středa 31. prosince 2014

Kružba

     Podzimní plány jsem měl vskutku ambiciózní. Zrovna, když jsem o něčem takovém přemýšlel - jako další krok - tak se kolega z práce zmínil, že chodí na kruhové tréninky, za což mu patří vřelý dík. Je to hodinové cvičení v kuse vlastním tělem. Když jsem byl poprvé, tak jsem si po asi pěti minutách říkal, jaká to je zabíračka. To byla ale jenom rozcvička na zahřátí. Byl jsem ještě párkrát a chtěl jsem se pravidelně rozkroužit s tím, že se občas projedu na kole - podle počasí. Avšak Boha nejvíc rozesmějete tak, že mu řeknete, co máte v plánu. Přeskočil jsem fázi ohrocení (jakýkoliv lehčí zdravotní problém způsobený z ouhrotě) a rovnou dostal zánět ohrotnice (jakýkoliv větší zdravotní problém způsobený hroťbou). V mém případě to byl hexnšus (opravdu to existuje). Zkusil jsem se z toho pár dní vyležet, což trochu pomohlo a chodil kroužit dál, i když záda lehce pobolívala. Pohybem v žádném případě a naprosto určitě nic zkazit nemohu. To dá rozum. Návštěvu doktora jsem vynechal. Jednak kolega z práce měl taktéž problémy se zády a jednak jsem byl jednou v hospodě se známým. Že je doktor jsem věděl, no ukázalo se, že je to zádař. Potvrdil mi, že se má tři měsíce počkat, jestli záda nepřestanou bolet a pak by se to řešilo. Já spokojeně ušetřil třicet korun, pročež jsem si mohl dát o jedno pivko navíc. Jenže mě po čase záda chytla znova a já k doktorovi šel. Z ouhrotě jsem byl na týden subordinován pro hexnšus. Naštěstí se záda umoudřila a já dostal radu, že pokud záda bolí, tak v žádném případě necvičit!
     Takže jsem začal chodit kroužit víceméně pravidelně. Trenérovi nic neunikne, poradí, když někdo dělá špatně nějaký cvik, hned poradí, vysvětlí, je-li třeba, tak vymyslí jiný cvik, než právě dělají ostatní, což je často můj případ. Umí dobře vysvětlovat, třeba: “Nehrb se, nevystrkuj břicho. Zatni ho, jako kdyby ti chtěl dát někdo pěstí. Když tak ti dám pěstí já.“ Schválně jsem napsal trenér, ne kouč. Jednak si tak říká, jednak kouč je dneska kde, kdo na kde, co. Že prý jsou koučové a semináře s tím spojené jak chodit bos. Já tedy nejsem účastníkem takového semináře, takže nejsem žádný odborník. Ale čistě laicky a nikomu tento názor necpu, podle mě si stačí zout boty, a aby to mělo jó grády, tak si sundat i ponožky a vyrazit. Ale jak říkám, nejsem žádný odborník. Trenér lpí na pořádku, protože pořádek musí být, to je to hlavní. Jednou jsme přišli pozdě. „Padesát angličáků!“. „Ne!“, prořízlo tělocvičnu mého spolu-cvičence zoufalé zvolání. Od té doby chodím včas. Také lze dostat trest za blbé kecy, což se mi jednou, světe div se, málem povedlo. Víte, jak médii před časem proběhla zkazka, že dnešní mladí se neumí hýbat a že neumí udělat kotrmelec? Probral jsem to už nevím s kým v hospodě a jeho reakce mi ukázala dosud netušený úhel pohledu: „No a, tys to někdy k životu potřeboval?” Ano, nepotřeboval. Vážený čtenáři, ponechám ladnost mých kotrmelců (popředu a pozadu) stranou. Já oficiálně neumím udělat dřep, respektive to tak jednu kružbu vypadalo. Schválně, zkuste si udělat dřep, tak abyste se neklátili - špičky směřovali rovně, ne do strany a chodidlo aby se po celou dobu dotýkalo země. To jsme takhle už končili, takže se do tělocvičny se trousila další várka cvičenců a kouč mě péroval jak se dělá dřep. No ale na tvářích ostatních byly vidět shovívavé a chápavé úsměvy. Ale už dost o kružbě, nechci dělat tisíc angličáků. Jelikož to vypadá, že bude i sníh a bude se dát běžkovat, tak i z běžek jsou různé historky. Třeba jak jsem míjel skupinku běžkařů… ale o tom jindy.
    Mimochodem, boti strejdy Gůgla seznali, že jsem internetový profesionál a poslali mi email, že jsem firma. U mě je to asi jedno, žádné služby neodebírám, ale stejně se pokusím to změnit na nefirmu. Hodně sněhu a běžkám a kružbě zdar!

neděle 30. listopadu 2014

Rohožka

     Teď už to mohu napsat. Když jsem se přistěhoval, tak po minulých majitelích bytu zůstala přede dveřmi rohožka. Doma žádnou nemaje, dal jsem si jí do vstupní chodby místo botníku. Jako provizorní řešení. Mimochodem, provizorium už trvá pár let. Ještě chvíli a bude to provizorium takzvaně definitivní. Jednoho dne mě překvapila nová rohožka přede dveřmi. Ujistil jsem se, že nemám vlčí mlhu a že nevidím dvojmo. Pak jsem potkal sousedku a ejhle, ona mi prostě jen tak koupila rohožku. Já jsem jí na oplátku koupil víno a o další kolo výměny rohožek jsem se postaral já. Tak jsme si vypěstovali takový pěkný, vřelý, sousedsko - rohožkový vztah.
     Důvod, proč jsme vloni prošvihli začátek Krušnotonu byl ten, že jsme se ho vůbec neměli v plánu zúčastnit, ba dokonce jsme ani nevěděli, že nějaký Krušnoton existuje a také jsme vyrazili ráno pozdě. Někdy před jedenáctou dopolední, neklame-li mne má vetchá paměť. Na rámu drží zaschlé bahno jak židovská víra i při velmi hrubé manipulaci. Ovšem zaschlé bahno na pláštích to je úplně jiná situace. Zrovna před touto kolbou se prostě bahno z plášťů nevysamočistilo. Do výtahu se vejde pouze jeden polemrd a jeho pilot, takže jsme jeli každý zvlášť. Bylo pozdě, já si začal uvědomovat, do jakého průseru se ženu. Nebylo času nazbyt a nerad na sebe nechávám čekat. Neuklidit bahenní spoušť na chodbě před výtahem zkrátka a dobře bylo právě jediné možné řešení. Koneckonců bahno neuteče, uklidím ho až se vrátím. Jenomže ho uklidila mezitím sousedka a oprávněně se čílila. Mám image slušňáka a tím pádem jsem já nebyl a priori hlavní podezřelý. Máme-li předsudky, lidská mysl je předem nastavena tak aby viděla a slyšela jenom to, co vidět a slyšet chce. Já jsem se přiznal, že jsem to byl já. Ale ona to přeslechla: „To jsou ty sousedovic parchanti zezdola. Lítaj tady sem a tam a dělaj bordel. Určitě je to hlína z květináčů. Já čekám jenom na záminku, abych je mohla seřvat. Až je potkám…“. V hlavě mi to šrotovalo a nechal jsem to tak být. Totiž jednalo se o klasický scénář výhra - výhra, kdy toto řešení prospěje všem. Já zůstanu za slušňáka. Sousedka postaví sousedovic parchanty zezdola do latě (já je neznám, jak jsem koupil, tak prodávám). Což v konečném důsledku prospěje všem lidem ze dvou - tří pater (dělají-li bordel i patro pod nimi) a v neposlední řadě i jejich rodičům. Jak to dopadlo nevím. Teď už jsem to mohl napsat. Pozemská pouť sousedky nedávno skončila a v hádce na infarkt to prý nebylo. Duše její nechť nerušeně odpočívá v pokoji a povznese se se do nebes odproštěna od přízemních, pozemských problémů. S tím, že přijdu do pekla, ač s imagem slušňáka, jsem se už smířil. Učím se latinsky (Mluví se vůbec v pekle latinsky? Dobrý Bože, snad ne Ugrofinsky, to bylo peklo!) a zvykám si na horko. Zajímavé je, že v době psaní článku, právě když jsem dospal tuto pasáž, jsem měl účet za nákup 666,40 Kč... .
     Zmíněná kolba nebyla vůbec v terénu, ale po pohodových lesních cestách. Tuto sezonu jezdím s bandou, která taktéž nejezdí moc v terénu. Abychom si rozuměli, já za terén nepovažuji lesní cestu s občasným drncnutím. Mimochodem, jednomu z této bandy též zajíždí sedlovka. Poradil jsem mu fintu se zubní pastou s mikro granulemi. On to zkusil, ale nepomohlo mu to. Pak z něj ale vylezlo, že použil něco jako Perličku s jahodovou příchutí. Alespoň mu kolo vonělo po jahodách, když už nic. Kolik třešní, tolik višní. Stejně jako vloni i letos na podzim jsem měl už kola dost. Že podzim využiji opět ke zlepšení pilotáže. A zatesknilo se mi po pořádném teréně. Domluvil jsem si kolbu s chrty na fullech, před nedávnem objevili skvělý trail. Na tenhle trail pak navazuje další kratší, ale stejně výživný jen s kraťoučkým přejezdem. Ten druhý je jen tak, na vyjetí. Hmm. Jak se ukázalo, je tam úplně všechno - šutry, moje oblíbené koleje, je to celé z prudkého kopce, jsou tam skokánky, klopenky, v různých místech různý povrch… úplný sjezdařův a frýrajdistův ráj. Něco pro mě s ne úplně dokonalou technikou a hardtailem. Oni všichni mají all mountain / enduro biky a nebojí se je použít. Já jsem tak sedmdesát procent obou trailů tlačil, respektive padal s kolem po zadnici dolů. Tam to jde buď sjet, nebo slanit. Nicméně tím málem, co jsem dokázal sjet jsem si posunul hranice techniky a smrti. Celý nadšený jsem měl velké podzimní plány. Ovšem člověk míní a život mění. Stejně višní jako vloni třešní se letos neurodí. Ale o tom, kružbě a internetových profesionálech zase někdy jindy. Vítr v zádech a kolbě zdar!

čtvrtek 20. listopadu 2014

Toho bohdá nebude

  Motto: Dělám to pro radost a pro dobrou stolici. Toho bohdá nebude, aby se polemrdista v teréně či na áčku závodu v životě zúčastnil.

    Vloni na podzim jsem už měl kola dost. Ale zase abych úplně nezahálel, jsem se rozhodl, že se vrhnu do pilování akrobatického pilotování, aby ty mé krysy dostaly alespoň nějaký umělecký nádech a řád. Ale hlavně za účelem zlepšení jízdní techniky v terénu. Takže jednu kolbu jsem si dal Varhošť a pro velký úspěch a hlavně za účelem zlepšování pilotáže sjel jsem z rozhledny dolů dvakrát. Pak jsem si domluvil s jendím kamarádem kolbu. Že jeden podzimní pátek dorazí z Mostu na kole a ještě tentýž pátek se lehce projedeme a v sobotu pořádně zakolbíme. Představte si typické podzimní počasí. 12 – 15 stupňů celsia. Muž na kole. V krátkém triku a možná někde po těle schované mikině. Nezbytnou součást mundůru dotváří krátičké elasťáčky. Takové ty končící hodně nad koleny. Pozdě, už není kam se schovat. Ještěžě není obut v kroksech. Každopoádně se schylovalo k nevšednímu zážitku v dobrém, či ve zlém. Zkrátím to. Začala padat tma, ochlazovat se. On si rád udržuje kolo čisté a jezdí prý zásadně po rovině, protože kopce jsou dřina a je-li možno, tak po áčku, či jakémkoli povrchu kromě hlíny, bláta. Dost nadával, cestou bylo bahno a sem a tam menší kopec. Tvrdí, že ne, ale podezřívám ho, že jak mu blátíčko třemi kapkami ošplouchlo vyleštěný rám jako kdyby se právě chystal s kolem na výstavku, tak se snažil bláta zbavit různým za jízdy poskakováním, rámu třesením a chytil defekt. Samozřejmě, že lepení neměl. Těch dvacet gramů je totiž velká zátěž, zvláště při jízdě po rovině a hladkém povrchu. Takže si hezky počkal u silnice, já vzal duši a jel k Labi hledat díru. Povedlo se.
     U mě doma jsme konzultovali sobotní kolbu. Sic vnímaje, leč zcela neprozřetelně nečinil jsem tomu patřičnou pozornost. A sice tomu, že kolba bude asi tak kilometrů devadesát a tak trochu do kopce. Most, říkal jsem si, je přece za rohem. Kdybych to byl býval věděl, tak bych hodně panikařil a sháněl jídlo. Totiž s vůbec žádným jídlem se 90 km a 1600 m nastoupaných nedá ujet. Nebo že by ano?
     Tento expert, který je ještě stále můj kamarád, neměl ani nic najeto. Takže ačkoli je tak o třicet kilogramů lehčí, fyzička veškerá žádná a bylo to znát. Toto je jediný člověk, na kterého jsem já musel kontinuálně čekat a ujížděl jsem mu do kopců. Stoupák na Komáří Vížku jsme zdolali. Tam jsem začal panikařit a objednal si kávu a limonádu, bílou a normální klobásu, zmrzlinu a tatranku. Bílá klobása se ještě jakž takž sníst dala. Ta druhá ne. Holt Babišovy dobroty. Pak jsme jeli na Klínovec, ale cestou zakufrtovali čistě kvůli tomu, že se panáčkovi nechtělo v lese umazat kolo. Jedno minutí odbočky a klesli jsme o cenných a ztuha vystoupaných pár set metrů dolů. Pročež jsme museli stoupat po silnici. V tu chvíli jsme se připojili do asi místního pokleslého závodu silničních kol. On vedl. Tedy svoji leštěnku vedl. Já o něco napřed hrdě šlapal v sedle. Oba dva jsme málem dostali rýmu z toho, jak nás ostatní zarputilí bojovníci o třísté šedesáté páté místo přejížděli. Nahoře na kopci čekal dav kamárádů závodivších a fotograf. Měl jsem tu čest cílové fotografie za pokřiku „Já nic, já jen projíždím“. Bez vykřičníku, na ten už jsem neměl sílu. Představte si urputné a rtuťovité žiletkáře. Mezi nimi já. Já, ve volných (to je teď v enduru móda) kraťasech, volnějším (to je teď v enduru móda) vršku, na horském kole a s baťůžkem na zádech (batoh je na polemrdu součást povinné výbavy). Jednalo se o Krušnoton, jehož střední (sic!) trať má cca. 180 km a převýšení 3500 km, dlouhá trať 250 km / 4900 m. A to nás všichni předjížděli!
     Na obžerstvovací zastávky jsme neměli moc času, protože jsme vyjeli pozdě, ale hlavně žádné vlastně po cestě nebyly. Flájská vodní nádrž je moc hezká. Jen by byla hezčí, kdyby tam byl býval poblíž nebo cestou nějaký ten stánek. Co já bych dal za tu nejedlou klobásu. Nějaká ta tatranka, o kterou jsem se musel samosebou rozdělit nás zachránila od smrti vyčerpáním. Jakékoli jídlo je přeci nadměrná zátěž!
     Vcelku prudký a několikakilometrový sjezd do Litvínova to ale všechno vynahradil. Mimochodem, v Litvínově u zimního stadionu parkoval třinecký autobus. Litvínov ten večer prohrál. Ale letos to je jiná. Jenom si myslím, že ještě nakonec budou rádi, když postoupí přímo do play-off, protože se prý v Litvínově hraje hokej jenom do začátku plesové sezóny. Gumě a Růčovi bych ten titul v jejich poslední sezóně nadmíru přál, stejně tak Francouzovi před jeho očekávaným přestupem po sezoně. Každopádně dojezd z Litvínova do Mostu byl vyšperkovaný zimou, tmou a špatným osvětlením nás dvou. Světlo jsem měl – jak jinak - jenom já. Světlo je přeci (všichni se mnou!) nadměrná zátěž. Hlavně po rovině na asfaltu. Co na tom, že je tma. Vskutku, zážitek nadmíru nevšední. Ale konec dobrý, všechno dobré. Letos jsme spolu nevyjeli…
     Jak vlastně dopadla kolba s chrty v terénu, co že je to ten zánět ohrotnice? A taková kružba? Suchý a teplý vítr v zádech a kolbě zdar!

pondělí 22. září 2014

Polemrdem tam a vlakem zase zpátky

     „Musíš vidět tu cestu, ne stromy“, zněla odpověď jakéhosi našeho motocyklového enduro jezdce, když se ho ptali, jak je možné, že dokáže jezdit v lese mezi stromy tak rychle.
      Apalucha je dobrá i k tomu, že se člověk toho dozví poměrně dost ohledně různých věcí. Rozprava o lepidle mě přiměla zkontrolovat stav mého lepení. Totiž, existuje takzvaná Lijova finta. Vy jí budete znát patrně od vašich babiček, dědečků, maminek a tatínků. Já jsem se se svojí babičkou, mamčou a svým táťkou a dědou patrně o lepidle asi nikdy nebavil. Je to takhle: konec tuby načatého lepidla srolujeme tak, aby se hladina lepidla dostala až na kraj závitu tuby, na který se nasazuje víčko. Vytvoří-li se bublina, propíchneme jí špičatou stranou víčka, kterou používáme k perforaci plastové či hliníkové tuby. Asi tak jako u Jesenky nebo u Pikaa. V tubě tak není zádný vzduch a lepidlo nezatuhne. Já neznalý této Lijovy finty, jsem ihned pojal podezření, že mi lepidlo zatuhlo a byla to pravda. Jeden z mých dvou volných dnů jsem využil k nákupu nového lepení. V podsedlové brašničce jsem vyměnil zatuhlé lepidlo za nové, záplaty jsem nechal být, těch mám dost. Další věc, co se člověk dozví je, že je dobré si přečíst návod k lepidlu. Některé je potřeba po nanesení na duši nechat odpočinout minutu, některé pět minut, apod.
      Na Apaluchu s námi jezdí i jeden co má asi tak deset let staré kolo s pevnou vidlicí a špalkovými brzdy. Z nás všech má suverénně nejhorší kolo, ale jezdí z nás většinou nejlépe, vždy se drží na špici pelotonu. Jenom úcta k zakládajícím členům Apaluchy a jeho vrozená slušnost mu nedovolí je předjet. Jasný důkaz, že na kole nezáleží, je to všechno v nohách. Je to jinak chytrý a celkem fajn chlapec, ale nemám ho rád, když dřu do kopce na kašpárka, zezadu najede vedle mě a začne mi udílet rady typu, že když přehodím na prostřední pilu, že pojedu rychleji anebo že nevýhoda nejlehčího převodu je, že se musí hodně šlapat (to je vlastnost, mnou hodně využívaná vlastnost, nikoli nevýhoda!). Děkuji převelice, kapitáne Zřejmý! Nechápe, ač je to bývalý sportovec, že zkrátka a dobře bych se lehce zadřel, zakyselil a mohl bych jít leda tak na párky do nejbližší obžerstvovačky... lidi jsou různé. 
      Jednak proto, že sobotní příjezd mi dal zabrat a druhak proto, že jsem plánoval odjet na kole z Apaluchy zpátky domů jsem si dal v pátek volný den. Den před tím byla královská etapa a na té jsem se nešetřil. Biker s polemrdem veteránem si chce koupit nové kolo a stejně jako každý stojí před rozhodnutím, jestli devětadvácu, nebo 27.5 (též 650B). Domluvili jsme se a já mu svůj polemrd zapůjčil a zároveň byl zvědavý na dojmy 29er versus 26. „Na těhle pláštích nepíchneš“, říkám mu. Ozval se krásně upřímný smích jiného kolegy. „Oukej, aspoň já na nich do teď neměl defekt“, dodal jsem s úsměvem. A opravdu, on nepíchnul, respektive možná ano. Hned vysvětlím.
      Všichni jsme se srdceryvně rozloučili jak to tak bývá, s některými bikery si slíbili, že se musíme sejít dříve než zase za rok na Apaluše. Mám si zkontrolovat tlaky v duších?, ptám se v duchu sám sebe. Ale kdeže, to je zbytečný, odpovídám si. Nechal jsem se nasměrovat správným směrem a hurá na Milešovku. Byl to smělý plán, ale letos jsem jí ještě nepokořil a je přo cestě.
První defekt...
     Prvních pár stovek metrů za mnou. Něco je špatně. Kolo nějak divně houpe. Co to sakra může být? No to snad ne! Zadní kolo je zpolovic měkké. Jsem sice pár set metrů od ubytování, ale všichni nejspíš odjeli a pokud ne, tak už mají sbaleno. Kašlu na to, kolo nafouknu mojí malou pumpičkou. Naštěstí se zdálo, že to chvíli takhle vydrží. Ostražitě se rozhlížím okolo sebe a hledám nějaké jezírko, rybník, kde bych mohl najít a zalepit díru. Duši zatím ještě měnit nebudu. Záměrně píši zatím. Tuším zradu. U mě to chodí tak, že když průser, tak pořádný. Ale je to lepší, než malé průsery. Malý průser nikomu nepomůže a akorát tak nepříjemně otravuje život. Pouze velké průsery píší život a jeho příběhy. A dobře se jimi filtrují praví kamarádi od známých až po zbytečné známé. Nalézám jezírko, hledám díru, počasí je krásné, vše jde jako po másle. Tak to by bylo. Když lepím, míjí mě skupina bikerů a nabízí pomoc, s díky odmítám. Poklidně a ještě stále s myšlenkami na Milešovku pokračuji dále. Zbývá mi už jenom jedna záplata. Ty co mám na cestě s věcmi domů by se teď tak trochu hodily. Vzhledem k tomu, že to bylo asi měkké hned jak jsem vyjel, tak to asi píchl kapitán Zřejmý, ne já.
      Každopádně pokračuji v cestě. Jak to bylo do kopce na Apaluchu, tak je to do kopce i zpátky. Jaké to překvapení, že cestou nejsou občerstvovací stanice, když jedu stejnou cestou. V jakési vesnici vlítnu do jedné typicky vesnické hospody. Že by? Jenže... za barem… Vietnamec! Nic proti Asiatům, ale to jsou jediní lidé na světě, kteří pokud neumí artikulovat tak jak jsme v Evropě zvyklí, tak já jim prostě nerozumím. Mám to vyzkoušené jak v Češtině, tak v Angličtině a že Anglicky jsem schopen rozumět Indům, Skotům, Irům, Francouzům, Španělům, Italům. Jemu rozumět prostě a jednoduše nebylo a jak jsem vyrozuměl, stejně nevařili. Navíc představa Vietnamce jako výčepního v typicky České hospodě je trochu komická, ale vlastně, proč ne. V přilehlé večerce jsem cosi zakoupil a jel dál. Najednou tsssss! Prázdné zadní kolo. Naštěstí u malého rybníčku. To je divné. Duše má díru na straně, jako kdyby se cvakla o ráfek. Jezdím takhle celou sezonu a všechno v pohodě. Tak jak to? Proč teď? Ještě rukou šmátrám po plášti a hle, z běhounu pláště trčí půl milimetrový železný drátek. Leč záhadně na tomto místě duše píchlá není. Nahání mě kamarádi. „Nevím, kdy dojedu, jsem v půlce a podruhé lepím!“. Nedbaje technologického postupu dávám záplatu ihned na lepidlo. Nafukuji duši. Malou pumpičkou, což je moje oblíbená zábava. Jsem v půlce a tak chci kolo nafouknout pořádně. Foukám několikrát. Pumpičku mám šroubovací a tak když namáhavě nafoukám akurátní tlak, při odšroubování pumpičky z ventilku se ventilek povoluje. Foukám znova, znova se ventilek povoluje, několikrát dokola. Opět, psychicky zdecimován a více a více znaven cestou Milešovku vzdávám. Někdy příště a v klidu. Teď už je to jenom ryzí boj o důstojné dojetí a to, aby moje duše zůstala co nejméně pošramocená. Jak ta na kole, tak duše mého vlastního já. Rozbaluji gel pro cyklouše, co to udělá. Cestou tam a celou Apaluchu jsem si ho prozíravě šetřil na cestu zpátky.
... druhý defekt...
      Po dalších deseti kilometrech se ozývá další tsssss! Samozřejmě zadní kolo. Odevzdaně sundávám duši, vytahuji náhradní. Něco nehraje. Na duši je nápis 26. Asi chyba tisku. Zkouším jí nandat. Jde to, ale je akorát. Je na ni záplata, takže už jsem jí musel někdy použít. Hmmm, hmmm, aha! Opravdu je to šestadvacítiková duše. Koupil mi ji totiž jeden biker, který měl zrovna cestu do cyklo krámu. Asi politováníhodný omyl, síla zvyku. Aspoň se mi vejde do mé mikro brašničky. Každopádně kontroluji píchlou duši a vida, nedodržení technologického postupu se hrubě nevyplatilo. Záplata se odlepila. Jelikož už žádnou nemám a náhradní duši mám úplně jinou než bych potřeboval, lepím záplatu druhou stranou, neumazanou od lepidla a hlavně neumaštěnou od šmíru. Dávám sakra pozor, jak lepím. Opět foukám pidi pumpičkou. Opět několikrát. „Jak seš na tom?“, volají opět kamárádi. No jo no, je sobota a já mám narozeniny. To si dávám kurva hezký dárek. „Nevim, lepim potřetí, jestli to takhle pude dál, tak mě čeká dalších třicet kilometrů pěšky“. Na druhé straně se ozývá smích. Kdyby jenom tušili. Gel opravdu funguje, myslím, že mi dal energii tak na dvě, tři hodiny. Ne, že bych ho mohl jíst pořád. Pivko, polévku, tatranku to určitě nenahradí, respektive ten požitek z nich. Každopádně já svou energii mrhám výměnou duše, bojem s ventilkem. Jsem díky tomu o dvě, tři hodiny pozadu. Účinek gelu je úspěšně eliminován a vlastně jsem ho tedy ani pořádně nevyzkoušel.
      Pokračuji, ale už nevěřím svému vlastnímu materiálu a to je vždycky hodně zlé, ta nejhorší varianta. Jsem ve Velemíně. Už vím kudy kam. Musíš vidět tu cestu. Vidím. Vidím několika kilometrový kopec z Velemína, vidím Radejčín, vidím Stebno, vidím kopce v těchto vesnicích. Naštěstí také vidím odbočku Lovosice 6 km. Neváhám. Stačí s úlevou svěsit nohy a z kopců doklouzat do Lovosic na vlak. I tak se bojím, jestli záplata vydrží. Už zbývá jenom projet Lovosice a to není žádná legrace. Lovosice jsou pěkně dlouhé. Dlouhé jako… no jako Lovosice. 
     Ve vlaku ze mě všechno spadlo. Dostavil se takový ten pocit, že teď už přežiji s přehledem i atomovou válku. Pocit, že když víte, co jste přežili, tak že teď vás už nic nemůže porazit. Než se odeberu vítězoslavně domů, dám si malou, zaslouženou sváču. Stavuji se v Mekáči u polemrd-through. Dávám si číze (doufám, že nezapomněli na okurku!) a zmrzlinu. Číze jsem dostal tradičně zabezezpečeného v papírovém pytli, ale zmrzlinu jen tak. Pořád je teplo a hezky, hledám kde si sednu. Lavičky na náměstí jsou plné, spočinu tedy za Mekáčem u našeho slavného šikmého kostela, který bomardovali spojenci v roce 1946, aby se zbavili bomb cestou domů. U Mekáče se vykecává pěší hlídka MěP a ke kostelu je to jednosměrka, jel bych v protisměru. Ale přesto riskuji, teď už přeci přežiji všechno a to by byla móóć velká náhoda potkat další hlídku MěP. Jedu v proti směru, ulice má snad padesát metrů. V jedné ruce držím zároveň pytel s čízem a řidítka, v druhé opatrně pouze nezabezpečenou zmrzlinu a na kole tak plápolám jako svíčka v průvanu. Pěší hlídka MěP si mě nevšímá. Ale najednou přede mnou ze zatáčky - fízlové, do piči! Dobrý den, pane řidiči! - v terénní Dáčce další hlídka MěP. Řízení mám díky plápolavé jízdě stížené. Uhnu doprava, Dáčka taky. Je to jako nějaký duel ve filmu s Clintem Eastwoodem, kdo z koho. Na hlídku MěP pokynu rukou, jako by se nic nedělo. On na mě taky pokynul a zastavil. A sakra, proč teda mávl? Naštěstí se jenom dal do řeči s bezdomovci tábořícími poblíž, mě si nevšímal. Teď už určitě vzládnu všechno!
    Jak dopadla stará duše? A jak nová? Proč jsem vlastně začínal tento článek větou Musíš tu vidět cestu? Jak dopadlo řádění s chrty na fullech v terénu? A co je zánět ohrotnice? Kolbě zdar a vítr v zádech!

pondělí 8. září 2014

Fatbag

     Blížil se srpen a to znamená na kole tam a vlakem zase zpátky. Zdá se, že už se z toho stal pravidelný rituál s roční periodicitou. Ale nepředbíhejme. Suchá (kolba) i mokrá (kalba) příprava probíhala bez problémů. Kamarádem mi byl vnucen i přes moje vehementní protesty na zkoušku jakýsi gel pro cyklouše. I když gel… byla to jakási hnědá, hustá, po hromadě držící hmota. Ano, připomínalo to hovno (jenom zahřát!) a mělo to příchuť lesního ovoce. Nu což, tuto příchuť mám tuze rád a vyzkoušet se má všechno. Je pravda, že pro něj je to vzhledem k okolnostem jeho práce užitečná věc.
      Abych se oklepal z ryze mokrého tréninku a učinil tradici za dost, tak jsem opět vyrazil na Apaluchu na kole. Bydlení v místním pivovaru slibovalo další týden mokrého tréninku, takže jsem se chtěl před Apaluchou protáhnout. Otázkou bylo, jestli není zbytečné tahat s sebou polemrdy. Naštestí se ukázalo, že jsme klucí veskrze rozumní... Cílem byly Mutějovice u Rakovníka. Hodilo se neplést si je s Mutěnicemi na Moravě, v tomto se často chybuje a trochu bych si zajel, asi tak o dva až čtyři dny. Podle Seznamu to mělo být 77 km a 1300 m výškových a to znamená hodně kopců. Těsně se totiž mine Milešovka, překoná se České střehodohoří, před a za Louny je chvíli klid a pak zase kopce. Kdo chtěl stihnout oťukávácí vyjížďku, měl dorazit do tří hodin odpoledních. Ač jsem se snažil vyrazit dříve, vyjel jsem až v deset hodin. Ale co už, stejně se nevyjede pátou, času dost. První půlku cesty jsem znal. Akorát v Bílém Újezdě jsem hledal kudy na Velemín. Vzpomněl jsem si, že vloni jsem tam též bloudil cestou z Milešovky. 

„Dobrý den, nevíte kudy na Velemín?“, ptám se jedné paní
„Tady ale jste ve Velemíně! (...Mlho, slušelo by se dodat). 

     V tom případě nevím, proč je to značené jako Bílý Újezd. No bylo mi divné, že je to taková velká víska. Asi je to nějaký místní paradox a alespoň příště už budu vědět. Každopádně s paní jsem se nakonec domluvil kudy dál. Byl tam motorest, ale na obžerstvovací zastávku bylo zbytečně brzy, jel jsem dál. Vesnice, kudy vedla cesta jsem nechával jednu za druhou za sebou a tak cesta příjemně ubývala. S najetými kilometry a zdolanými kopci ale nepříjemně ubývaly i síly. To už je holt taková přímá úměra, někdy až moc přímá. Teď by se nějaká hospoda hodila. Avšak chyba lávky. Ve vesnicích buď hospody nebyly, nebo když byly, tak byly buď zavřené, nebo otevíraly až od tří, čtyř hodin odpoledne. A pro jistotu se v nich povětšinou nevařilo. No paráda! Čas najednou začal ubíhat nějak rychleji a bylo jasné, že do tří ani do čtyř hodin nedojedu. Zatracené kopce! Umdévajíc vyčerpáním bylo jasné, že dojedu až někdy v šest, sedm hodin v podvečer. Dělal jsem mrtvého brouka a mobilní signál byl stejně jenom ve vesnicích, mezi nimi ani ťuk (a za tohle platíme!). Ale začali mě nahánět telefonem. Po peripetiích se signálem se nakonec spojení zadařilo. Donluvili jsem se, že oťukávací vyjížďka povede skrz vesnici, kde se právě nalézám. 
     V místní hospodě jsem vzal za vděk syrovým lunchmeatem s octem a cibulí, protože světe div se, samozřejmě nevařili. Terminologií maminek z webu mimimabazar to určitě už teď je ta nejhorší óóóbr mňamka roku 2014, co jsem pozřel. Jestli by si nějaký manža počvachtal, to skutečně nevím, ale doufám, že ne!
      Když všichni dorazili, většina vyměkla a jela zpět s tím, že mají hlad. Jenom nás pár tvrďáků si jelo oťuknout okolí. Cestou necestou jsme najednou začali stoupat na Pravdu, kde já už musel potupně tlačit. Ovšem uznali jsme, že je škoda se tam sápat bez ostatních, takže jsme to vzali dolů. 
     Technický sjezd po úzké pěšince mezi vysokými keři s trním. Nechávám si rozestup. Stejně ale dojíždím kolegu před sebou. Přibržďuji zadní brzdou. Leč k mému nechápavému údivu promačkávám páčku brzdy až k řidítkům. Brzda nebrzdí, snažím se věnovat pilotáži. Zároveň řeším co s tím. Periferním pohled zachytává kořen. Všechny šestadvacítky přede mnou ho překonávají bez problému. Takže mu věnuji sníženou pozornost. Když v tom se zasekává přední kolo a za hlasitého klení padám k zemi. Něco pode mnou křuplo. Je po mě. Ne, není. Je po kole. Ne, není. Rychle se klidím z cesty a okolo mě v pohodě prosviští další šestadvacítka. Marně si lámu hlavu, kde se stala chyba. Pak se ke mně dostal citát kohosi, že kola se musí točit. To je ono! Hloubkový rozbor ukázal, že je to jako při letecké katastrofě. Jedna jediná chyba nezapříčiní pád, vždy je to řetězec nešťastných událostí. Takže, jak jsem začal dojíždět kolegu, mojí pozornost upoutala mimořádná událost v podobě nebrzdící zadní brzdy. Tudíž jsem pilotáži jsem nevěnoval plnou pozornost a karambol byl na světě. Inu, oťukávací vyjížďka. Časem se ukázalo, že to, co křuplo, byl asi kořen o moje záda, protože ta mě v inkriminovaném místě mě bolela ještě čtrnáct dní po Apaluše.
      Ale nebyl jsem sám, lehkých pádu, i několik, utrpělo sedmdesát procent našeho pelotonu. Někdo to svádí na techniku, ale většinou je to právě chyba pilota, nebo již zmíněný nešťastný řetězec událostí. Cestou na ubikaci ještě začalo pršet. Na jedné cestě bylo několik louží, pár jsem jich bez problému projel. Před tou největší dávám převod prcek - macek. Do louže a do ženy není vidět, může tam být cokoliv a tak je nutné moci v případě potřeby pro hladký průjezd zabrat. Dojel jsem přesně doprostřed, zabírám a nic. Jak jsem přehodil na nejmenší pilu, tak mi spadl řetěz a mě nezbývalo nic než si hezky pěkně šlápnout do louže. Takže suma sumárum, za 88 kilometrů a okolo těch výškových 1300 m jsem všechny kopce vyjel, počasí bylo ideální a polemrd sloužil naprosto bezproblémově. Na posledních deseti kilometrech jsem tlačil, zmokl, zadní brzda přestala brzdit, spadl mi řetěz, kvůli čemuž jsem šlápl do louže. To sice leccos naznačovalo, ale vše šlo naprosto hladce, až jednou...
     Až jednou jsem pojal myšlenku, že si zlepším techniku ve sjezdu. Totiž, to bylo tak... co jsem si koupil tenisovou raketu, tak jsem přestal tenis hrát. Z té doby mám tři tenisová funkční trika a na kolo jsou fajn. Jsou dlouhá přes záda, což je na kolo potřeba. Nevím, jestli se tenisové oblečení rozděluje dle povrchu - vhodné na trávu, beton a antuku. Pokud ano, já měl asi to na antuku. Nejsem sprinter, ale vytrvalec a tak je jasné, že sprinter typu Džamolidina Abdužaparova (též Teror z Taškentu) ze mne nikdy nebude. A díky fyzičce jsem špatný vrchař i tempař. Ale i sjezdař, to je zase špatná sjezdová technika. Ve sjezdu mi všichni ujíždí, tedy na asfaltu. V terénu jak kdo, jak kde a záleží, jak se zrovna v tom kterém terénu cítím. Na Apaluchu s námi jezdí kolega, který je díky vzrůstu znám svými rychlými a pekelně nízkými průlety v zatáčkách, protože má nízko položené těžiště. Jak kdosi směrem k jeho velikosti rámu glosoval: „Tohle není kolo pro člověka, ale pro Hobita.“. On jel zrovna přede mnou. 
OOTP - fatbag mě zachránil
Áčko, sjezd. Nedělal si násilí a celé to klasicky proletěl. Nastal vhodný okamžik potrénovat techniku ve sjezdu. Když pojedu v jeho stopě, nic se nemůže stát. Rychlost stoupá někam k padesátí km / h. Zatáčka mě překvapuje. Je jasné, že je zle. To se pozná hned a jde jenom o to minimalizovat škody především na zdraví. V zatáčce jedu celkem rovně... Mířím do lesa. Brzdím o sto šest. Vybírám si pro bikera mezi hrdinou smrtí v lese nebo potupnou na áčku. Takhle zkurvenej les jsem dlouho neviděl. Stromy u cesty, z kmenů hned od země škodolibě trčí suché větvě. Tam to napálím buď do stromu, nebo se napíchnu na větve. V zatáčce je bahno a podél cesty jsou naskládané kmeny stromků. Nemám šanci, přední kolo podklouzne, nebo zajede mezi kmeny. Buď jak buď, je po mně. Alternativou je vystoupit z kola na asfalt a domlátit se tam. Povedlo se mi to celkem zbrzdit, šance na přežití se zvedá. Vyhrává áčko. Ze dvou špatných možností je to ta lepší. Ani nevím, jestli to bylo schválně, nebo přední kolo podjelo. Najednou kolo letí do lesa a já kloužu po břiše na áčku. Při pádu koukám smutně na tachometr a před očima mi proběhl životní cyklus mých dvou tacháčů. Ani ten tachometr po mě nezbude, letí mi hlavou poslední myšlenka mého života. Ano, tak to se mnou je. Když padám, zoufale koukám na tachometr, jestli budu muset kupovat nový (pravidelný čtenář chápe). Připraven na smrt, kloužu po břiše. Au, au, kolena, dlaně v hajzlu. Ty voléééé, dyť mě nic nebolí, rozjasňuje se mi obraz. Ty volééé, dyť já beztrestně jedu po břiše a nic mi není!
 Doklouzajíc vstávám a oklepávám se ze šoku. Ty volééé, já hodil čistokrevného Capirossiho! Vracím se několik metrů pro kolo. Je v pořádku a tachometr drží překvapivě na řidítkách a nic mu není. V klidu dojíždím. Zjišťuji, co se vlastně stalo. Moje sněhobílé, tenisové triko je od bahna ušpiněné přesně tam, kde mám OTP. Evidentně mě zachránilo moje břicho. To je poprvé, kdy jsem za něj rád! Jak bylo v zatáčce bahno, tak jsem spadl tak šikovně, že jsem to po bahně doklouzal po břiše. Měl jsem akorát trochu škráblé lokty. Štěstí v neštěstí a od teď budu jezdit pouze v tenisovém oblečení. Evidentně je uzpůsobené na skluzy tenistů na antuce! OTP tímto překřtívám na OOTP - okrasný a ochranný tukový prstenec!

„Ty vole, ty máš fatbag.“
„Co?“
„Fatbag, jako airbag“, glosoval to jeden kolega. A není lepší trénovat techniku, tam kde to znáš?“, zeptal se ještě chytře. „Myslíš, že jsem to tak chtěl?“ blesklo mi hlavou, ale vpravdě řečeno jeho poslední poznámka mě nechala zcela neschopného slova. Nicméně, nějakou dobu nehodlám nic trénovat ani tam, kde to znám!

„Mě ta zatáčka taky překvapila. Čuměl jsem na tachometr, jeslti udělám padesátku. Měl jsem taky co dělat.“, říká ten, co jel přede mnou. „Kurvááá“, chce se mi zařvat.

      Ani toto fiasko mě neodradilo od cesty domů na polemrdu s tím, že zdolám Milešovku. Ale o tom zase někdy jindy. Koneckonců i mistr profík se někdy přepočítá, viz. Nairo Quintana na letošní Vueltě. Dle jeho komentáře už předem věděl, že to nedá a na videu je krásně vidět, jak zoufale a křečovitě brzdí, kolo jde těsně před nárazem do smyku. Ano, ano, přesně tak to je, já to musím vědět. 

      Jaká byla cesta domů? Byla bez defektů? Dojel jsem ji celou na kole? Pokořil jsem Milešovku? Jak vypadá sněhobílé triko po vyprání? Nebo jsem si ho nechal slavnostně zarámovat? Zůstaňte naladěni! Vítr v zádech a kolbě zdar!

     Něco málo fotek mých kolegů:

neděle 8. června 2014

Vymítání ďábla

     Vyprávění je založeno na pravdivém příběhu, který je podložený očitým svědectvím. Ublíženo bylo pouze autorovi, několika desítkám dekagramu chmele a litrům vody.

     Varování: trpíte-li hexakosioihexekontahexafóbií, ve vlastním zájmu raději nečtěte dál.

     Z poslední doby mám pár oblíbených hororů: Ti druzí (The others), Stáhni mě do pekla (Drag me to hell) - oba filmy s geniální a překvapivou pointou, Chata v horách (Cabbin in the woods) - skvělá parodie, závěr rozhodně stojí za to a V zajetí démonů (The conjuring) - obehraná klasika na posednutí a vymítání s povedenými lekacími scénami. Konečně jsem se dozvěděl, jaké jsou tři fáze posednutí démonem. Na tyto věci nevěřím a posledně zmíněný Shimanas? Ale kdeže. Nebo? Říká se, že za každým kouřem trocha ohně jest. Mám pocit, že v jednom místě, kudy pravidelně jezdím, v perimetru maximálně jednotek kilometrů, si na mě zasedl démon přímo ze samotných pekel. Je to přesně to místo, kde se mi tachometr definitivně odporoučel do křemíkového nebe. Naproti přes vodu je jakýsi kostelík, či co se hřbitovem. Najednou vše do sebe strašidelně zapadá.
     Fáze první - Infestation - česky asi kontaminace. V této fázi démon používá typické strašení - divné zvuky, podivné stíny, apod. Fáze druhá - Oppression - utiskování. V této fázi démon útočí na psychiku a emoce. Cíl je podvolit si osobu, její rezignace. Fáze třetí - Possession - posedlost. A že prý je možná ještě jedna fáze, která předchází první - záleží na situaci - Manifestation - bezděčné přizvání temných sil pekelných. Mimo jiné jsou k tomu náchylní alkoholici, ale to já přece nejsem! Začíná být všechno jasné, předešlé kolby byly první fáze, nyní to vypadá na fázi druhou, utiskování.
     Úsměv na rtech. Tuhle kolbu si užívám. Soumrak. Konečně je hezky a nic mimořádného se neděje. Blíží se kritické místo. Pche! Co se asi tak může stát? Pole, vyjeté koleje a trochu bahna. Z kolejí mám panický strach. Je nevyšší čas se ho zbavit. I vidlici v dobrém rozmaru výjimečně přepínám na nejhoupavější chod. Je nejvyšší čas dát mu ještě šanci. Nebrzdím, přidávám. V bahně trochu plavu. Nevadí, bahnoplanning nevadí. Rychlost do dvaceti km za hodinu. Jezdecká chyba a přední kolo podjíždí do strany. Mrd ho! Házím kapitálního Capirossiho. Ležím vedle kola v loužích a bahně. Tohle byla kolosální, nekompromisní krysa. Hodně tvrdé přistání. Opřený o polemrd sem a tam rozkulhávám bolest. Je zle. Ještě nikdy jsem za kariéru polemrdistickou neměl nohavici nasáklou krví. Na koleno se nedívám, nemám na to nervy. Bolí to jako čert, ale pořád je to jenom povrchové škrábnuti, snad. Hýbat s ním mohu. Bolest ustupuje a vyrážím dál. Musím dojet, už je to osobní a odradit se nedám. Slyším podezřelý šustot, jako kdyby se do kola namotala větévka či listí. Šustot v zápětí ustává a já nemám sílu psychickou, ani fyzickou zastavit a znovu se rozjet, takže jedu dál.
     Blížím se vjezdu na hlavní silnici, jsem o něco blíže kostelíku. Zastavuji, odpočívám, odepínám helmu a dávám ji na řidítka. Krátké občerstvení zvedá náladu. Ted už bude všechno jenom dobrý... Nasazuji helmu. Jejda, kde je kurva přezka? Vím, vyvléká se z popruhu. Helma je německé provenience, tedy vyrobená s příslovečnou buldočí lopotností. Dostal jsem ji výměnou v záruce za helmu italské provenience, když se na ni projevil italský šlendrián. Takový školácký neduh bych nečekal. No to je teď jedno, sundávám čínské světlo, které svítí skoro jako auto. Leč ve vysoké trávě ani s tímto světlem červenou přezku nemám šanci najít. Rychle přicházející tma hledání neulehčuje. Naštvaně pokládám čínské světlo na zem. Tma. světlo zhaslo. Je z Číny a je asi tak pětkrát levnější, než srovnatelné světlo od zavedených firem. Proto s sebou vozím ještě jedno světlo, v podstatě stejně drahé, ale neskonale hůře svítící. Poslední pokus najít přezku. S tímto světlem je to ale zhola nemožné, vůbec prostě nesvítí. No nic, batoh je malý, ale snad se do něj přilbice vejde. Vše pečlivě skládám jako tetris a doufám. Vše se vejde. Akorát jsem zapomněl venku nefunkční čínské světlo. Všechno ven a znova dovnitř. Teď už bude Všechno dobrý. Ještě urovnávám reflexní pásku na nohavici. Reflexní pásku? Na nohavici? V tom teď už černo černou tmu prořízl ďábelský smích. Můj hurónsky ďábelský smích. Smích beznaděje. Tak to byl ten šustot. Šustot padající reflexní pásky. Pěšky je to domu daleko a kapesní flexu stále nemám. Když čert sere, tak na jednu hromadu.
     Doma už skoro přezku objednávám z nějakého anglického shopu, nikde jinde není k sehnání. V jiných zemích, kromě Anglie se přezka asi nevyvléká. Ještě poslední smutný pohled na helmu. Co nevidím! Přezka se na ní záhadné zjevila. Zůstala zacvaklá v protikusu, jenom se vyvlékla z řemínku! Teď už bude všechno dobrý. 
     Kolegovi z práce jsem převyprávěl můj příběh se světlem. "A baterku máš nabytou?" "Jasně, sem jí nabíjel a ještě měla svítit tak dvě hoďky". "Ok, dones to a já se na to podívám".  Kolega světlo rozebral, přeměřil a … a  baterie nebyla nabitá! Teď už bude všechno dobrý.
     Prý démon s potenciální obětí cestuje a ukáže některý ze svých triků nebo sama sebe kdy uzná za vhodné.
     Další kolba. Není to úplně na hovno, ale žádný zázrak to taky není. Pocitově to není ono. Na sluníčku teplo, dvacet čtyři stupně, jinak studený vánek. Vyjíždím z ouhrotě. Z dvoulitrového vodního reservoáru mi okamžitě asi tak třetina ledové vody vytéká na záda. Chtěl mi tím snad někdo něco naznačit? Naštěstí sluneční paprsky vše vysuší, bohužel ne vnitřek batohu. Ale záda jsou stejně trochu promrzlá. Bude už konečně všechno dobrý? V osm hodin večer a čtrnácti stupních je citelná zima. V Roudnici vytahuji zcela promočenou větrovku. Ta mi je k ničemu. Jsem u zpropadeného přejezdu. Přemýšlím, že z Litoměřic dojedu vlakem. Dívám se na tachometr a ten ukazuje ujetých 66,66 km. Chce mi tím snad někdo něco naznačit? Ten vlak, co akorát projel, nestavil. Doma si užívám pocit morálního vítězství a doufám, že už bude všechno dobrý. A když ne, tak pak už pomůže jedině svěvený olej na řetěz.
     Těším se na poslední příspěvek na blogu: „Tímto oznamuji, že blog končí, protože během posledních 666ti koleb se nic zvláštního nestalo“.  Vítr v zádech a kolbě zdar!

neděle 23. března 2014

Žuch. Kratke, tupe žuch.

     Jezdit na kole, je jako… jezdit na kole, to se nezapomíná. Kdo to řekl?! Ale vlastně, když o tom tak přemýšlím... Nezapomněl jsem to včetně padání, bohužel. Myslel jsem si, že pády už jsou za mnou, ale kdeže. Mnohokrát jsem tu zmínil, že je pro to důvod. Doufal jsem, že ho nebudu muset prozradit, protože je to delikátní věc a je spojený s jakýmsi rituálem. Já jsem navíc neznaboh, respektive něcista. V boha jako takového nevěřím, ale v něco ano, avšak nijak silně.
Nášlapy na rotopedu.
     Rituál jsem tvrdošíjně odmítal vykonat a uznat, že by pomohl. Nevím, jestli se to týká i rotopedu. Ale jak jsem na něm tak jezdil, jednoho krásného dne jsem skoro vypadl z okna, u něhož mám rotoped postavený. Zrovna, když jsem dával závěr a zuřivě šlapal   (kadence ta-ta-ta-ta-ta!), tak se mi přetrhla poslední ještě nepřetrhnutá dírka na gumovém pásku, který je součástí pedálů, něco jako klipsny. Naštěstí jsem pouze silně zavrávoral, nehodu ustál a tréninkovou dávku dojel. Tyto pásky stojí cca. 300-400,- kč. Neváhal jsem ani vteřinu a za o něco málo vetší obnos objednal osvědčené nášlapy Shimano 520 - jsou to prý držáky, a jsou bez ohrádky. Pád z rotopedu kvůli nášlapům snad nehrozí. A pokud spadnu, tak si definitivně zakoupím kapesní flexu aby se vešla do batohu, a rotoped rozřeži a při dalším pádu rozřeži polemrd též. Na kole mám prý enduro pedály, s ohrádkou. Mohu přímo srovnat a ty s ohrádkou jsou pro mě lepší. Chodidlo má vetší styčnou plochu. Na záčátku blogu jsem spal, že je me pro mne důležitá motivace. A samozřejmě zmenšení OTP (okrasného tukového prstence) a rostoucí fyzička jsou tou správnou motivací. Ovšem není třeba si klást malých cílů. Jak si tak přemýšlím na rotopedu, tak jsem si vysnil ten svůj olymp. Chci být jako Chuck Norris. Chuck Norris, když šlape na kole, tak nejede na kole dopředu, ale otáčí planetou Zemí!
      Rotoped je sice fajn, ale v partě se přeci jenom trénuje lépe. A tak když se ještě vrátím k Apaluše, tak její účastníci a jejich kamarádi, zajímaví a hlavně pohodoví lidé, mají jednou týdně společné tréninky. Trénovat se musí i přes zimu, na jaře, v létě i na podzim. Pravidelnost je důležitá. Navíc společné tréninky tmelí tým. Posilovny a fit centra pravidelně střídáme. Tam, kam chodíme, mají každý týden jiné posilovací přístroje, pravidelně je střídají: Žamberk, Labuť, Starokladno, Otakar, Chýně, vyjmenovávat všechna piva malopivovarů nemá cenu. V jedné hospodě mají utrejchy přesně jako ze Švejka - Kontušovku, Jeřabinku Malinovku… a také Kmínku. Samozřejmě záleží, co kdo chce trénovat. Naposledy jsem se asi trochu přetrénoval Kmínkou. Jeden biker se totiž záludně a bez ohlášení rozhodl oslavit narozeniny a tak objem tréninkové dávky nebývale vzrostl.  
    Párkrát došlo už i na kolbu a první byla naprosto v pohodě, to jsem z hlavy vypustil onen rituál. Druhou kolbu jsem měl naplánovanou přes týden, ale člověk míní a život mění a i když by to šlo, rozhodl jsem se nestresovat se a nechat to na sobotu. Dal jsem klasiku Roudnice - Ústí nad Labem. Když se přijíždí k donímu nádraží v Litoměřících, mezi Křešicemi a Třebouticemi je přejezd. Naproti přes Labe je za tmy pěkně osvícený kostel, či co. Jak jsem přijížděl k přejezdu, začala blikat červená. Nu což, u přejezdu je cesta k Labi. Vydal jsem se na ní a smartfounem jsem se pokusil osvícený kostel, či co, vyfotografovat. Na přejezdu se mezitím zvedly závory. Ejhle, chyběl mi tachometr. Vrátil jsem se na místo focení, byl tam na zemi. Nasadil jsem ho, ocitám se u přejezdu. Ejhle, červená. Zajel jsem tedy znovu mimo silnici pokochat se výhledem. Otáčím, přijíždím k přejezdu. Ejhle, potřetí v rozmezí asi čtyř minut červená. Se smíchem a nevěřícím výrazem jsem počkal, až se zvednou závory a bleskurychle přejel. Za přejezdem je odbočka doprava a podél silnice je asi šest metrů nasypaný hrubý štěrk. Ehjle, ozvalo se zlověstné žuch. Prostě [kratky ostravsky přizvuk ZAP] tupe, kratke, nekompromisni žuch [krátký ostravský přízvuk VYP]. Chybí mi tachometr. Zastavuji. Objíždí mě auto jedoucí za mnou. