Přeskočit na hlavní obsah

Prolog, a je to tady!, aneb ty SPD, ty SPD

     Prolog, a je to tady! Jaro se zeptalo, co jsem v zimě dělal… a já jsem ho se vší slušností odpálkoval. Tohle, že je jaro? Dvakrát jsem byl na jaře na běžkách, protože konečně napadl sníh! No ale zdá se, že jaro skutečně přichází a nastal čas zfruktifikovat kilometry naježděné na rotopedu a čas strávený tuňákováním kola nezbytnou bižuterií. Zbývalo mi ještě pár restů - nastavit správný obvod kola do tacháče. Obvod jsem upravil o univerzální bulharskou konstantu, kvůli zatížení kola a sjíždění vzorků. Snad nemusím vysvětlovat, že univerzální bulharská konstanta je libovolné hodnoty a má na svědomí, že výsledek jakéhokoli výpočtu vyjde podle potřeby. Dále jsem nastavil odskok odpružené vidlice. Poté jsem si přečetl návod… takže jsem ho nastavil znovu dle doporučení a uvidím. Dofouknu, nebo uberu tlak, jak uznám za vhodné. Jako poslední zbývalo vyřešit škrtání předního brzdového kotouče. Přizval jsem kolegu bikera, aby se na to podíval svým zkušeným bikerským okem. A padlo manažerské rozhodnutí nechat si to sednout a zajet. Však ono se to ojezdí a třeba to přestane škrtat. Teď se s tím stejně těžko něco udělá, s čímž jsem souhlasil, o to nic. Na druhou stranu, jestli mě něco na kole dokonale frustruje, tak je to protivítr, kdy se musí šlapat i z kopce, škrtání řetězu o vodítko přesmykače a škrtání brzd, tenkrát před lety škrtání véček. Jelikož mám pocit, že mě to prostě ubírá energii a brzdí. Psychika je sviňa, já vím. Škrtající kotoučovka vydává jako na potvoru ultimátní kovový zvuk, jak kdyby s každým škrtnutím vyřvávala: já ti dám, tu máš, škrt, škrt, a ještě… Učinil jsem další manažerské rozhodnutí - místo původně plánované kolby Kralupy nad Vltavou - Ústí nad Labem, jsem si naplánoval trasu z Roudnice nad Labem, což je dle mapy pod padesát km. Štěstí, že tak, úplně to stačilo. SPDčka mi kolega nastavil hodně na volno, abych si zvykl a šlo lehce zacvakávat a vycvakávat.
     No nic, mám nové, černé, německé, horské kolo a nebojím se ho použít! Odpoledne tedy vyrážím z ouhrotě na vlak, cca. dva km na nádraží. Kolegové z ouhrotě mě slavnostně vyprovodili. Na ulici to trochu vyvolalo lehčí pozdvižení, náhodní kolemjdoucí čekali, co bude. Bohužel, nebylo nic, při pokusu o zacvaknutí tretry do pedálu to vypadalo, jak když startuju beznadějně porouchanou motorku. Ale nakonec jsem vyrazil a vzal jsem to schválně mimo hlavní ulici, jednak jsem se chtěl vyhnout provozu a jednak ty SPD. Chtěl jsem zastavit - ejhle, noha nejde dolů, takže párkrát šlápnout, vyckvaknout, zastavit. Jasan, přeci nejsem tydýt. Musím na to myslet, říkám si.
Positivi motivazione
Pozitivní motivace je potřeba tak jsem si večer nalil něco málo patnácti leté whisky s výbornou, výraznou chutí rašeliny s tím, že to vypiji, až dorazím, ale musím to celé ujet na kole. Jinak útrum, žádná whisky.
     Vystupuji v Roudnici. Pani průvodčí se ještě radši ve vlaku ujistila, kam že to jedu. Ale stejně je to hrozný pocit, stát u zavřeného vagonu a čekat, jestli vám kolo dají, nebo vlak odjede a vy zůstanete bez kola a v plné zbroji - rukavice nasazené, helma na hlavě, brýle jakbysmet. Trochu jsem si něco o Labské cyklostezce přečetl a tak jsem věděl, že je dobře značená, kromě Roudnice, kde je potřeba přejet most. Fajn, nádraží je hned u mostu, jedu, jedu, jasně, tady do kopce. Ejhle, to je cesta k zámečku, tenhle krpál, který jsem skoro vyjel. No nic, zpátky dolů, jasně, tudy je to správně. Nedbaje značení ukazatele, sjel jsem přímo k Labi, kudy přímo na břehu vedla travnatá cesta. Zkusím to, třeba to půjde. Hele, kachničky, a vpravo