pátek 26. dubna 2013

Kdo z vás to má?

     5v=7p+2(ok). Kdo z vás to má? Není to ani dva týdny co jsem dal poslední článek ve všeobecnou známost a jedna kamarádka se mne na Facebooku ptala, kdy bude další. Takhle rychle to nejde, napsal jsem jí. Musí se něco dít a být inspirace. Je duben a já už smolím devátý článek. Myslel jsem si, že si vystačím tak se čtyřmi až pěti ročně. Nicméně zdá se, že s každou jízdou jsou nějaké zážitky, i když bych se bez posledních zážitků i obešel, ale… . A jak říká jeden kolega z práce, cokoli před „ale“ nemá smysl, takže hezky pěkně popořádku.
Tomu říkám business plán!
     Po pár vyjížďkách a cca. 130 km si sedlo řazení a potřebovalo trochu seštelovat. Navíc kolo bylo špinavé, takže bylo jasné, že bude následovat údržba a když se v sobotu mělo ochladit a pršet, a také se ochladilo a pršelo, bylo rozhodnuto. Na těch internetech (památný výrok Věrušky bude mít příští rok 15 let výročí) jsem si zjistil, že na mytí kola je nejlepší kýbl s vodou a smetáček. V barvy-laky jsem ke smetáčku ještě přikoupil malý kartáček od SPOKARu, kdybych se se smetáčkem nemohl někam dostat. Záhy se ovšem ukázalo, že malý kartáček je drátěný kartáček. Nu což, alespoň jsem udělal SPOjeným KARtáčovnám kšeft - celých 30 kč! S dřevěnou rukojetí zatopím v kamnech a zbytek dám do sběrny a ještě vydělám. Ovšem, toto jako kdyby předznamenalo následující eskapády.
Piešťanské Píšťanské jezero a námořní Shellka.
     Vím o tom, že štelovat přehazovačku neumím a tak jsem se nechtěl pouštět do žádných větších akcí. O víkendu jsem chtěl zkusit švih okolo 50-60 km, abych věděl, jak jsem na tom. Měl jsem v plánu kopce, pojezd po vyhlídkách na Labe. Takže jsem v neděli vyjel a moc to kvůli přeházce nešlo a hlavně to takhle ani nebaví. Slavnostně a jak jinak, než v plné polní jsem se vrátil po marných pokusech o nápravu zpět, asi dva km od domova. Svými neumětelskými pokusy jsem to ještě více rozvoral. Dal jsem kolo do servisu a bylo.
     Jak tak pročítám jedno bikové forum, tak hodně lidí řeší ohnutí patky přehazovačky. Mě se to nikdy nestalo a nevím, co by se muselo stát, aby se patka ohla. V servisu o tom též mluvili, nevím prostě proč. Přeci se normálním ježděním nemůže ohnout.
     Jak už jsem psal, 40 km se zdá býti optimální a tak jsem odstartoval opět z Roudnice. To je nějak lehce přes 40 km. Tentokrát nepojedu přes kopce, z Litoměřic je prý udělaná cyklotrasa a dá se tam dojet po rovině, tvrdí mi různí kamarádi z více stran už asi 10 let. Trochu se mi nechtělo, ale počáteční nechuť vyrazit jsem překonal (a o to jde vždy především) a nakonec jsem byl rád. Tohle jarní počasí mám mě úplně nejvíc nejraději. 25°C, triko, kraťasy a mírný, jarní, osvěžující větřík.
Benzín a nafta zdarma.
Na Slovensku V Čechách je všechno možné.
