neděle 15. prosince 2013

Krádež vlastního kola

     To jsme takhle jednou jeli v tom našem středohoří a jak si tak šlapu, tak se ke mně přiblížil jeden biker a povídá: „Hele, ty tam máš ten novej rychloupínák od DT Swissu, viď?“. To je možný“, odpověděl jsem. „Aha, tak zase někdy pokecáme.“ a zařadil se zpět vpřed na čelo pelotonu.
     
V Jižních Čechách je všechno možné.
Nebo viděli jste někde podobné značení?
Načež jsem se, slušný čtenář promine, přisral na expedici Apalucha 2013, cca. 10 - 12 bikerů. Já si nechal dovést věci autem a stylově jsem vyrazil na kole. Na dovolenou na kole, jak jinak než na kole! Bylo to někdy v srpnu, když bylo přes 35 °C. Musím říci, že jak pořád pršelo a celou zimu a jaro bylo nejméně slunečního svitu za posledních asi 30 let, tak takové počasí mi přišlo tuze vhod. Jeden z hlavních chrtů a biker, který se na expedici Apalucha 2013 těšil ponejvíce
(biker Z), vyhlásil, že kdo chce v den příjezdu vyrazit na úvodní oťukávací, pohodovou vyjížďku, ať dorazí včas odpoledne. Mě šlo vše podle plánu. Akorát cestou jsem potkal pocestného, zeptal jsem se jestli jedu správným směrem a zastavil v nedalekém hostinci s venkovní terasou na oběd. Mezi tím došel onen pocestný, tak jsme se dali do řeči. On, prý vyučený zedník, že dělal několik let kuchaře v hotelu, kde jsme ubytovaní. A že prý je to tam takové divné, že prý večer chodili jinam a dostal jsem doporučení na jednu místní hospodu. Trochu mě to zarazilo, ale budiž. Jestli náhodou, jakožto kuchař, taky někdy neprodával lyže, jsem se nezeptal. Vše, co řekl a naznačoval a zůstalo vyřčeno pouze mezi řádky, byla do poslední chvíle pravda.
     Dorazivše na místo včas před hlavním konvojem bikerů a zároveň natrefivše na doporučenou hospodu, hned jsem se tam zastavil. Majíc v nohách necelých 70 km jsem si dal 0,5 Fanty, Budvárka 12°C a ovocný pohár se zmrzlinou. V tom horku bylo potřeba doplnit energii, čekala mě ještě ona oťukávací vyjížďka. Čekal jsem, co to se mnou udělá. Ale asi díky panující výhni se to do mne jenom vsáklo, načerpaná energie udělala puf a něco sil se mi vrátilo. Hlavní konvoj akorát dorazil. "To jsem zvědavý, jestli se něco o Apaluše objeví na blogu?", zeptal se mně biker Z. "Uvidím, záleží, jestli bude o čem psát", odvětil jsem. V určený velitelský čas jsme vyrazili. Tedy, vyrazili. Správný biker zásadně dělá údržbu před výjezdem a hlavně ji provádí před každým výjezdem. Takže v čas T se měnily a mazaly řetězy, přifukovala kola, měnily pláště. Kupodivu jsme přeci jenom nakonec vyjeli.
Servisní zóna v penzionu.
Zlý jazykové tvrdí, že biker Z byl  přemotivovaný. Lesní cesta, šotolina. Přesně v půlce výpravy. Valíme to z kopce, určitě přes 40 km
/h. Já to neviděl a dorazil jsem k hotovému. Dle očitých svědků během snad necelé sekundy jel, udělal kotoul a stál na vlastních nohou. Biker Z pomlácený, helma poškozená, šotolina - ostré kamenní vykonalo své. Inu, oťukávací vyjížďka. Dle vlastních slov bikera Z když cesta přecházela do kopce, tak se postavil a chtěl si přišlápnout, ale nevšiml si namotaného řetězu a bylo. Takhle já bych v životě nemohl spadnout, ve stoje nešlapu a už vůbec né z kopce. Padám, ale jinak (ach ty SPD, ach ty SPD). Nějak jsme to dojeli, Biker Z byl odvezen na pohotovost, tam ho sešili, ovšem na druhý den, kdy měla Apalucha vypuknout naplno vstal těžkopádně z postele, obvázán po celém boku - ruka, noha. Sotva schopen pohybu pro něj Apalucha skončila a je o čem psát...
     Jak si tak jedeme v Lužických horách, biker M se vychloubal rychloupínákem ve stylu ráčny. Na to já jsem nebral zřetel, toto jde mimo mě. Nicméně biker A mně upozornil, že mám rychloupínak rukojetí dolů, že by bylo lepší ho nastavit tak, aby případně nepřekážel při jízdě. Zakroutil jsem očima a neochotně jsem se jal rychloupínák nastavit do lepší polohy. Načež jsem s překvapením zjistil, že zadní kolo bylo povolené. Nevím jak dlouho jsem s tím jezdil. Jak jsem zabral za rychloupínak, tak jsem zjistil, že mám taky ráčnu, což jsem dal najevo vítězoslavným zvoláním. Aha, tak to je ten rychloupínak od DT Swiss…
     Co se stane na Apaluše, zůstává na Apaluše, takže i když nesmím ani naznačovat, ona doporučená hospoda se vyvrbila opravdu skvěle, za každovečerní útratu by byla docela pěkná dovolená. Všichni členové expedice měli každý večer tu menší, tu větší virózu. Dokonce sám pan majtel si nás považoval a občas nám poslal nějaké to štamprle a samozřejmě jsme se skamarádili s personálem.
     Protože v Lužických horách jsou vražedné kopce, tak jsem si na sklonku sezony zajel do Třeboně. Když jsem ještě doma sedl na polemrd, překvapilo mě prázdné přední kolo. Dofoukl jsem, ale bylo jasné, že něco není v pořádku. A skutečně, přední kolo pomalu ucházelo, tak jsem duši vyměnil, ale měl jsem stále jednu volnou. Jedno příjemné pozdně letní ráno jsem vyrazil, po turistické do Jindřichova Hradce. Cestou jsem se stavil v jedné vesnici, jejíž jméno si už bohužel nepamatuji, možná to byla Stáž nad Nežárkou, ale jistý si nejsem. V každém případě, tato vesnice cyklistům nepřeje. Jeden pár po doplnění energie musel vyměnit duši. No a já taky. A zrovna zadní kolo. To nepochopím, v jižních Čechách jsou široké pohodové lestní cesty, žádné ostré kamenní, nic. Co se dá dělat, po výměně duše jsem pokračoval dál, dojel jsem do Jindřichova Hradce. Tam, jelikož jedno venkovní sezení bylo obsazené, jsem doplnil energii v nějaké hotelové restauraci. Na první pohled hogo fogo, obsluha v patřičných mundurech,  ale ceny překvapivě přijatelné. V duchu druhého pravidla jsem zamkl kolo. Při zacvaknutí zámku mi vůbec nic, prostě vůbec nic nedocvaklo. V pohodě a v klidu jse se občerstvil, zaplatil a rozloučil. Ejhle! Tak rychle to nepůjde. Mám, respektive měl jsem, nacvákavací zámek, vozím ho nezacvaknutý, abych se při zamykání nemusel otravovat s klíči. Klíče. To je přesně to, co jsem u sebe neměl. Přesně ty klíče, které jsem nechal v penzionu, že je nebudu potřebovat. Sakra! Zámek jsem měl ten nejtenčí, co se prodává a opodál byla čínská restaurace, tam by se snad nějaký sekáček našel. No, nezbývalo mi, než se zeptat personálu hotelové restaurace. „Údržbář tu dnes není, ale kolega něco najde v dílně.“. Cukaly jim koutky, ale zachovali dekorum.
No comment.
Po chvilce přinesl pekně a čistě vyfintěný číšník pilku na železo. Tak jsem si ukradl vlastní kolo. Znechucen defektem zadního kola a krádeží vlastního polermdu jsem směle pokračoval v cestě. Chtěl pokračovat. No to je v autocenzura, autocenzura, autocenzura a v autocenzura. Ten pocit, když se vyhoupnete do sedla a zjistíte, že zadní kolo je prázdné, deja-vu
! No to snad není možné. Chvíli jsem přemýšlel, jestli tam mám nechat stávající děravou duši, nebo dát tu méně děravou… pak mi hlavou proběhlo, že mám sebou lepení a v Jidřichově Hradci je Vajgar. V rybníce bych našel kde je díra a duši zalepil. Ale došli psychické síly a tak jsem na smartphonu zjistil, zda se dá z Hradce dostat do Třeboně vlakem - ano dá, a že jeden vlak jede za chvíli. Pokusil jsem se o indiánkou kolbu, ale duše ucházela příliš rychle, tak jsem prostě kolo spěšně dotlačil na nádraží. V 
penzionu, kde jsem byl ubytovaný jsem proměnil chodbu v servisní zónu, přeci jenom mi zbývalo ještě pár dní v bezkopcovité krajině, čehož jsem chtěl patřičně využít. I když by se na nich dalo krásně ještě něco najet, tak toto byl posledni hřebíček do mých stávajících plášťů a to do slova a do písmene! Nové pláště se zatím jeví velice příznivě a to i co do jízdních vlastností, jářku diametrální rozdíl.