běží do lesa králíček, paráda. Střih o třicet sekund vpřed. Zasraná cesta, tudy fakt ne. Zasraný kachny, zasrkej králík. Střihnu to do lesa, za kterým je asfaltka. Napřed se ale musím vyškrábat na travnatý val, který lemuje řeku asi kvůli velké vodě. Díky bohu za turistické tretry, s těmi jde i pěšky podat horolezecký výkon. Hurá dolu z valu do lesíka. Sakra, kmeny přes cestu, brzdím, pohoda, zastavuji… prásk! Tak to bychom měli. První pád kvůli eSPéDéčkům, naštěstí do měkkého, nic se nestalo. Konečně jsem na normální cestě. Zrovna je tam rozcestí, jeden směr rovně, druhý podle Labe. Jedu podle Labe, dyť přece to je směr, který musím držet. Jako na potvoru cesta po chvíli končí. Zeptám se dvou dobrých dam, z nichž jedna tam evidentně byla s vnoučetem na tříkolce. Vnouče bylo na tříkolce, nikoli ona dobrá dáma. Na jejich radu otáčím a teď už se opravdu držím cyklostezky, už radši žádné experimenty.
Za Roudnící. Zaujal mne tento pěkný barák uprostřed ničeho.
Krátce po fotu následoval onen pád do tvrdého na asfalt.
Dámy měly pravdu, je to slušná asfaltka, cesta dobře odsýpá. Potřebuji upravit výstroj, vycvakávám tretru, dobržďuji a prásk! Krysa na áčko. Rozbité koleno. Tretra se zase zacvakla, než jsem zabrzdil. Štěstí, že jsou tretry na volno. Holt zkušenost je nepřenosná, každý se o ty kamna musí spálit sám. To máme druhý pád. Teď už si fakt musím dávat pozor, takový amatérismus! Někde před Litoměřicemi je najednou odbočka na jinou cyklostezku. Deseti minutové zkoumání map na smartfounu, aniž bych se dobral výsledku. Vím, že mám jet rovně, také tak učiním, už žádné experimenty. Vida, cesty se za deset metrů potkávají. Tak proč to značení?
     Litoměřice, paráda, tady to znám a už je to kousek. Vítaná psychická vzpruha. Co mi to jenom připomíná - zahrada čech? - né; Přemek Podlaha a soutěž Jablko roku? - né. Už vím! Zastavuji a z baťohu vyndavám jablka, vzal jsem si dvě. Jé, oni jsou tři, no fajn, budou se hodit. Spolknu dvě jablka a učiním další manažerské rozhodnutí.
Vzadu jsou panaromata Litoměřic, foto v rámci prokrastinace.
Cyklostezka podél Labe vede až do Ústí, ale vezmu to přes kopečky, přes Sebuzín, tam se stejně najede k Labi, tak si to zpestřím. Díky smartfnounu se vyhnu hlavním ulicím v Litomeřicích a už si to šinu okolo horního nádraží směr Sebuzín. Cedule 12%. Že by cedule ohlašovala blížící se obžerstvovačku s dvanáctečkou? Jak ta by přišla vhod. Aha, to je 12% stoupání. Jedu co to dá, už dávno mám zařazeno převod na dědečka. Ale kopec je brutální, takže prokrastinuji co to dá, není morál, abych se to pokusil vyjet najednou, možná by to i šlo. Nakonec to bylo asi pět zastávek a trvalo to strašně dlouho. Alespoň jsem v rámci prokrastinace udělal foto, byl pěkný rozhled.
     Jsem v Ústí, deset minut od baráku. V jedné vedlejší ulici se chci vejít do průchodu v zábradlí pro pěší. Kurňa, ta řidítka jsou nějaká široká, to dřív nebylo. Nic, zastavím, není problém… prásk! Třetí pád. Naštestí do měkkého, zrovna na travnatý ostrůvek. Ach ty eSPéDéčka, ach ty eSPéDéčka. Tohle se mi jednou nevyplatí, musím s tím padáním přestat. Před barákem. Ještě si vyjedu tenhle travnatý kopeček, mám přeci nové, černé, německé, horské kolo, které se navíc nebojím použít. Ale už není sil. Brzdím a prásk! Do měkkého. Asi štestí, že jsem zrovna netrefil žádný psí excrement. Tímto jsem pokřtil sebe i polemrd, který byl mnou pasován na Miloslava Polemrda I (na Miloslava jsem ho koupil). Kolba byla vydařená, sezonu jsem zahájil jarní klasikou Roudnice nad Labem - Ústí nad Labem. O víkendu plánuji další kolbu, přeběžně Giro Mt Bukovka, ale to si zaslouží vlastní článek

Komentáře