Cesta ubíhala fajn, úplně bez problému, docela jsem si jí užíval a kochal se překrásnou krajinou labského údolí. V Litoměřicích jsem byl v cuku letu. Cestu někdo ověsil reklamou na cykloservis na cestách. Tomu říkám business plán! S ironickým šklebem jedu dál. Mám špatný orientační smysl, ale cyklotrasa je naštěstí celkem dobře značená a půl cesty už mám projetou. Přeci jen, v Litoměřicích lehoulince váhám, nakonec ale jedu správně. Takže s tím orientačním smyslem to není nakonec tak špatné. V Litoměřicích místo do kopců mířím k Labi. Před dolním nádražím v nulové rychlosti najíždím z boku na obrubník a lup ho, za halasného pokřiku „kurvááááá“, za který by se nestyděli ani indiáni právě vyrazivší na zteč, jsem šel nekompromisně a tvrdě k zemi. Tentokráte pravé koleno rozbité. Celé Litoměřice museli být v tu chvíli na nohou.  Při nejmenším slečna drživší kolo, která stála asi metr ode mne. „Jste v pořádku?“. „Ano, jsem“, zamumlal jsem stále ležící jak široký, tak dlouhý a zpamatovávající se z této překvapivě nenadálé události. Vstal jsem a patřičně nasrán jsem prohodil směrem ke slečně, která na mě stále nevěřícně vírala, něco jako „bez obav“. Otřesen otřesem jsem úplně zapomněl simulovat výron kotníku a že by to spravila dvojdecka ve vinárně, či kafčo v cukrárně s tou slečnou, pročež Litoměřice jsou vyhlášené obým.
     Mému bezradnému pokrčení rameny odvětila „Jako za mlada, co?“. Sakra, přeci mě nemůže znát, říkám si. Kartáček a septonex na silniční lišej doma nemám. Vlastně je nemám od té doby, co jsem přestal jezdit na kole. Jak tak kontroluji kolo a nahazuji zpátky řetěz spadnuvší z malé pili, zkouším přední kolo, vyluzuje o něco silnější zvuky než je zvykem, ale je vlastně v pořádku. Zkouším zadní kolo. Ozvalo se zlověstné a špatné kovové škrtání. Špatné v tom smyslu, že víte, že je zle, že se to jen tak nespraví. Ironický škleb je ten tam. Jak, že je to číslo na ten cykloservis? Zoufale prohlížím kotouč zadní brzdy, ten by měl být v pořádku, je na druhé straně, než jsem spadl. Ajaj, ohnutá patka přehazovačky. Zvuk vydávalo lanko končící u zadního šaltru škrtající o výplet na zadním kole jak byla ohnutá ta patka. Tak tohle, tohle se mi nikdy nemůže stát, patka přece nejde při normálním ježdění ohnout! V servisu při vyzvedávání kola mi říkali, že patka je měkčí, že se spíše ohne, než aby praskla, což je výhoda. Ovšem nevýhoda je, že se lehčeji ohne. No, zkoušet jsem to v plánu určitě neměl. Navíc na neděli je domluvený výlet v bandě UL bikerů a já bych se ho rád zůčastnil.
Mohu, nemohu dál?
     Nic, jedu dál. Cestu podél Labe jsem si naplánoval schválně, mimo jiné proto, že se jede přes Piešťany Píšťany, v kterých je Piešťanské Píšťanské jezero. Člověk ani nemusí na Slovensko. Jedu, šaltr přiměřeně funguje, jsem stále mírně v šoku. V Píšťanech je zdálky vidět Shellka, benzín a naftu mají zdarma. Fajn, sice nemám hlad a ani moc chuť, ale něco malého, sladkého, aby mě to vyvedlo z šoku, by se šiklo. Bohužel, zavřeno. Opouštím Píšťany a šinu si to podél Labe, jak jinak, že. Jedu, jedu a najednou koukám, že se vracím. Mám sice špatný orientační smysl, ale tohle snad nemůžou být ty slovenské Piešťany? Snad ne, na Slovensku jsou ty kopce okolo krapánek vetší. Rychlý dotaz na cestu a už chytám správný směr.
     Která kurva mě před deseti lety uvedla v omyl, že z Litoměřic se nemusí jet přes kopce? Musí, musí a prostě musí! Asi budu musit někoho řádně vypeskovat. Opět stoupám okolo Kamýku, tentokrát z druhé strany, zase 12% stoupání. Dávám to na jeden zátah. Míjím odbočku s cedulí Kamýk 1 km. I když byl čas óká, protože jsem vůbec nikde nekufroval a kolo a já jsme byli absolutně v pořádku, tak jsem se rozhodl pro tentokrát Kamýk ignorovat a jet dál. Ani kašpárka jsem nemusel použít, prostřední pila to jistila. Cestou do Ústí už podél Labe míjím evidentně pár. On se chce asi vytáhnout a jede schválně přede mnou, chce mě vyprovokovat. Slečna byla řádně elastická a s helmou na hlavě. On na pohodu - volné kraťasy, triko, bez helmy a rukavic. Nemusel vedle ní tolik dřít, tak to asi tolik nehrotil. Já cyklo dres, rukavice, helmu, tak mi to asi chtěl ukázat. Ne, že by to asi na chvíli nešlo, ale jedno ze základních pravidel (při zátěži v aerobním režimu) zní - neblbnout, nezávodit. Dojde k zakyselení - vyšťavení a je finito. Já měl navíc necelých 40 km v nohách, tak jsem se zavěsil pohodlně do háku. Po chvíli viděl, že z toho nic nebude a přestal, stejně by nemohl jet daleko, neb tam měl sebou slečnu.
Brod přes prudký potok. Boha jeho, čo to táram.
Kousek před Ústím je na cyklostezce VELHLUPANEBEBR (velmi hluboký a nebezpečný brod), kousek za Ústím je další VELHUPANEBEBR (modří už vědí). Jako kdyby tu výstražnou ceduli u brodu maloval vojín Kefalín pod dozorem majora Terazkyho. Pak mně pobavila další cedule hlásající mimo ČD. Byl jsem na vážkách. Můžu jet dál? Půlku cesty jsem jel vlakem a navíc mám u sebe platnou jízdenku. Snad nikde nebude hlídka MěP. Cestou domů po silnici na hladkém asfaltu se mi v zatáčce žvejknul přední plášť a přední kolo lehce podjelo. Teď už je to jasné. Další železné pravidlo zní - vždycky svádět vinu na vybavení a techniku. Za můj pád v Litoměřicích může žvýkavý přední plášť! Paradoxně mám pocit, že v terénu by k dosavadní ekvilibristice vůbec nedošlo. Je čas přestat gumovat áčko a rozjet se pořádně do terénu. To bude teprve rodeo. Doma se po dnešní obvzláště vypečené kolbě radši ujišťuji, že se dá dres prát na 40°C. A stěstí, že tak. Na 30°C. No aspoň něco. Zničený dres, to by tak 
ještě scházelo.
     Takže to máme 5v=7p+2(ok). Pět vyjížděk. Sedm pádů. Dvě odřená kolena. Kdo z vás to má? Kolikrát ještě půkdu k zemi? Kolik dalších patek ohnu? Jak dlouho ještě vydrží tachometr a proč vlastně padám (o tom zase někdy jindy)? Vítr v zádech a kolbě zdar.

neděle 14. dubna 2013

Giro Mt Bukovka 2013

       V předminulém článku jsem psal, že tento víkend má být co do srážek nejsušší a nejteplejší víkend v dubnu. Pak se má zase ochladit a tak nějak do konce dubna, že má být pod devět stupňů. Nebyla by to předpověď počasí, aby se neodvolalo co se slíbilo a slíbilo, co se odvolalo (ještě v zimě, na konci února, že prý poslední záchvěv jara…). Všechno je jinak, v úterý má být snad i 20°C, tak uvidíme, bylo by to samozřejmě jedině dobře. Dnes navečer okolo šesté hodiny bylo už patnáct stupňů podle tacháče, což je snad opravdu už příslib pořádného jara, jak má být. Každopádně v sobotu to na nejsušší víkend zrovna dvakrát nevypadalo, ani náhodou.
Foto v rámci prokrastinace. Červená značka a nikde ani živáčka.
Proč asi, že by moc do kopce?