neděle 30. června 2013

Poločas rozpadu

     Prvních zimních tisíc km je za mnou, pomalu načítám druhou, zdá se, že také zimní tisícovku. V jednom rozhovoru nějaký meteorolog říkal, že pokud to nezkazí červenec a srpen, tak nás čeká pěkná, dlouhá zima. Počet kilometrů není důležitý, důležité je, kolik hodin týdně strávím na kole. Ale přeci jen, tisíc km je takový milník a tak proč si nezabilancovat. Ježdění na kole sebou přináší různé zážitky a situace.
          A tak se stalo, že týden o povodních jsme si domluvili kolbu, do Jílového a zpět. Tam jsme nenašli žlutou turistickou z Malého Chvojna, ale nevadilo, nevěděli jsme, jak bude cesta vypadat po týdnech dešťů. Vyjeli jsme v pět hodin odpoledne, měly to být dvě, tři hodinky pohodové kolby. Leč cestou z Jílového po zelené jsme vyjeli kdesi na louce, kde prostě zelená skončila, ač měla vést dál. Směr jsme měli, ale lesík oddělující pole nešel projet. Letmým pohledem do mapy jsme se vydali směrem do Čermné, když jsem chytil první letošní defekt. Přehodil jsem duši a znovu se ozvalo zlověstné sss… Následovala kolba na indiánský způsob - pět minut pumpování, pět minut jízdy. Pár km od baráku při velmi opatrném zatáčení se mi žvejknul plášť, rozsekal jsem si zrovna zahojené koleno, duše se definitivně cvakla a vypustila. Zbytek jsem dotlačil, vrátil jsem se asi v jedenáct hodin večer. Vydržím hodně. Seč ouha, ať v batohu šátrám, jak šmátrám... prohledávám ho jak to jenom jde... kde jsou kurva ty klíče? Následoval telefonát osobě blízké a důrazné vysvětlení, že jsem opravdu velmi v hajzlu, že ač bych moc rád, tak s prázdným kolem nemohu pro klíče přijet. Jakože nesladím, tak jsem si udělal kafe a jako na potvoru cukr došel. Chvíli jsem přemýšlel, jeslti budu v polemrdistické kariéře pokračovat. No pokračuji, pokračuji.
     Potřeboval jsem si spravit chuť, což se povedlo kolbou v Kokořínsku, krásných šedesát km, jezdili se terénní vraždy nahoru, dolu, i po rovině. Půlka našeho sedmičlenného pelotonu byla postupem času psychicky nebo fyzicky zdecimována, každý z jiného důvodu. Zakončili jsme to v picerce ve Starých Splavech, kde mají skvělé domácí limošky a čaje, dezerty a i normální jídlo. Po tomto výkonu jsem druhý den naivně vyjel na Trés Monumentos - Plešivec, Kamýk a Kalvárii. Ale nohy nejely, doškrábal jsem se ke hradu a pak dále, od hradu dále po červené na Novou Ves. Tam, vyjíždějě z lesa, už na louce jsem pozdravil kohosi na kole. Byvše utahaný jako šňůra od hajzlu, vybral jsem si místo, že to zapíchnu do trávy a že si klidně i pospím. Byla modrá obloha, krásné počasí jaké už dlouho, předlouho nebylo. V tu chvíli, jak jsem sesedával z kola ke mně přijel onen cyklista, kterého jsem pozdravil a „Neveslovals?“. Takhle slavný jsem nikdy nebyl, to musí být nějaký veslař. Z posledních sil zvedám a zaostřuji unavený, třesoucí se zrak člověka málem skonavšího smrtí vyčerpáním: „Nazdááár, ty vole!“. Příjemné shledání, ovšem ze spánku nebylo nic. Trochu jsme pojezdili a Trés Monumentos domluvili na přístí víkend. Mimo jiné jsme si zajeli na novou rozhlednu na Střekově, o které jsem vůbec nevěděl. Je z ní bezvadný pohled na město.
     Přišel čas výměny  řetězu a vydal jsem se na sólo výpravu na Milešovku, nejvyšší to horu Českého Středohoří, 838 mnm. Když zdolám Milešovku, pak vyšlápnout jakýkoli kopeček bude malina. Vyjel jsem a řetěz podivně šustil, jako by o něco dřel. Nu což, však ono se časem ukáže, co je za problém. Mimochodem, akorát se mi zahojilo koleno. Cestou na Milešovku jsem jel po červené, kterou jsem ztratil, pak jí zase znovu našel. Zpátky jsem to chtěl vzít buď na Lovoš, nebo aspoň do Opárenského údolí po modré. To podle času a chuti. I když jsem jel podle ukazatele, tak jsem se vrátil stejnou cestou pod vrchol. Tak jsem to vzal zpět po žluté, abych nejel stejnou cestou. Tu jsem sice ztratil, ale zase našel červenou, z které jsem sjel cestou tam. Znovu jsem si rozsekal čerstvě zahojené koleno.
    Druhý den jsem mazal do knihkupectví a lékárny, zakoupivše si dezinfikaci, sterilní obvaz a takové ty polštářky. A také mapu Českého Středohoří. Smartfoun se neosvědčil. Jednak GPSka ukazuje, že jsem někde jinde a jednak je mimo větší města pomalé internetové připojení, takže se mapa kolikrát ani nenačte, a když, tak ukrutně pomalu. Není nad staré, dobré, offlajnové, papírové mapy. Následující den jsme měli domluvené Trés Monumentos, já, veslař, kterého jsem potkal a ještě jeden biker. Byl jsem jmenován velitelem výpravy. Já cestu neznal, ale měl jsem mapu. Oni cestu znali. Já jel poslední, protože tady je to všude do kopce. „Hele, velitel výpravy má jezdit první.“. „Hmm, tak to nevím, jak to uděláme“. A tak jsem byl degradován z velitele výpravy do role pouhého slimejše. Jelikož oni znali cestu, jeli jsme na jistotku. Leč bohužel, Plešivec jsme těsně minuli. Ale Kamýk a Kalvárii - Tři kříže jsme trefili. Pod Plešivcem si kdosi všiml mého řetězu, který stále šustil a trochu špatně to přehazovalo. „Ty máš na šaltru tři kolečka?“. „Né, dvě, proč?“. Kolega v práci mně varoval, ať si dám pozor, že se řetěz musí provléci mezi dvěma kladkami pod (nebo nad?) takovým železem, které brání řetězu v přílišném kinklání. Tak to bylo ono, dal jsem ho samozřejmě špatně. Při výpravě Trés Monumentos konečně došlo i na mě s pořekadlem „Každý správný závodník, má na noze převodník“. Hezky pěkně jsem si obtiskl všechny tři pily pod lýtko. Dezinfekce přišla vhod.
          Jelikož je kolo nové, tak jsem počítal s investicí nutnými do údržby a spotřebáku. Ale je taková podsedlová objímka spotřebák? Nebo tachometr? S tou objímkou se to má totiž tak. Namazal jsem sedlovku, aby nezarostla do rámu. Jenomže mi pořád zajížděla. Taková teleskopická sedlovka stojí šest tisíc korun. A já jímám zadarmo! Akorát je to dost otravné. Takže jsem ji zase i rám pečlivě od vazelíny očistil. „To musíš pořádně utáhnout“, radili mi všichni. Tak jsem ten rychloupínák utahoval a utahoval, až jsem ho ohnul. Koupil jsem si tedy novou podsedlovou objímku. Sedlovka pořád zajížděla. Tato objímka měla z jedné strany rychloupínák, z druhé imbus. Tak jsem jí vždy dotáhl imbusem na multiklíči, což není to pravé ořechové a tak jsem ten imbus na objímce dost poškodil. Pak jsem si na těch internetech přečetl dvě skvěle punkové finty. Pod objímku dát kus ustřižené plechovky od piva, nebo sedlovku namazat zubní pastou. Já používám pastu s mikrogranulemi, takže se zubní pasta zdála jako ideální řešení. Koneckonců, každý správný technik ví, že všechno se dá spravit kladivem nebo elektrikářskou páskou. To, co se hýbe a hýbat nemá, tak na to je elektrikářská páska. No a to, co se nehýbe a hýbat má, na to je kladivo. A opravdu, sedlovka držela. Akorát byla stržená hlava imbusu a kdybych jí potřeboval povolit, tak je zaděláno na problémy. Objímku jsem vyměnil, koupil jsem stejnou. Ale tyto jsou aušusové, hned při výměně jsem opět strhl imbus. Tak jsem koupil další, kvalitnější, na imbus, žádný rychloupínák. Jen jsem to trošilinku přehnal s utahováním, protože se šroub přerval ve dví. Koupil jsem další dvě objímky, momentálně je tam jedna z nich a druhá je náhradní. Všeho všudy mám již pátou podsedlovou objímku. 
    S tachometrem to bylo překvapivě rychlé. Jak sem tam neustále padám, tak se tachometr načal a za nedlouho pozbyl všechny čtyři tlačítka. Naštěstí je funkční a jde přepínat předměty jako jsou klíče, nebo propiska. Ten ohnutý čep nové nýtovačky, při snaze o výměnu řetězu ani nepočítám. A tak až konečně nasadím řetěz jak má být, budu se těšit na další zážitky. Koneckonců čeká mne týdenní dovolená na kolech. Doufám, že budou zážitky převážně veselé. Vítr v zádech a do dalšího zimního tisíce kilometrů kolbě zdar.

pátek 26. dubna 2013

Kdo z vás to má?

     5v=7p+2(ok). Kdo z vás to má? Není to ani dva týdny co jsem dal poslední článek ve všeobecnou známost a jedna kamarádka se mne na Facebooku ptala, kdy bude další. Takhle rychle to nejde, napsal jsem jí. Musí se něco dít a být inspirace. Je duben a já už smolím devátý článek. Myslel jsem si, že si vystačím tak se čtyřmi až pěti ročně. Nicméně zdá se, že s každou jízdou jsou nějaké zážitky, i když bych se bez posledních zážitků i obešel, ale… . A jak říká jeden kolega z práce, cokoli před „ale“ nemá smysl, takže hezky pěkně popořádku.
Tomu říkám business plán!
     Po pár vyjížďkách a cca. 130 km si sedlo řazení a potřebovalo trochu seštelovat. Navíc kolo bylo špinavé, takže bylo jasné, že bude následovat údržba a když se v sobotu mělo ochladit a pršet, a také se ochladilo a pršelo, bylo rozhodnuto. Na těch internetech (památný výrok Věrušky bude mít příští rok 15 let výročí) jsem si zjistil, že na mytí kola je nejlepší kýbl s vodou a smetáček. V barvy-laky jsem ke smetáčku ještě přikoupil malý kartáček od SPOKARu, kdybych se se smetáčkem nemohl někam dostat. Záhy se ovšem ukázalo, že malý kartáček je drátěný kartáček. Nu což, alespoň jsem udělal SPOjeným KARtáčovnám kšeft - celých 30 kč! S dřevěnou rukojetí zatopím v kamnech a zbytek dám do sběrny a ještě vydělám. Ovšem, toto jako kdyby předznamenalo následující eskapády.
Piešťanské Píšťanské jezero a námořní Shellka.
     Vím o tom, že štelovat přehazovačku neumím a tak jsem se nechtěl pouštět do žádných větších akcí. O víkendu jsem chtěl zkusit švih okolo 50-60 km, abych věděl, jak jsem na tom. Měl jsem v plánu kopce, pojezd po vyhlídkách na Labe. Takže jsem v neděli vyjel a moc to kvůli přeházce nešlo a hlavně to takhle ani nebaví. Slavnostně a jak jinak, než v plné polní jsem se vrátil po marných pokusech o nápravu zpět, asi dva km od domova. Svými neumětelskými pokusy jsem to ještě více rozvoral. Dal jsem kolo do servisu a bylo.
     Jak tak pročítám jedno bikové forum, tak hodně lidí řeší ohnutí patky přehazovačky. Mě se to nikdy nestalo a nevím, co by se muselo stát, aby se patka ohla. V servisu o tom též mluvili, nevím prostě proč. Přeci se normálním ježděním nemůže ohnout.
     Jak už jsem psal, 40 km se zdá býti optimální a tak jsem odstartoval opět z Roudnice. To je nějak lehce přes 40 km. Tentokrát nepojedu přes kopce, z Litoměřic je prý udělaná cyklotrasa a dá se tam dojet po rovině, tvrdí mi různí kamarádi z více stran už asi 10 let. Trochu se mi nechtělo, ale počáteční nechuť vyrazit jsem překonal (a o to jde vždy především) a nakonec jsem byl rád. Tohle jarní počasí mám mě úplně nejvíc nejraději. 25°C, triko, kraťasy a mírný, jarní, osvěžující větřík.
Benzín a nafta zdarma.
Na Slovensku V Čechách je všechno možné.
Cesta ubíhala fajn, úplně bez problému, docela jsem si jí užíval a kochal se překrásnou krajinou labského údolí. V Litoměřicích jsem byl v cuku letu. Cestu někdo ověsil reklamou na cykloservis na cestách. Tomu říkám business plán! S ironickým šklebem jedu dál. Mám špatný orientační smysl, ale cyklotrasa je naštěstí celkem dobře značená a půl cesty už mám projetou. Přeci jen, v Litoměřicích lehoulince váhám, nakonec ale jedu správně. Takže s tím orientačním smyslem to není nakonec tak špatné. V Litoměřicích místo do kopců mířím k Labi. Před dolním nádražím v nulové rychlosti najíždím z boku na obrubník a lup ho, za halasného pokřiku „kurvááááá“, za který by se nestyděli ani indiáni právě vyrazivší na zteč, jsem šel nekompromisně a tvrdě k zemi. Tentokráte pravé koleno rozbité. Celé Litoměřice museli být v tu chvíli na nohou.  Při nejmenším slečna drživší kolo, která stála asi metr ode mne. „Jste v pořádku?“. „Ano, jsem“, zamumlal jsem stále ležící jak široký, tak dlouhý a zpamatovávající se z této překvapivě nenadálé události. Vstal jsem a patřičně nasrán jsem prohodil směrem ke slečně, která na mě stále nevěřícně vírala, něco jako „bez obav“. Otřesen otřesem jsem úplně zapomněl simulovat výron kotníku a že by to spravila dvojdecka ve vinárně, či kafčo v cukrárně s tou slečnou, pročež Litoměřice jsou vyhlášené obým.
     Mému bezradnému pokrčení rameny odvětila „Jako za mlada, co?“. Sakra, přeci mě nemůže znát, říkám si. Kartáček a septonex na silniční lišej doma nemám. Vlastně je nemám od té doby, co jsem přestal jezdit na kole. Jak tak kontroluji kolo a nahazuji zpátky řetěz spadnuvší z malé pili, zkouším přední kolo, vyluzuje o něco silnější zvuky než je zvykem, ale je vlastně v pořádku. Zkouším zadní kolo. Ozvalo se zlověstné a špatné kovové škrtání. Špatné v tom smyslu, že víte, že je zle, že se to jen tak nespraví. Ironický škleb je ten tam. Jak, že je to číslo na ten cykloservis? Zoufale prohlížím kotouč zadní brzdy, ten by měl být v pořádku, je na druhé straně, než jsem spadl. Ajaj, ohnutá patka přehazovačky. Zvuk vydávalo lanko končící u zadního šaltru škrtající o výplet na zadním kole jak byla ohnutá ta patka. Tak tohle, tohle se mi nikdy nemůže stát, patka přece nejde při normálním ježdění ohnout! V servisu při vyzvedávání kola mi říkali, že patka je měkčí, že se spíše ohne, než aby praskla, což je výhoda. Ovšem nevýhoda je, že se lehčeji ohne. No, zkoušet jsem to v plánu určitě neměl. Navíc na neděli je domluvený výlet v bandě UL bikerů a já bych se ho rád zůčastnil.
Mohu, nemohu dál?
     Nic, jedu dál. Cestu podél Labe jsem si naplánoval schválně, mimo jiné proto, že se jede přes Piešťany Píšťany, v kterých je Piešťanské Píšťanské jezero. Člověk ani nemusí na Slovensko. Jedu, šaltr přiměřeně funguje, jsem stále mírně v šoku. V Píšťanech je zdálky vidět Shellka, benzín a naftu mají zdarma. Fajn, sice nemám hlad a ani moc chuť, ale něco malého, sladkého, aby mě to vyvedlo z šoku, by se šiklo. Bohužel, zavřeno. Opouštím Píšťany a šinu si to podél Labe, jak jinak, že. Jedu, jedu a najednou koukám, že se vracím. Mám sice špatný orientační smysl, ale tohle snad nemůžou být ty slovenské Piešťany? Snad ne, na Slovensku jsou ty kopce okolo krapánek vetší. Rychlý dotaz na cestu a už chytám správný směr.
     Která kurva mě před deseti lety uvedla v omyl, že z Litoměřic se nemusí jet přes kopce? Musí, musí a prostě musí! Asi budu musit někoho řádně vypeskovat. Opět stoupám okolo Kamýku, tentokrát z druhé strany, zase 12% stoupání. Dávám to na jeden zátah. Míjím odbočku s cedulí Kamýk 1 km. I když byl čas óká, protože jsem vůbec nikde nekufroval a kolo a já jsme byli absolutně v pořádku, tak jsem se rozhodl pro tentokrát Kamýk ignorovat a jet dál. Ani kašpárka jsem nemusel použít, prostřední pila to jistila. Cestou do Ústí už podél Labe míjím evidentně pár. On se chce asi vytáhnout a jede schválně přede mnou, chce mě vyprovokovat. Slečna byla řádně elastická a s helmou na hlavě. On na pohodu - volné kraťasy, triko, bez helmy a rukavic. Nemusel vedle ní tolik dřít, tak to asi tolik nehrotil. Já cyklo dres, rukavice, helmu, tak mi to asi chtěl ukázat. Ne, že by to asi na chvíli nešlo, ale jedno ze základních pravidel (při zátěži v aerobním režimu) zní - neblbnout, nezávodit. Dojde k zakyselení - vyšťavení a je finito. Já měl navíc necelých 40 km v nohách, tak jsem se zavěsil pohodlně do háku. Po chvíli viděl, že z toho nic nebude a přestal, stejně by nemohl jet daleko, neb tam měl sebou slečnu.
Brod přes prudký potok. Boha jeho, čo to táram.
Kousek před Ústím je na cyklostezce VELHLUPANEBEBR (velmi hluboký a nebezpečný brod), kousek za Ústím je další VELHUPANEBEBR (modří už vědí). Jako kdyby tu výstražnou ceduli u brodu maloval vojín Kefalín pod dozorem majora Terazkyho. Pak mně pobavila další cedule hlásající mimo ČD. Byl jsem na vážkách. Můžu jet dál? Půlku cesty jsem jel vlakem a navíc mám u sebe platnou jízdenku. Snad nikde nebude hlídka MěP. Cestou domů po silnici na hladkém asfaltu se mi v zatáčce žvejknul přední plášť a přední kolo lehce podjelo. Teď už je to jasné. Další železné pravidlo zní - vždycky svádět vinu na vybavení a techniku. Za můj pád v Litoměřicích může žvýkavý přední plášť! Paradoxně mám pocit, že v terénu by k dosavadní ekvilibristice vůbec nedošlo. Je čas přestat gumovat áčko a rozjet se pořádně do terénu. To bude teprve rodeo. Doma se po dnešní obvzláště vypečené kolbě radši ujišťuji, že se dá dres prát na 40°C. A stěstí, že tak. Na 30°C. No aspoň něco. Zničený dres, to by tak 
ještě scházelo.
     Takže to máme 5v=7p+2(ok). Pět vyjížděk. Sedm pádů. Dvě odřená kolena. Kdo z vás to má? Kolikrát ještě půkdu k zemi? Kolik dalších patek ohnu? Jak dlouho ještě vydrží tachometr a proč vlastně padám (o tom zase někdy jindy)? Vítr v zádech a kolbě zdar.

neděle 14. dubna 2013

Giro Mt Bukovka 2013

       V předminulém článku jsem psal, že tento víkend má být co do srážek nejsušší a nejteplejší víkend v dubnu. Pak se má zase ochladit a tak nějak do konce dubna, že má být pod devět stupňů. Nebyla by to předpověď počasí, aby se neodvolalo co se slíbilo a slíbilo, co se odvolalo (ještě v zimě, na konci února, že prý poslední záchvěv jara…). Všechno je jinak, v úterý má být snad i 20°C, tak uvidíme, bylo by to samozřejmě jedině dobře. Dnes navečer okolo šesté hodiny bylo už patnáct stupňů podle tacháče, což je snad opravdu už příslib pořádného jara, jak má být. Každopádně v sobotu to na nejsušší víkend zrovna dvakrát nevypadalo, ani náhodou.
Foto v rámci prokrastinace. Červená značka a nikde ani živáčka.
Proč asi, že by moc do kopce?
Stejně jsem byl unaven z jarní klasiky Roudnice nad Labem - Ústí nad Labem, tak jsem si naordinoval odpočinek. 
V neděli ráno ještě okolo deváte hodiny ranní bylo pod devět stupňů, mlha a sychravo. Letmý pohled na radar.bourky.cz a podobné stránky a otázka dne zněla nikoli, jestli vyjet, ale kdy vyjet. Po hodně dvanácté měly mraky odcestovat pryč a začít se oteplovat. Prolog byl nakonec 41 km a ukázal mi několik věcí. Bacha na SPD, asi bude lepší ze začátku jezdit menší dávky, okolo třiceti km bude asi ideální a do kopce mi to moc netáhne. Tak jsem si naplánoval kolbu na TV vysílač Buková hora. Tam 21 km, takže zpět dalších 21 km. Sakra, tady nějak nesedí počty. Vyjedu a uvidím, tentokráte to bude beze stresu. Technika je vyzkoušená, eSPéDé též a bude dost času, nebudu muset chvátat, když vyjedu po obědě. Je mi jedno jestli se vrátím v pět nebo v osm večer. Trasu si můžu dočista přizpůsobit podle toho, jak se budu cítit. Já si své limity také osahal a jezdit do kopce není dobré. Takže si to shrňme - trasa by měla být do třiceti km a ne do kopce. A Giro Mt Bukovka je 42 km a minimální nadmořská výška 125 m, maximální 640 m, to všechno na pár kilometrech. Nu což.
Mrška se mnou hrála na schovávanou.
     Vyjel jsem, nohy tuze bolely. Čekal jsem, co to se mnou udělá. Podle očekávání jsem se dostal do provozní teploty, tak hurá na Bukovku. Cestu jsem si našel předem na mapě, smartfoun nachystaný. Parádní věc, ta Elberadweg. Až na výjimky se dá jet mimo silnici podél vody. Seznamácké mapi cézet ukazovaly, že se má jet za Těchlovicemi doprava, ale to je obklika. Já to očůrám a přímo v Těchlovicích se dám rovnou směrem nahoru k Bukovce, podél Těchlovického potoka. To nejde minout. Tak jo, u posledního baráku v Těchlovicích se ptám, jestli jedu správně. Fajn, jedu správně. Typická vesnická asfaltka přešla na lesní cestu, listí a kamení, docela velké kamení. Brutální kopec. Opět prokrastinace a foto. Marné pokusy zdolat kopec kolmo. Došlo na nejhorší. Potupně Miloslava Polemrda I tlačím do kopce. Určitě jdu správně, držím se červené turistické značky, a kam by asi tak tady vedla turistická značka? Je to jedno, čas mám, objevovat mě baví. Opět, díky bohu za turistické tretry, dá se s nimi v pohodě chodit. Tvrá to, prokrastinuji i při tlačení. V lese po sněhu ani památky, má podzimní barvy. Nakonec dojdu na nějakou silnici. Ta by měla vést k Bukovce, chvilka zamyšlení, rozhoduji dát se vpravo. Doleva by to mělo být na Rytířov, přes který se jede zpět na Labskou cyklostezku. Otvírá se mi nádherný pohled dolu na Labe a na kopce Českého středohoří. Bukovka nikde ani na dohled. Co teď? Jdu správně? Jestli je vlevo nebo vpravo a není kvůli kopcům vidět, tak co teď? Sil už tolik není, a že bych jezdil po vršcích kopců sem, tam, do kopce, z kopce, jestli jí uvidím, z toho nadšením dva metry do výšky rozhodně neskáču. Nic, pěkný výhled, zkusím držet směr. Když v tom, jak se otočím - bum, přímo před nosem, až jsem málem upadl vzad, jak jsem se lekl! Bukovka se majestáně tyčí přímo za mnou. Pokračuji tedy dál, jde to ztuha, ale jsem kousek. Cesta se opět rozděluje, je mi jasné, že asfaltka se stáčí k Bukovce, ale já si vybírám opět červenou turistickou značku, opět zkratka, slovy klasika „delší, vo to horší cesta“. Na cestě leží sníh, poslední záchvěv zimy. 
Překonám i to a jsem na vrcholu. Zpět jsem to chtěl vzít přes Zubrnice, je to více méně z kopce a původně jsem nechtěl jet stejnou cestou. Ale na to sere bílej tesák. Tomu sjezdíku v lese prostě nejde odolat a navíc potřebuju zajet tu škrtající přední brzdu. A když ještě bylo na podvrcholovém ukazateli, že Těchlovice jsou 5,5 km, nebylo co řešit. Sjezd to byl náramný, paráda. Šutry lítaly do rámu jako blázen.

Cestou zpátky docházelo palivo a tak jsem se stavil v obžerstovavčce v Tivoli, dal si zaslouženou sváču a hurá
Sníh - neklamné znamení, že vrchol je blízko.
Kolo drží ve sněhu, jako propiska zabodnutá ve vlasech černocha.
domu. Tentokrát se Giro Mt Bukovka obešlo bez pádu, vidlice zatím funguje a snad to tak zůstane. V pondělí plánuji volno, v úterý má pršet, takže další kolba bude následovat asi ve středu, přeběžně Bohušovice nad Ohří - Ústí nad Labem, schválně po druhé straně Labe, než jsou Litoměřice, abych se vyhnul tomu pekelnému 12% stoupání, i když co bych dneska za něj dal.

     Chtěl jsem jezdit normálně na horském kole, takže by ze mě byl za normálních okolností XC rider (to také tenkrát nebylo). Nicméně, mojí akrobacií s eSPéDéčkama a tím, že tlačím do kopce a pak si užívám sjezdu, stejně jako free rideři, jsem se pro tento víkend pasoval též do role free ridera. Ale snad pro příště zůstane u XCéčka.

Celá fotogalerie:

Prolog, a je to tady!, aneb ty SPD, ty SPD

     Prolog, a je to tady! Jaro se zeptalo, co jsem v zimě dělal… a já jsem ho se vší slušností odpálkoval. Tohle, že je jaro? Dvakrát jsem byl na jaře na běžkách, protože konečně napadl sníh! No ale zdá se, že jaro skutečně přichází a nastal čas zfruktifikovat kilometry naježděné na rotopedu a čas strávený tuňákováním kola nezbytnou bižuterií. Zbývalo mi ještě pár restů - nastavit správný obvod kola do tacháče. Obvod jsem upravil o univerzální bulharskou konstantu, kvůli zatížení kola a sjíždění vzorků. Snad nemusím vysvětlovat, že univerzální bulharská konstanta je libovolné hodnoty a má na svědomí, že výsledek jakéhokoli výpočtu vyjde podle potřeby. Dále jsem nastavil odskok odpružené vidlice. Poté jsem si přečetl návod… takže jsem ho nastavil znovu dle doporučení a uvidím. Dofouknu, nebo uberu tlak, jak uznám za vhodné. Jako poslední zbývalo vyřešit škrtání předního brzdového kotouče. Přizval jsem kolegu bikera, aby se na to podíval svým zkušeným bikerským okem. A padlo manažerské rozhodnutí nechat si to sednout a zajet. Však ono se to ojezdí a třeba to přestane škrtat. Teď se s tím stejně těžko něco udělá, s čímž jsem souhlasil, o to nic. Na druhou stranu, jestli mě něco na kole dokonale frustruje, tak je to protivítr, kdy se musí šlapat i z kopce, škrtání řetězu o vodítko přesmykače a škrtání brzd, tenkrát před lety škrtání véček. Jelikož mám pocit, že mě to prostě ubírá energii a brzdí. Psychika je sviňa, já vím. Škrtající kotoučovka vydává jako na potvoru ultimátní kovový zvuk, jak kdyby s každým škrtnutím vyřvávala: já ti dám, tu máš, škrt, škrt, a ještě… Učinil jsem další manažerské rozhodnutí - místo původně plánované kolby Kralupy nad Vltavou - Ústí nad Labem, jsem si naplánoval trasu z Roudnice nad Labem, což je dle mapy pod padesát km. Štěstí, že tak, úplně to stačilo. SPDčka mi kolega nastavil hodně na volno, abych si zvykl a šlo lehce zacvakávat a vycvakávat.
     No nic, mám nové, černé, německé, horské kolo a nebojím se ho použít! Odpoledne tedy vyrážím z ouhrotě na vlak, cca. dva km na nádraží. Kolegové z ouhrotě mě slavnostně vyprovodili. Na ulici to trochu vyvolalo lehčí pozdvižení, náhodní kolemjdoucí čekali, co bude. Bohužel, nebylo nic, při pokusu o zacvaknutí tretry do pedálu to vypadalo, jak když startuju beznadějně porouchanou motorku. Ale nakonec jsem vyrazil a vzal jsem to schválně mimo hlavní ulici, jednak jsem se chtěl vyhnout provozu a jednak ty SPD. Chtěl jsem zastavit - ejhle, noha nejde dolů, takže párkrát šlápnout, vyckvaknout, zastavit. Jasan, přeci nejsem tydýt. Musím na to myslet, říkám si.
Positivi motivazione
Pozitivní motivace je potřeba tak jsem si večer nalil něco málo patnácti leté whisky s výbornou, výraznou chutí rašeliny s tím, že to vypiji, až dorazím, ale musím to celé ujet na kole. Jinak útrum, žádná whisky.
     Vystupuji v Roudnici. Pani průvodčí se ještě radši ve vlaku ujistila, kam že to jedu. Ale stejně je to hrozný pocit, stát u zavřeného vagonu a čekat, jestli vám kolo dají, nebo vlak odjede a vy zůstanete bez kola a v plné zbroji - rukavice nasazené, helma na hlavě, brýle jakbysmet. Trochu jsem si něco o Labské cyklostezce přečetl a tak jsem věděl, že je dobře značená, kromě Roudnice, kde je potřeba přejet most. Fajn, nádraží je hned u mostu, jedu, jedu, jasně, tady do kopce. Ejhle, to je cesta k zámečku, tenhle krpál, který jsem skoro vyjel. No nic, zpátky dolů, jasně, tudy je to správně. Nedbaje značení ukazatele, sjel jsem přímo k Labi, kudy přímo na břehu vedla travnatá cesta. Zkusím to, třeba to půjde. Hele, kachničky, a vpravo běží do lesa králíček, paráda. Střih o třicet sekund vpřed. Zasraná cesta, tudy fakt ne. Zasraný kachny, zasrkej králík. Střihnu to do lesa, za kterým je asfaltka. Napřed se ale musím vyškrábat na travnatý val, který lemuje řeku asi kvůli velké vodě. Díky bohu za turistické tretry, s těmi jde i pěšky podat horolezecký výkon. Hurá dolu z valu do lesíka. Sakra, kmeny přes cestu, brzdím, pohoda, zastavuji… prásk! Tak to bychom měli. První pád kvůli eSPéDéčkům, naštěstí do měkkého, nic se nestalo. Konečně jsem na normální cestě. Zrovna je tam rozcestí, jeden směr rovně, druhý podle Labe. Jedu podle Labe, dyť přece to je směr, který musím držet. Jako na potvoru cesta po chvíli končí. Zeptám se dvou dobrých dam, z nichž jedna tam evidentně byla s vnoučetem na tříkolce. Vnouče bylo na tříkolce, nikoli ona dobrá dáma. Na jejich radu otáčím a teď už se opravdu držím cyklostezky, už radši žádné experimenty.
Za Roudnící. Zaujal mne tento pěkný barák uprostřed ničeho.
Krátce po fotu následoval onen pád do tvrdého na asfalt.
Dámy měly pravdu, je to slušná asfaltka, cesta dobře odsýpá. Potřebuji upravit výstroj, vycvakávám tretru, dobržďuji a prásk! Krysa na áčko. Rozbité koleno. Tretra se zase zacvakla, než jsem zabrzdil. Štěstí, že jsou tretry na volno. Holt zkušenost je nepřenosná, každý se o ty kamna musí spálit sám. To máme druhý pád. Teď už si fakt musím dávat pozor, takový amatérismus! Někde před Litoměřicemi je najednou odbočka na jinou cyklostezku. Deseti minutové zkoumání map na smartfounu, aniž bych se dobral výsledku. Vím, že mám jet rovně, také tak učiním, už žádné experimenty. Vida, cesty se za deset metrů potkávají. Tak proč to značení?
     Litoměřice, paráda, tady to znám a už je to kousek. Vítaná psychická vzpruha. Co mi to jenom připomíná - zahrada čech? - né; Přemek Podlaha a soutěž Jablko roku? - né. Už vím! Zastavuji a z baťohu vyndavám jablka, vzal jsem si dvě. Jé, oni jsou tři, no fajn, budou se hodit. Spolknu dvě jablka a učiním další manažerské rozhodnutí.
Vzadu jsou panaromata Litoměřic, foto v rámci prokrastinace.
Cyklostezka podél Labe vede až do Ústí, ale vezmu to přes kopečky, přes Sebuzín, tam se stejně najede k Labi, tak si to zpestřím. Díky smartfnounu se vyhnu hlavním ulicím v Litomeřicích a už si to šinu okolo horního nádraží směr Sebuzín. Cedule 12%. Že by cedule ohlašovala blížící se obžerstvovačku s dvanáctečkou? Jak ta by přišla vhod. Aha, to je 12% stoupání. Jedu co to dá, už dávno mám zařazeno převod na dědečka. Ale kopec je brutální, takže prokrastinuji co to dá, není morál, abych se to pokusil vyjet najednou, možná by to i šlo. Nakonec to bylo asi pět zastávek a trvalo to strašně dlouho. Alespoň jsem v rámci prokrastinace udělal foto, byl pěkný rozhled.
     Jsem v Ústí, deset minut od baráku. V jedné vedlejší ulici se chci vejít do průchodu v zábradlí pro pěší. Kurňa, ta řidítka jsou nějaká široká, to dřív nebylo. Nic, zastavím, není problém… prásk! Třetí pád. Naštestí do měkkého, zrovna na travnatý ostrůvek. Ach ty eSPéDéčka, ach ty eSPéDéčka. Tohle se mi jednou nevyplatí, musím s tím padáním přestat. Před barákem. Ještě si vyjedu tenhle travnatý kopeček, mám přeci nové, černé, německé, horské kolo, které se navíc nebojím použít. Ale už není sil. Brzdím a prásk! Do měkkého. Asi štestí, že jsem zrovna netrefil žádný psí excrement. Tímto jsem pokřtil sebe i polemrd, který byl mnou pasován na Miloslava Polemrda I (na Miloslava jsem ho koupil). Kolba byla vydařená, sezonu jsem zahájil jarní klasikou Roudnice nad Labem - Ústí nad Labem. O víkendu plánuji další kolbu, přeběžně Giro Mt Bukovka, ale to si zaslouží vlastní článek

neděle 7. dubna 2013

To počasí, to počasí...

     To počasí, to počasí! V minulém článku jsem si takto povzdechl a tímto povzdechem tento článek zase začínám. Můj optimistický plán byl, že by se dalo pravidelně jezdit už někdy v březnu, ideálně nejpozději v průběhu dubna. Chyba lávky. Počasí není nic moc, ale co se dá dělat. Schválně jsem se kouknul kolik bylo stupňů vloni touhle dobou. V druhé půlce března teplota atakovala až 20°C, okolo 7.4. 2012 bylo necelých 15°C a koncem dubna teplota šplhala až přes 25°C [zdroj: zde a zde]. Takže je opravdu více zima teto rok. Asi nebude žádné jaro a skočíme rovnou do léta, uvidíme. Nemám rád, když je šedivo – když stromy a veškerá zeleň není zeleň, když není sníh, nebo je břečka, tak je ještě větší šeď. Počasí mi náladu nijak extra neovlivňuje, ale co mě tuhle zimu štvalo, že byla šedivá i obloha, moc nebylo sluníčko. Opět jsem zapátral a opravdu. Slunečního svitu bylo v lednu a únoru v roce 2013 nejméně za posledních 50 let [zdroj]. V kombinaci se sněhovými podmínkami, kdy sněhu zrovna moc nebylo a na běžkách to byl spíš šolich, než pohoda, jsem dával přednost rotopedu před běžkami. Celou zimu jsem čekal na pravé zimní azuro, které přišlo (i se sněhem) až na jaře, kdy se povedl jeden víkend, že byla modrá obloha a okolo -5° až -7°C, to byly ideální podmínky.
     Co se rotopedu týče, tak jsem sice jezdil, ale nenajezdil jsem tolik, kolik bych býval najezdil, kdybych neměl sem tam chlapskou rýmičku a kdyby se rotoped lehce neporouchal, ale o tom jindy. Další kilo je dole a tak mám už pouhých 114 kg. Příští víkend by měl být nejsušší a nejteplejší z celého dubna, má být až 14°C, pak se má zase ochladit. Teplotní průměr v dubnu vychází pod 9°C, letos mají být teploty v dubnu pod tímto průměrem (tím pádem byl loňský duben nadprůměrný a to nás všechny namlsalo).
     Tudíž v pátek by to šlo. Případně v sobotu. Úplně nejvíc nejpozději v neděli. Protože se předpověď, světe div se, může mýlit, tak se plán operativně změní, ale plánuji první výjezd. Ve hře byla trasa Praha – Ústí nad Labem, což je podle mapy vzdálenost z práce - domů 100 km rovně, nebo po Labské cyklostezce (hezky česky Elberadweg) 126 km. Ale je to jsem zavrhnul, nerad bych si to znechutil hned na začátku. Takže start jsem si určil z Kralup nad Vltavou. Zasejc - rovně je to 70 -80 km a po Labské cyklostezce 100 km, takže si extra nepomohu, ale takhle je to přijatelné. Akorát díky mému orientačnímu smyslu, či spíše nesmyslu hrozí, že skončím někde v Táboře.
     Kolo je téměř připravené, zbývá navěsit přední blatníček, naposledy zkontrolovat nastavení posedu a vyřešit škrtání přední kotoučové brzdy (už je to tady, kurvítko se ozvalo. Zlaté véčka, já to říkal!). Dále jsem se na internetu dočetl, že vidlice, která je sice léty vyzkoušená, ale tento rok má poprvé systém CTD, tak může přestat fungovat. Nejdříve odejde právě system CéTéDé, pak pružení. A tachometru hrozí vypadnutí z držáku. Tachometr je od soudruhů z NDR BRD a vidlice od soudruhů z USA. Kdyby přede mně někdo postavil krabičku od sirek z BRD a z USA, tak v tomhle případě opravdu, ale opravdu nevím, po které bych sáhl.
     Pojmu to trochu punkově - kolo je nevyzkoušené a asi to tak nechám, bude zábava. Na druhou stranu, co se má pokazit, to se pokazí kdykoliv a většinou v nejnevhodnější dobu. Navíc, kdy se pozná, že je kolo vyzkoušené? Po půlhodině, po dvou hodinách ježdění? A když je vyzkoušené, tak se pak nic nepokazí? Výhoda je, že z Prahy k nám na vesnici je to z kopce, protože je to ve směru toku Vltavy a Labe, takže se stačí na začátku pořádně odrazit a pak si užívat cestu dolů z kopce. Tak už se těším!
     Vydrží vidlice? Hrozí smrt vyčerpáním? Bude kolo bez problému? A co SPD, kolikrát hodím Capirossiho? Trefím správný směr?

čtvrtek 7. března 2013

Ten zbytek

     Kolo už mám, teď ještě ten zbytek. To máme: blatníky, pumpičku, šlapky, tretry, náhradní duši, brašničku, nějaké oblečení, rukavice, helmu, lepení, montpáky, multiklíč, přední světlo, zadní blikačka, mazání, bidony, tachometr, zámek.... S dalšími náklady na výbavu jsem počítal, ale že peníze mizí setsakra fofrem, to člověk neví ani jak. Kousek od práce mám cyklo obchod, paráda. Ani nebude moc velká ztráta času, když tam nepořídím, i když podle jejich webu mají +/- co potřebuji k dispozici. Rozhodl jsem se pro nášlapy, ale za předpokladu, že najdu boty, které mi budou sedět. Z outdoorových bot, bruslí, apod. mě vetšinou bolí strašně chodidla. Tak tedy zkouším turistické tretry Shimana. O dvě čísla vetší, mojí velikost nemají. Moc velké, škoda. Zrovna tyhle se mi líbí a zdá, se že dobře padnou. Hned první věc a bez úspěchu. Prý je teď špatný čas, mají zbytek loňských věcí, nové ještě nejsou naskladněné. Nevadí, jedeme dál.  Zkouším přilbu. Úplně první padne jako prdel na hrnec. Zkouším pro jistotu další, přeci jen, přilba je povolená na doraz a je akorát. Jé, větší nemáme. Ale další vůbec nesedí, beru tuhle. Kolik že stojí? Ano, to je oukej. Kdyby to tak šlo všechno takhle hladce dál... Tachometr na kolo, ano, vím přesně jaký. Chvilka hledání - nemáme, vlastně měl by tu někde být, heuréka, máme. Cenu znám, beru též. Platím. Sakryš, ještě jsem chtěl mazání, zámek, bidony.... no nic, koupím jindy.
     Tretry by bylo fajn sehnat, ať vím jestli nášlapy, nebo ne. A také abych si je trochu v práci nebo doma ochodil, než v nich poprvé vyjedu. A když už půjdu na lov, zkusím nějaké ty kalhoty na kolo, žádné nemám. Jedu ke Štěrbovy. Celoročně máme zimní a letní oblečení skladem, hlásají hrdě na webu. Paráda. Dobrý den. Jak vám mohu pomoci? Potřebuji se obléknout od hlavy až k patě, sháním tretry, kalhoty a nějaký ten dres. Tretry, turistické? Zkuste tyhle. Jsou o dvě čísla vetší, ale tretry bývají většinou tak o číslo větší určitě. Ve vaší velikosti toho moc nemáme, to víte, je špatný čas, to je zbytek loňského zboží, nové ještě nedorazilo. Safra, to už jsem někde slyšel. Paní, v těch tretrách mi noha nějak plave, to by chtělo vyzkoušet pro porovnání i o číslo menší. Pane, že noha v tretrách plave i jeden centimetr je výhoda, tak to má být. Na kole je pohyb úplně jiný, než při chůzi a při jízdě se volnější bota hodí, snaží se mně paní prodavačka vosaleovat [čti: vosejlovat]. Paní, já bych si radši přece jenom zkusil tretry až budete mít vetší výběr velikostí, když už hodlám investovat do eSPéDéček, zachovávám stoický klid Angličana. Nakoupit potřebuju, ale vosaleovat se nenechám. Co nějaký ten dres, a kalhoty? Výborně, tohle mi sedí, to beru. Při zkoušení oblečení byla paní maximálně ochotná a nápomocná, abych jenom nehanil. Ještě rukavice. Tyhle jsou malé. Hmm, tak s rukavicema budete muset počkat, tak až si přijdete zkusit tretry, až je budeme mít, tak si vyberete rukavice. Co tyhle? Tyhle jsou na normální ježdění na kolo? Ano, jsou, ale ta cena, ehm. Ukažte? No ale ty jsou úplně super a sedí. Beru!
     Skoč si do Peksportu, to je Specialized Concept Store, povídá kolega z práce, také biker, je to kousek od Štěrby. Sám má tretry od big S už pár let a bez problému, dobrá reference. Nedělám si iluze, je přeci špatný čas..., ale když už jsem tu, tak si tam skočím. Dobrý den, turistické tretry? A velikost? Máme, není problém! Zkuste o číslo vetší a vaší velikost, uvidíte. Boty se ještě trochu roztáhnou, tak aby nebyly zase o moc volnější. A kde je ta výhoda plavající nohy v tretře, ušklíbnu se v duchu. Paní, ty o číslo vetší jsou moc velké. Není problém, tady jsou o číslo menší. Ty sedí výborně, pravá i levá. Tak se tady ještě klidně porozhlídněte, já vám je vezmu na kasu. Tak to je něco, super přístup, žádné vosaelovávání. Teď už jenom chybí, aby dorazil zbytek věcí objednaných z e-shopu a jsem kompletní.
     Po téhle a mnou vždy milované anabázi létání po všech čertech a zkoušení jsem bez výlmluv. Snad jen, to počasí, to počasí. Ale co, je teprve začátek března a nabízí se pár otázek: Byly nášlapy dobrá volba, špatná volba, nebo jaká vlastně volba? Kolikrát spadnu, než si zvyknu? Zvyknu si vůbec? Neměl jsem radši koupit normální šlapky a pohodlné tenisky? Padne mi helma? Bohužel, přesně tyhle věci se člověk dozví, až když si je vyzkouší.

pátek 22. února 2013

Novýé polemrd kolo

Syrový stav, bez bižu (pouze košíky na bidon)
     Nazrál ten správný čas obstarat si nové kolo. Trochu jsem váhal mezi celopérem a ... a? A to je docela sranda. Poslední moje kolo mi bylo zakoupeno, ještě když jsem byl na základní škole. Byl to Olpran, měl netradiční design, jezdil na něm mistr světa Mike Kluge a stál 7390,- kč. Mělo pevnou vidlici, jedno-páčkovou přehazovačku šaltru a převodníku a standardní velikost kol a hlavně fungovalo bezvadně. Ale kdeže loňské sněhy jsou.
      Takže jsem trochu váhal mezi celopérem a ... a? A to je docela sranda. Tenkrát nebyla kola z kategorie XC (cross-country), HT (hardtail) AM (all mountain), EN (enduro) nebo Trail bike (každá kategorie se liší velikostí zdvihu odpružení, jsem zjistil). Kola silniční, DH (downhill), FR (free ride), crossová/treková a CX (cyklo crossová) tady vůbec nebudu řešit. 
     Takže jsem trochu váhal mezi celopérem a ... a? A to je docela sranda. Aby v tom byl ještě vetší chaos, tak už není jenom standardní velikost kol 26 palců. Výrobci přišli s velikostí kol 29 palců a 27,5 palců (také označováno jako standard 650b). Vyčtené info z internetu praví, že 29er je dražší, těžší, rám je méně tuhý než u 26era, hůř to jede při nízkých rychlostech v prudším stoupání a nemá tak hravou geometrii jako 26er. Na druhou stranu se lépe valí a díky vetším kolům lépe překonává překážky, má lepší průchodnost terénem, jízda je pocitově celkově rychlejší a pohodlnější, do kopce jede také lépe (kromě prudšího stoupání při nížší rychlosti), lépe se prý klopí zatáčky a měl by být pocit vetší stability.
     Geometrie kola je důležitá, určuje, jak se bude na kole jezdit, jestli bude posed pohodlný. Dle různých výrobců můžu mít při svojí výšce délku horní rámové trubky 600-620 mm, při stejném označení velikosti rámu. To už je docela rozdíl, ale když je na tom někdo jako já, že nemá ani ponětí (a když, tak jenom mlhavé), jaká geometrie mu sedí, tak to má blbé. Ale milimetr sem, milimetr tam, na to se nehraje. Na všem se dá jezdit. 
Desén XT klik je famózní
     Design kola nejezdí, ale je pro mě též důležitý, kolo se mi musí líbit. Hodně modelů kol 2012 a 2011 mělo pěkný design a bratelný poměr cena/výkon. Bohužel, pro rok 2013 se skoro všichni výrobci rozhodli, že budou navzájem soutěžit kdo bude mít dražší a ošklivější kolo. Mám rád jednoduchý, čistý a nerušivý design. A tak se stalo, že mi do oka padla černo-bílá barva rámu. Od toho okamžiku mi bylo jedno, jakou kolo bude mít barvu, pokud bude černé... . A trochu se obávám moderních kurvítek v podobě odpružené vidlice a kotoučových brzd (na véčka nedám dopustit), ale s tím se nedá nic dělat. Respektive, pevná přední vidlice existuje, dokonce i karbonová. To byla jedna z prvních věcí, kterou jsem si zjišťoval.
    Na značce mi nezáleží, ta též nejezdí. Nicméně existuje pár značek, kterým bych se obloukem vyhnul, protože mi je jejich brand nesympatický, ale to není nijak racionálně podloženo. O Oplranu jsem ani nezauvažoval. Žádný mistr světa na něm už nejezdí a stala se z něj supermarketová značka.

Přeci jen, nezbytná (firemní) bižu
  Takže jsem trochu váhal mezi celopérem a ... a 29er HáTéčkem. Nakonec, o pár vlasů méně a několik šedin více, s novým mottem "černý kolo, dobrý kolo", jsem zatajil dech, zavřel oči, pustil kreditce žilou a zakoupil nový polemrd nové MTB 29er XC HT kolo, Rahmengröße 20"Barvu asi neuhodnete? Teď už nic nebrání mému návratu mezi hubenou elitu. Je to německá značka, přímý prodej, takže poměr cena/výbava je příjemnější, než u ostatních značek a navíc je to krasavec. Nasnadě je několik otázek:
     Padne mi geometrie? Bude mi sedět 29er? Co kotoučovky? Bude mě štvát odpružená vidle? Budu jezdit pravidelně? Bude mě to vůbec bavit? Neudělali někde soudruzi z NDR chybu? Byl to špatnej nápad, dobrej nápad, nebo jakej to byl vlastně nápad? 

P.S. Jak jsem ke kolu přišel, o tom tady bude ještě řeč!

neděle 20. ledna 2013

Expedice TISSOT-SNEŽNÍK IDITAROD BIKE 2013

     Expedici TISSOT-SNEŽNÍK IDITAROD BIKE pořádají každoročně ústečtí VIP bikeři společně s VIP bikery z Krupky. Tento rok se na kole zúčastnili dva Aussig boys a dva Krupka boys. Ač bikeři, tak část výpravy byla pěší. Proč, to nevím a je mi to jedno. Jako biker čekatel jsem to kvitoval s povděkem (biker budu, až si koupím kolo…). Takže slovo dalo slovo a já jsem se připojil k pěší části výpravy.

     Velitelský čas s hodinovou tolerancí setkání bikerů a pěšáků na Sněžníku byl jasně stanovený. Pěší sekce expedice doslova vystartovala z Tisé směr Sněžník. Náčelník pěší expedice s Podnáčelnicí nás fotografy - lenochody hnali velice svižným tempem. Nám fotografům - lenochodům vůbec nejde o to, udělat nějaké fotky. Díky foťáku a předstírání focení se dá krásně cestou odpočívat. Nicméně, Náčelník s Podnáčelnicí tento trik asi znají. Příště bude potřeba vymyslet rafinovanější fintu. Nenechali nám žádný čas na fotografování, vlastně nebyl čas vůbec na nic. Už to vypadalo, že jsem si místo zrcadlovky a stativu měl vzít baťůžek s karibským rumem, nebo  čaj/kafe, nebo nejlépe jak čaj/kafe, tak i karibský rum. Za to tempo by se nemusel stydět ani Jožka Pribilinec na Olympiádě. Myslím, že bychom byli zdatní soupeři. Tempo naštěstí časem zvolnilo, také jsem se zcela ze zištných důvodů snažil s Náčelníkem a Podnáčelnicí co nejvíce konverzovat a nenápadně tak tempo zpomalovat. Nakonec jsem stihl udělat asi tři fotky… Že prý na kole jezdí pohodovým tempem, hmmm, to se mám na co těšit!
     Sněžník byl dobit pěší sekcí expedice na začátku stanovené tolerance. Spokojen, že jsme dorazili na místo a můžu konečně udělat nějakou tu fotku, jsem plně pohroužen do focení a nevnímajíce okolí ztratil zbytek pěší výpravy. Obešel jsem Sněžník zleva, zprava. Zkusil jsem dveře od rozhledny – zavřeno. Zkusil jsem dveře od restaurace – marně, zavřeno. Začal jsem si zoufat, že zemřu hrdinnou smrtí horolezce, když jsem naštěstí objevil bufet, který je součástí rozhledny…

     Už to vypadalo, že bikeři nestihnou stanovený limit a budou muset být důrazně napomenuti před nastoupenou jednotkou na mrazu, slečeni do půli těla. Naštěstí pro ně dorazili včas, i když těsně. Čekání v bufetu, respektive v dřevěné kůlničce bylo velice příjemné. Teplota vevnitř byla jen o něco málo větší, než venku, kde bylo cca. -7°C. Bikeři dle umístnění na vrchařské prémii na Sněžníku (čekala je ještě cesta zpátky, stejně jako nás) dostali doslova bramborovou medaili, první dostal zlato-fidorkovou medaili a druhý a třetí si rozdělili červeno- a modro-fidorkovou medaili. Výrobě, předání medailí a vůbec celého ceremoniálu se ujala Podnáčelnice.  
     Ještě než jsme se rozloučili, učinil jsem pokus o gruppen foto, ale strašně mrzlo, byla mi zima na prsty na ruce a než bych vybalil a našteloval stativ, tak by se z nás všech staly ledové sochy. Naštěstí se ale gruppen foto povedlo jinému účastníkovi výpravy. Poučení pro přístě: STATIV NEBRAT! Expedice byla fajn a doufám, že zase za rok! 

Přeci jenom, nějaké foto jem stihl udělat, slideshow:


čtvrtek 17. ledna 2013

Polemrdistova kariéra rotopedová

     Rotoped, rotoped, proč rotoped? Protože jsem byl po operaci menisku a rotoped je ideální způsob, jak koleno plně zrehabilitovat. Samozřejmě jsem byl vyslán na rehabilitace, kde mi byly ukázány a následně na mne aplikovány cviky včetně i rotopedu, ale to bylo málo. Věděl jsem, že cvičit se nedonutím  ale, že koleno musím po skončení rehabilitací sám rozcvičit. A jelikož jsem plánoval začít jezdit na kole a na běžkách, tak jsem si zakoupil rotoped s tím, že rozcvičím koleno a plynule přejdu do plné fyzické zátěže, do tréninku abych mohl v klidu drandit na běžkách a pak až vyjedu na kole, abych mohl normálně jezdit a ne, abych musel po třiceti minutách sesednout. To by mě totiž ukrutně nebavilo a kolo bych vzteky zahodil do příkopu. A také protože horské kolo nemám.

Fáze I - pomalu, ale jistě
     Fáze jedna, neznechutit si to, postupně se do toho dostat a přejít na plnou zátěž. Začal jsem dle rady doktora jezdit jenom do bolesti, takže hezky pěkně postupně deset minut, pak dvacet pět, třicet, čtyřicet, šedesát minut, až maximálně devadesát minut. Každý přechod na vyšší minutáž trval týden až dva, kdy jsem jezdil 3x - 4x týdně. Jezdil jsem na podzim 2011 a od března 2012. Když jsem se dostal na třicet minut, tak jsem zase musel snížit zátěž na dvacet a tak dále. Dva kroky zpět, abych mohl udělat jeden vpřed.
     V této fázi odpadne spousta lidí, protože to přepískne, oddělá se při prvním vyběhnutí, při první návštěvě posilovny a to je špatně. Pro tělo a psychiku je to šok, musí se začít pomalu, postupně se do toho dostávat a přidávat fyzickou zátěž. Kupředu, ale jen malými krůčky. Musí se najít rytmus a rutina, protože sport zabere čas a je to změna dosavadního životního stylu. Také je čas na to upravit jídelníček, aby se s tím člověk srovnal psychicky a zvykl si na to, že se musí jíst jinak. Zde se výsledek nedostaví tak rychle, jak člověk očekává a zapomeňte na sledování tepové frekvence, bederní pásy, atd. Jsou to starosti, peníze a krámy navíc. V této fázi je nejdůležitější si najít rytmus, pravidelně se hýbat a vytrvat. A také si stanovit krátkodobé a dlouhodobé cíle. Může trochu trvat,  než se tělu nastartuje "hubnoucí" metabolismus. U mě vyladění tréninku a nastartování hubnutí trvalo dejme tomu sedm měsíců.

Fáze II - jedeme, jedeme
     Koleno postupně přivyklo echt zátěži, zvýšil jsem si zatížení na rotopedu a dopracoval jsem se k ježdění 4x týdně 90 minut. A stalo se,  že jsem se zadřel. Oněch 90 minut 4x týdně byla meta, které jsem se zuby nehty držel, ale zapomněl jsem regenerovat. Jednou mi to nevycházelo s odpočinkem a jel jsem čtyři dny po sobě 90 minut, den odpočinku a 3 tři dny po sobě 90 minut. To byla chyba, trvalo to možná i dva měsíce, než se tělo vzpamatovalo. Mezi tím mě to nebavilo, vůbec mi to nejezdilo, i když jsem jezdil maximálně 2x týdně. Jezdím  dva dny v týdnu, pátek, když to vyjde, tak čtvrtek a pátek odpočinek a znovu sobota a neděle. V pondělí si dávám děj se co děj pauzu, i kdybych měl bůh ví jak velký pocit, že se mi strašně chce jezdit.
    V této fázi jde o pravidelný pohyb pod tréninkovou zátěží, nehnat to do extrému, vydat se na 60-70 procent a výsledek se zaručeně dostaví. Na tom, kolik kilometrů najedete nebo naběháte, kolik tun v posilovně nazvedáte vůbec nezáleží, to vůbec neřešte. To je pouze výsledek celoročního snažení, nikoli cíl. Ale je dobré to sledovat, aspoň budete mít porovnání, jak jste na tom a pokud například nazvedáte méně tun/najezdíte méně km a forma přesto roste, tak víte, že trénujete efektivněji. Záleží jak kvalitní je trénink a co vám dává. Pokud špatně odhadujete intenzitu zátěže, tak tady už sledování tepu a čehokoli, co chcete sledovat stojí za zvážení. V této fázi to může být šikovná pomůcka.

Fáze III - hurá na kolo
     Tak na tenhle moment se velice těším. Tahle fáze u mě znamená, že budu pravidelně jezdit pro radost na kole, tím pádem váha půjde dolů a fyzička nahoru. Určil jsem si, čeho chci v sezoně 2013 na kole dosáhnout, v první řadě mě to musí bavit. Od toho se vše odvíjí. Vlastně, co se týče kola, tak v tuhle chvíli vstoupím do cyklo fáze I a koloběh se roztočí zase nanovo.
     Tady už to záleží na vás. Pravidelně sportujete, váha jde dolů, fyzička stoupá... Ale! Po nějakém čase začne fyzička stagnovat a váha taktéž. Stojíte před rozhodnutím buď zůstat ve fázi II, a udržovat si váhu a fyzičku, nebo to začít víc hrotit. Zde už si můžete začít dělat starosti s tepovou frekvencí, kdy co dělat v jaké zátěží a pořídit si bederní pás či jiný bazmek na sledování čehokoli. Dle velectěné libosti.

Jídelníček
     Aby to k něčemu vypadalo, tak jsem lehce upravil i jídelníček. Před tím jsem snídal nebo byl i bez snídaně, oběd, pak nic a pak jsem se samozřejmě večer dostavil hlad. Všechno špatně. Takže jsem začal pravidelně snídat - pak svačina - pak normální oběd - pak jogurt - a jako poslední jablko, či jiné ovoce. Jíst v pravidelných intervalech aby vše bylo snězeno do cca. 19:30, ale neřeším, jestli si dát jogurt v pět nebo sedm hodin. Já mám tu výhodu, že u mě je nadváha způsobena pouze pohybem, respektive nepohybem, takže nemusím dělat nějaké převratné změny. Jakákoliv dieta pro mě není cesta, radši se normálně najím s tím, že se o to víc pak budu prostě hýbat. Ještě jedna věc je důležitá - pitný režim, při fyzické zátěži obzvlášť. Pít pravidelně přes den a osvědčilo se mi hodinku nebo půl hodinky před zátěží vypít klidně i půl litru vody. A dodržovat pitný režim během zátěže. Chce to pravidelně pít a jíst, i když není aktuálně pocit hladu nebo žízně.

Suma sumárum
     Za rok 2012 jsem najel na rotopedu 2063,6 km, zhubnul 3-4 kilo, dostal koleno víceméně do normálu, připravil se na běžky a na kolo a to byl primární cíl. Ještě dalších 20 000 km a budu mít (možná) cílovou váhu.

středa 2. ledna 2013

Jak to všechno začalo a zase skončilo...

    Bývalý veslař, který se po deseti letech nicnedělání rozhodl, že se sebou a svými 118 kily něco udělá. Poté, co jsem pověsil vesla na hřebík, jsem měl sportování až nad hlavu. Nakonec mi to vystačilo na deset let nic nedělání. Nejhorší bylo najít motivaci pro to si jen tak vyjet na kole, jen tak si zajít zaběhat, dělat cokoliv úplně bezcílně. Navíc, jak postupně fyzička klesala na nulu, tak mě to ani nebavilo, všechno šlo najednou hůřeji,  postupně jsem se víceji a rychleji zadýchával, už to nešlo tak lehce, a tak dále. Poslední dobou, nejenom proto, že váha každý rok nezadržitelně rostla, jsem měl cukání, že bych se zase mohl zkusit hýbat. A zrovna v této době, mě jeden kamarád vytáhl na kolo, dali jsme si okolo Světa v Třeboni a pak výlet v Brně na kole se 100% stoupáním tam i zpátky na nějaké staré, zřícené šutry a cihly. Tak mě to sportování nějak opět chytlo, ale bohužel to bylo na konci léta. 
     Tudíž jsem si pořídil rotoped na zkoušku (rehabilitoval koleno po operaci menisku), jestli budu pravidelně jezdit. Leden a únor 2012 jsem sbíral psychické síly a od února do konce roku jsem najel na rotopedu 2063,6 km kilometrů (něco málo i na podzim 2011). A protože dost už bylo rotopedu, nastal čas přejít na kolo a pořádně to roztočit. Začínám s cca. 115 kg (20 - 30 kg nadváha; není překlep, cca. 3-4 kg jsou díky rotopedu dole), obecné cíle na rok 2013 jsou stanoveny tyto: musí mě to bavit; začít postupně a neznechutit si to (fáze I); jezdit pravidelně (fáze II) a něco shodit. Kolik, to se uvidí, rok 2013 bude takový seznamovací co a jak. Dále jsem si stanovil tři konkrétní cíle - zvládnout dva delší švihy na jeden zátah, bez bloudění jeden cca. 126 km, druhý cca. 182 km. Třetí cíl je najet minimálně to, co jsem najel na rotopedu. Pokud budu jezdit pravidelně, tak reálně to může být i 4000 km za rok. Dlouhodobý cíl je zábava, dostat se na/pod 90 kg a nabrat zpátky trochu fyzičku (fáze III). Rotoped zůstane jako doplněk, když nebude čas nebo počasí. Cyklovize pro rok 2013 je jasná, tak hurá do toho, zůstaňte naladěni! O jednotlivých fázích zase někdy jindy.