Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2014

Kružba

Podzimní plány jsem měl vskutku ambiciózní. Zrovna, když jsem o něčem takovém přemýšlel - jako další krok - tak se kolega z práce zmínil, že chodí na kruhové tréninky, za což mu patří vřelý dík. Je to hodinové cvičení v kuse vlastním tělem. Když jsem byl poprvé, tak jsem si po asi pěti minutách říkal, jaká to je zabíračka. To byla ale jenom rozcvička na zahřátí. Byl jsem ještě párkrát a chtěl jsem se pravidelně rozkroužit s tím, že se občas projedu na kole - podle počasí. Avšak Boha nejvíc rozesmějete tak, že mu řeknete, co máte v plánu. Přeskočil jsem fázi ohrocení (jakýkoliv lehčí zdravotní problém způsobený z ouhrotě) a rovnou dostal zánět ohrotnice (jakýkoliv větší zdravotní problém způsobený hroťbou). V mém případě to byl hexnšus (opravdu to existuje). Zkusil jsem se z toho pár dní vyležet, což trochu pomohlo a chodil kroužit dál, i když záda lehce pobolívala. Pohybem v žádném případě a naprosto určitě nic zkazit nemohu. To dá rozum. Návštěvu doktora jsem vynechal. Jednak ko…

Rohožka

Teď už to mohu napsat. Když jsem se přistěhoval, tak po minulých majitelích bytu zůstala přede dveřmi rohožka. Doma žádnou nemaje, dal jsem si jí do vstupní chodby místo botníku. Jako provizorní řešení. Mimochodem, provizorium už trvá pár let. Ještě chvíli a bude to provizorium takzvaně definitivní. Jednoho dne mě překvapila nová rohožka přede dveřmi. Ujistil jsem se, že nemám vlčí mlhu a že nevidím dvojmo. Pak jsem potkal sousedku a ejhle, ona mi prostě jen tak koupila rohožku. Já jsem jí na oplátku koupil víno a o další kolo výměny rohožek jsem se postaral já. Tak jsme si vypěstovali takový pěkný, vřelý, sousedsko - rohožkový vztah.      Důvod, proč jsme vloni prošvihli začátek Krušnotonu byl ten, že jsme se ho vůbec neměli v plánu zúčastnit, ba dokonce jsme ani nevěděli, že nějaký Krušnoton existuje a také jsme vyrazili ráno pozdě. Někdy před jedenáctou dopolední, neklame-li mne má vetchá paměť. Na rámu drží zaschlé bahno jak židovská víra i při velmi hrubé manipulaci. Ovšem za…

Toho bohdá nebude

  Motto: Dělám to pro radost a pro dobrou stolici. Toho bohdá nebude, aby se polemrdista v teréně či na áčku závodu v životě zúčastnil.
    Vloni na podzim jsem už měl kola dost. Ale zase abych úplně nezahálel, jsem se rozhodl, že se vrhnu do pilování akrobatického pilotování, aby ty mé krysy dostaly alespoň nějaký umělecký nádech a řád. Ale hlavně za účelem zlepšení jízdní techniky v terénu. Takže jednu kolbu jsem si dal Varhošť a pro velký úspěch a hlavně za účelem zlepšování pilotáže sjel jsem z rozhledny dolů dvakrát. Pak jsem si domluvil s jendím kamarádem kolbu. Že jeden podzimní pátek dorazí z Mostu na kole a ještě tentýž pátek se lehce projedeme a v sobotu pořádně zakolbíme. Představte si typické podzimní počasí. 12 – 15 stupňů celsia. Muž na kole. V krátkém triku a možná někde po těle schované mikině. Nezbytnou součást mundůru dotváří krátičké elasťáčky. Takové ty končící hodně nad koleny. Pozdě, už není kam se schovat. Ještěžě není obut v kroksech. Každopoádně se schylovalo k…

Polemrdem tam a vlakem zase zpátky

„Musíš vidět tu cestu, ne stromy“, zněla odpověď jakéhosi našeho motocyklového enduro jezdce, když se ho ptali, jak je možné, že dokáže jezdit v lese mezi stromy tak rychle.       Apalucha je dobrá i k tomu, že se člověk toho dozví poměrně dost ohledně různých věcí. Rozprava o lepidle mě přiměla zkontrolovat stav mého lepení. Totiž, existuje takzvaná Lijova finta. Vy jí budete znát patrně od vašich babiček, dědečků, maminek a tatínků. Já jsem se se svojí babičkou, mamčou a svým táťkou a dědou patrně o lepidle asi nikdy nebavil. Je to takhle: konec tuby načatého lepidla srolujeme tak, aby se hladina lepidla dostala až na kraj závitu tuby, na který se nasazuje víčko. Vytvoří-li se bublina, propíchneme jí špičatou stranou víčka, kterou používáme k perforaci plastové či hliníkové tuby. Asi tak jako u Jesenky nebo u Pikaa. V tubě tak není zádný vzduch a lepidlo nezatuhne. Já neznalý této Lijovy finty, jsem ihned pojal podezření, že mi lepidlo zatuhlo a byla to pravda. Jeden z mých dvou…

Fatbag

Blížil se srpen a to znamená na kole tam a vlakem zase zpátky. Zdá se, že už se z toho stal pravidelný rituál s roční periodicitou. Ale nepředbíhejme. Suchá (kolba) i mokrá (kalba) příprava probíhala bez problémů. Kamarádem mi byl vnucen i přes moje vehementní protesty na zkoušku jakýsi gel pro cyklouše. I když gel… byla to jakási hnědá, hustá, po hromadě držící hmota. Ano, připomínalo to hovno (jenom zahřát!) a mělo to příchuť lesního ovoce. Nu což, tuto příchuť mám tuze rád a vyzkoušet se má všechno. Je pravda, že pro něj je to vzhledem k okolnostem jeho práce užitečná věc.       Abych se oklepal z ryze mokrého tréninku a učinil tradici za dost, tak jsem opět vyrazil na Apaluchu na kole. Bydlení v místním pivovaru slibovalo další týden mokrého tréninku, takže jsem se chtěl před Apaluchou protáhnout. Otázkou bylo, jestli není zbytečné tahat s sebou polemrdy. Naštestí se ukázalo, že jsme klucí veskrze rozumní... Cílem byly Mutějovice u Rakovníka. Hodilo se neplést si je s Mutěnice…

Vymítání ďábla

     Vyprávění je založeno na pravdivém příběhu, který je podložený očitým svědectvím. Ublíženo bylo pouze autorovi, několika desítkám dekagramu chmele a litrům vody.
     Varování: trpíte-li hexakosioihexekontahexafóbií, ve vlastním zájmu raději nečtěte dál.
Z poslední doby mám pár oblíbených hororů:Ti druzí (The others), Stáhni mě do pekla (Drag me to hell)- oba filmy s geniální a překvapivou pointou,Chata v horách (Cabbin in the woods)- skvělá parodie, závěr rozhodně stojí za to aV zajetí démonů (The conjuring)- obehraná klasika na posednutí a vymítání s povedenými lekacími scénami. Konečně jsem se dozvěděl, jaké jsou tři fáze posednutí démonem. Na tyto věci nevěřím a posledně zmíněný Shimanas? Ale kdeže. Nebo? Říká se, že za každým kouřem trocha ohně jest. Mám pocit, že v jednom místě, kudy pravidelně jezdím, v perimetru maximálně jednotek kilometrů, si na mě zasedl démon přímo ze samotných pekel. Je to přesně to místo, kde se mi tachometr definitivně odporoučel do křemíkového nebe.…

Žuch. Kratke, tupe žuch.

Jezdit na kole, je jako… jezdit na kole, to se nezapomíná. Kdo to řekl?! Ale vlastně, když o tom tak přemýšlím... Nezapomněl jsem to včetně padání, bohužel. Myslel jsem si, že pády už jsou za mnou, ale kdeže. Mnohokrát jsem tu zmínil, že je pro to důvod. Doufal jsem, že ho nebudu muset prozradit, protože je to delikátní věc a je spojený s jakýmsi rituálem. Já jsem navíc neznaboh, respektive něcista. V boha jako takového nevěřím, ale v něco ano, avšak nijak silně.      Rituál jsem tvrdošíjně odmítal vykonat a uznat, že by pomohl. Nevím, jestli se to týká i rotopedu. Ale jak jsem na něm tak jezdil, jednoho krásného dne jsem skoro vypadl z okna, u něhož mám rotoped postavený. Zrovna, když jsem dával závěr a zuřivě šlapal   (kadence ta-ta-ta-ta-ta!), tak se mi přetrhla poslední ještě nepřetrhnutá dírka na gumovém pásku, který je součástí pedálů, něco jako klipsny. Naštěstí jsem pouze silně zavrávoral, nehodu ustál a tréninkovou dávku dojel. Tyto pásky stojí cca. 300-400,- kč. Neváhal…