Stejně jsem byl unaven z jarní klasiky Roudnice nad Labem - Ústí nad Labem, tak jsem si naordinoval odpočinek. 
V neděli ráno ještě okolo deváte hodiny ranní bylo pod devět stupňů, mlha a sychravo. Letmý pohled na radar.bourky.cz a podobné stránky a otázka dne zněla nikoli, jestli vyjet, ale kdy vyjet. Po hodně dvanácté měly mraky odcestovat pryč a začít se oteplovat. Prolog byl nakonec 41 km a ukázal mi několik věcí. Bacha na SPD, asi bude lepší ze začátku jezdit menší dávky, okolo třiceti km bude asi ideální a do kopce mi to moc netáhne. Tak jsem si naplánoval kolbu na TV vysílač Buková hora. Tam 21 km, takže zpět dalších 21 km. Sakra, tady nějak nesedí počty. Vyjedu a uvidím, tentokráte to bude beze stresu. Technika je vyzkoušená, eSPéDé též a bude dost času, nebudu muset chvátat, když vyjedu po obědě. Je mi jedno jestli se vrátím v pět nebo v osm večer. Trasu si můžu dočista přizpůsobit podle toho, jak se budu cítit. Já si své limity také osahal a jezdit do kopce není dobré. Takže si to shrňme - trasa by měla být do třiceti km a ne do kopce. A Giro Mt Bukovka je 42 km a minimální nadmořská výška 125 m, maximální 640 m, to všechno na pár kilometrech. Nu což.
Mrška se mnou hrála na schovávanou.
     Vyjel jsem, nohy tuze bolely. Čekal jsem, co to se mnou udělá. Podle očekávání jsem se dostal do provozní teploty, tak hurá na Bukovku. Cestu jsem si našel předem na mapě, smartfoun nachystaný. Parádní věc, ta Elberadweg. Až na výjimky se dá jet mimo silnici podél vody. Seznamácké mapi cézet ukazovaly, že se má jet za Těchlovicemi doprava, ale to je obklika. Já to očůrám a přímo v Těchlovicích se dám rovnou směrem nahoru k Bukovce, podél Těchlovického potoka. To nejde minout. Tak jo, u posledního baráku v Těchlovicích se ptám, jestli jedu správně. Fajn, jedu správně. Typická vesnická asfaltka přešla na lesní cestu, listí a kamení, docela velké kamení. Brutální kopec. Opět prokrastinace a foto. Marné pokusy zdolat kopec kolmo. Došlo na nejhorší. Potupně Miloslava Polemrda I tlačím do kopce. Určitě jdu správně, držím se červené turistické značky, a kam by asi tak tady vedla turistická značka? Je to jedno, čas mám, objevovat mě baví. Opět, díky bohu za turistické tretry, dá se s nimi v pohodě chodit. Tvrá to, prokrastinuji i při tlačení. V lese po sněhu ani památky, má podzimní barvy. Nakonec dojdu na nějakou silnici. Ta by měla vést k Bukovce, chvilka zamyšlení, rozhoduji dát se vpravo. Doleva by to mělo být na Rytířov, přes který se jede zpět na Labskou cyklostezku. Otvírá se mi nádherný pohled dolu na Labe a na kopce Českého středohoří. Bukovka nikde ani na dohled. Co teď? Jdu správně? Jestli je vlevo nebo vpravo a není kvůli kopcům vidět, tak co teď? Sil už tolik není, a že bych jezdil po vršcích kopců sem, tam, do kopce, z kopce, jestli jí uvidím, z toho nadšením dva metry do výšky rozhodně neskáču. Nic, pěkný výhled, zkusím držet směr. Když v tom, jak se otočím - bum, přímo před nosem, až jsem málem upadl vzad, jak jsem se lekl! Bukovka se majestáně tyčí přímo za mnou. Pokračuji tedy dál, jde to ztuha, ale jsem kousek. Cesta se opět rozděluje, je mi jasné, že asfaltka se stáčí k Bukovce, ale já si vybírám opět červenou turistickou značku, opět zkratka, slovy klasika „delší, vo to horší cesta“. Na cestě leží sníh, poslední záchvěv zimy. 
Překonám i to a jsem na vrcholu. Zpět jsem to chtěl vzít přes Zubrnice, je to více méně z kopce a původně jsem nechtěl jet stejnou cestou. Ale na to sere bílej tesák. Tomu sjezdíku v lese prostě nejde odolat a navíc potřebuju zajet tu škrtající přední brzdu. A když ještě bylo na podvrcholovém ukazateli, že Těchlovice jsou 5,5 km, nebylo co řešit. Sjezd to byl náramný, paráda. Šutry lítaly do rámu jako blázen.

Cestou zpátky docházelo palivo a tak jsem se stavil v obžerstovavčce v Tivoli, dal si zaslouženou sváču a hurá
Sníh - neklamné znamení, že vrchol je blízko.
Kolo drží ve sněhu, jako propiska zabodnutá ve vlasech černocha.
domu. Tentokrát se Giro Mt Bukovka obešlo bez pádu, vidlice zatím funguje a snad to tak zůstane. V pondělí plánuji volno, v úterý má pršet, takže další kolba bude následovat asi ve středu, přeběžně Bohušovice nad Ohří - Ústí nad Labem, schválně po druhé straně Labe, než jsou Litoměřice, abych se vyhnul tomu pekelnému 12% stoupání, i když co bych dneska za něj dal.

     Chtěl jsem jezdit normálně na horském kole, takže by ze mě byl za normálních okolností XC rider (to také tenkrát nebylo). Nicméně, mojí akrobacií s eSPéDéčkama a tím, že tlačím do kopce a pak si užívám sjezdu, stejně jako free rideři, jsem se pro tento víkend pasoval též do role free ridera. Ale snad pro příště zůstane u XCéčka.

Celá fotogalerie:

Prolog, a je to tady!, aneb ty SPD, ty SPD

     Prolog, a je to tady! Jaro se zeptalo, co jsem v zimě dělal… a já jsem ho se vší slušností odpálkoval. Tohle, že je jaro? Dvakrát jsem byl na jaře na běžkách, protože konečně napadl sníh! No ale zdá se, že jaro skutečně přichází a nastal čas zfruktifikovat kilometry naježděné na rotopedu a čas strávený tuňákováním kola nezbytnou bižuterií. Zbývalo mi ještě pár restů - nastavit správný obvod kola do tacháče. Obvod jsem upravil o univerzální bulharskou konstantu, kvůli zatížení kola a sjíždění vzorků. Snad nemusím vysvětlovat, že univerzální bulharská konstanta je libovolné hodnoty a má na svědomí, že výsledek jakéhokoli výpočtu vyjde podle potřeby. Dále jsem nastavil odskok odpružené vidlice. Poté jsem si přečetl návod… takže jsem ho nastavil znovu dle doporučení a uvidím. Dofouknu, nebo uberu tlak, jak uznám za vhodné. Jako poslední zbývalo vyřešit škrtání předního brzdového kotouče. Přizval jsem kolegu bikera, aby se na to podíval svým zkušeným bikerským okem. A padlo manažerské rozhodnutí nechat si to sednout a zajet. Však ono se to ojezdí a třeba to přestane škrtat. Teď se s tím stejně těžko něco udělá, s čímž jsem souhlasil, o to nic. Na druhou stranu, jestli mě něco na kole dokonale frustruje, tak je to protivítr, kdy se musí šlapat i z kopce, škrtání řetězu o vodítko přesmykače a škrtání brzd, tenkrát před lety škrtání véček. Jelikož mám pocit, že mě to prostě ubírá energii a brzdí. Psychika je sviňa, já vím. Škrtající kotoučovka vydává jako na potvoru ultimátní kovový zvuk, jak kdyby s každým škrtnutím vyřvávala: já ti dám, tu máš, škrt, škrt, a ještě… Učinil jsem další manažerské rozhodnutí - místo původně plánované kolby Kralupy nad Vltavou - Ústí nad Labem, jsem si naplánoval trasu z Roudnice nad Labem, což je dle mapy pod padesát km. Štěstí, že tak, úplně to stačilo. SPDčka mi kolega nastavil hodně na volno, abych si zvykl a šlo lehce zacvakávat a vycvakávat.
     No nic, mám nové, černé, německé, horské kolo a nebojím se ho použít! Odpoledne tedy vyrážím z ouhrotě na vlak, cca. dva km na nádraží. Kolegové z ouhrotě mě slavnostně vyprovodili. Na ulici to trochu vyvolalo lehčí pozdvižení, náhodní kolemjdoucí čekali, co bude. Bohužel, nebylo nic, při pokusu o zacvaknutí tretry do pedálu to vypadalo, jak když startuju beznadějně porouchanou motorku. Ale nakonec jsem vyrazil a vzal jsem to schválně mimo hlavní ulici, jednak jsem se chtěl vyhnout provozu a jednak ty SPD. Chtěl jsem zastavit - ejhle, noha nejde dolů, takže párkrát šlápnout, vyckvaknout, zastavit. Jasan, přeci nejsem tydýt. Musím na to myslet, říkám si.
Positivi motivazione
Pozitivní motivace je potřeba tak jsem si večer nalil něco málo patnácti leté whisky s výbornou, výraznou chutí rašeliny s tím, že to vypiji, až dorazím, ale musím to celé ujet na kole. Jinak útrum, žádná whisky.
     Vystupuji v Roudnici. Pani průvodčí se ještě radši ve vlaku ujistila, kam že to jedu. Ale stejně je to hrozný pocit, stát u zavřeného vagonu a čekat, jestli vám kolo dají, nebo vlak odjede a vy zůstanete bez kola a v plné zbroji - rukavice nasazené, helma na hlavě, brýle jakbysmet. Trochu jsem si něco o Labské cyklostezce přečetl a tak jsem věděl, že je dobře značená, kromě Roudnice, kde je potřeba přejet most. Fajn, nádraží je hned u mostu, jedu, jedu, jasně, tady do kopce. Ejhle, to je cesta k zámečku, tenhle krpál, který jsem skoro vyjel. No nic, zpátky dolů, jasně, tudy je to správně. Nedbaje značení ukazatele, sjel jsem přímo k Labi, kudy přímo na břehu vedla travnatá cesta. Zkusím to, třeba to půjde. Hele, kachničky, a vpravo běží do lesa králíček, paráda. Střih o třicet sekund vpřed. Zasraná cesta, tudy fakt ne. Zasraný kachny, zasrkej králík. Střihnu to do lesa, za kterým je asfaltka. Napřed se ale musím vyškrábat na travnatý val, který lemuje řeku asi kvůli velké vodě. Díky bohu za turistické tretry, s těmi jde i pěšky podat horolezecký výkon. Hurá dolu z valu do lesíka. Sakra, kmeny přes cestu, brzdím, pohoda, zastavuji… prásk! Tak to bychom měli. První pád kvůli eSPéDéčkům, naštěstí do měkkého, nic se nestalo. Konečně jsem na normální cestě. Zrovna je tam rozcestí, jeden směr rovně, druhý podle Labe. Jedu podle Labe, dyť přece to je směr, který musím držet. Jako na potvoru cesta po chvíli končí. Zeptám se dvou dobrých dam, z nichž jedna tam evidentně byla s vnoučetem na tříkolce. Vnouče bylo na tříkolce, nikoli ona dobrá dáma. Na jejich radu otáčím a teď už se opravdu držím cyklostezky, už radši žádné experimenty.
Za Roudnící. Zaujal mne tento pěkný barák uprostřed ničeho.
Krátce po fotu následoval onen pád do tvrdého na asfalt.
Dámy měly pravdu, je to slušná asfaltka, cesta dobře odsýpá. Potřebuji upravit výstroj, vycvakávám tretru, dobržďuji a prásk! Krysa na áčko. Rozbité koleno. Tretra se zase zacvakla, než jsem zabrzdil. Štěstí, že jsou tretry na volno. Holt zkušenost je nepřenosná, každý se o ty kamna musí spálit sám. To máme druhý pád. Teď už si fakt musím dávat pozor, takový amatérismus! Někde před Litoměřicemi je najednou odbočka na jinou cyklostezku. Deseti minutové zkoumání map na smartfounu, aniž bych se dobral výsledku. Vím, že mám jet rovně, také tak učiním, už žádné experimenty. Vida, cesty se za deset metrů potkávají. Tak proč to značení?
     Litoměřice, paráda, tady to znám a už je to kousek. Vítaná psychická vzpruha. Co mi to jenom připomíná - zahrada čech? - né; Přemek Podlaha a soutěž Jablko roku? - né. Už vím! Zastavuji a z baťohu vyndavám jablka, vzal jsem si dvě. Jé, oni jsou tři, no fajn, budou se hodit. Spolknu dvě jablka a učiním další manažerské rozhodnutí.
Vzadu jsou panaromata Litoměřic, foto v rámci prokrastinace.
Cyklostezka podél Labe vede až do Ústí, ale vezmu to přes kopečky, přes Sebuzín, tam se stejně najede k Labi, tak si to zpestřím. Díky smartfnounu se vyhnu hlavním ulicím v Litomeřicích a už si to šinu okolo horního nádraží směr Sebuzín. Cedule 12%. Že by cedule ohlašovala blížící se obžerstvovačku s dvanáctečkou? Jak ta by přišla vhod. Aha, to je 12% stoupání. Jedu co to dá, už dávno mám zařazeno převod na dědečka. Ale kopec je brutální, takže prokrastinuji co to dá, není morál, abych se to pokusil vyjet najednou, možná by to i šlo. Nakonec to bylo asi pět zastávek a trvalo to strašně dlouho. Alespoň jsem v rámci prokrastinace udělal foto, byl pěkný rozhled.
     Jsem v Ústí, deset minut od baráku. V jedné vedlejší ulici se chci vejít do průchodu v zábradlí pro pěší. Kurňa, ta řidítka jsou nějaká široká, to dřív nebylo. Nic, zastavím, není problém… prásk! Třetí pád. Naštestí do měkkého, zrovna na travnatý ostrůvek. Ach ty eSPéDéčka, ach ty eSPéDéčka. Tohle se mi jednou nevyplatí, musím s tím padáním přestat. Před barákem. Ještě si vyjedu tenhle travnatý kopeček, mám přeci nové, černé, německé, horské kolo, které se navíc nebojím použít. Ale už není sil. Brzdím a prásk! Do měkkého. Asi štestí, že jsem zrovna netrefil žádný psí excrement. Tímto jsem pokřtil sebe i polemrd, který byl mnou pasován na Miloslava Polemrda I (na Miloslava jsem ho koupil). Kolba byla vydařená, sezonu jsem zahájil jarní klasikou Roudnice nad Labem - Ústí nad Labem. O víkendu plánuji další kolbu, přeběžně Giro Mt Bukovka, ale to si zaslouží vlastní článek

neděle 7. dubna 2013

To počasí, to počasí...

     To počasí, to počasí! V minulém článku jsem si takto povzdechl a tímto povzdechem tento článek zase začínám. Můj optimistický plán byl, že by se dalo pravidelně jezdit už někdy v březnu, ideálně nejpozději v průběhu dubna. Chyba lávky. Počasí není nic moc, ale co se dá dělat. Schválně jsem se kouknul kolik bylo stupňů vloni touhle dobou. V druhé půlce března teplota atakovala až 20°C, okolo 7.4. 2012 bylo necelých 15°C a koncem dubna teplota šplhala až přes 25°C [zdroj: zde a zde]. Takže je opravdu více zima teto rok. Asi nebude žádné jaro a skočíme rovnou do léta, uvidíme. Nemám rád, když je šedivo – když stromy a veškerá zeleň není zeleň, když není sníh, nebo je břečka, tak je ještě větší šeď. Počasí mi náladu nijak extra neovlivňuje, ale co mě tuhle zimu štvalo, že byla šedivá i obloha, moc nebylo sluníčko. Opět jsem zapátral a opravdu. Slunečního svitu bylo v lednu a únoru v roce 2013 nejméně za posledních 50 let [zdroj]. V kombinaci se sněhovými podmínkami, kdy sněhu zrovna moc nebylo a na běžkách to byl spíš šolich, než pohoda, jsem dával přednost rotopedu před běžkami. Celou zimu jsem čekal na pravé zimní azuro, které přišlo (i se sněhem) až na jaře, kdy se povedl jeden víkend, že byla modrá obloha a okolo -5° až -7°C, to byly ideální podmínky.
     Co se rotopedu týče, tak jsem sice jezdil, ale nenajezdil jsem tolik, kolik bych býval najezdil, kdybych neměl sem tam chlapskou rýmičku a kdyby se rotoped lehce neporouchal, ale o tom jindy. Další kilo je dole a tak mám už pouhých 114 kg. Příští víkend by měl být nejsušší a nejteplejší z celého dubna, má být až 14°C, pak se má zase ochladit. Teplotní průměr v dubnu vychází pod 9°C, letos mají být teploty v dubnu pod tímto průměrem (tím pádem byl loňský duben nadprůměrný a to nás všechny namlsalo).
     Tudíž v pátek by to šlo. Případně v sobotu. Úplně nejvíc nejpozději v neděli. Protože se předpověď, světe div se, může mýlit, tak se plán operativně změní, ale plánuji první výjezd. Ve hře byla trasa Praha – Ústí nad Labem, což je podle mapy vzdálenost z práce - domů 100 km rovně, nebo po Labské cyklostezce (hezky česky Elberadweg) 126 km. Ale je to jsem zavrhnul, nerad bych si to znechutil hned na začátku. Takže start jsem si určil z Kralup nad Vltavou. Zasejc - rovně je to 70 -80 km a po Labské cyklostezce 100 km, takže si extra nepomohu, ale takhle je to přijatelné. Akorát díky mému orientačnímu smyslu, či spíše nesmyslu hrozí, že skončím někde v Táboře.
     Kolo je téměř připravené, zbývá navěsit přední blatníček, naposledy zkontrolovat nastavení posedu a vyřešit škrtání přední kotoučové brzdy (už je to tady, kurvítko se ozvalo. Zlaté véčka, já to říkal!). Dále jsem se na internetu dočetl, že vidlice, která je sice léty vyzkoušená, ale tento rok má poprvé systém CTD, tak může přestat fungovat. Nejdříve odejde právě system CéTéDé, pak pružení. A tachometru hrozí vypadnutí z držáku. Tachometr je od soudruhů z NDR BRD a vidlice od soudruhů z USA. Kdyby přede mně někdo postavil krabičku od sirek z BRD a z USA, tak v tomhle případě opravdu, ale opravdu nevím, po které bych sáhl.
     Pojmu to trochu punkově - kolo je nevyzkoušené a asi to tak nechám, bude zábava. Na druhou stranu, co se má pokazit, to se pokazí kdykoliv a většinou v nejnevhodnější dobu. Navíc, kdy se pozná, že je kolo vyzkoušené? Po půlhodině, po dvou hodinách ježdění? A když je vyzkoušené, tak se pak nic nepokazí? Výhoda je, že z Prahy k nám na vesnici je to z kopce, protože je to ve směru toku Vltavy a Labe, takže se stačí na začátku pořádně odrazit a pak si užívat cestu dolů z kopce. Tak už se těším!
     Vydrží vidlice? Hrozí smrt vyčerpáním? Bude kolo bez problému? A co SPD, kolikrát hodím Capirossiho? Trefím správný směr?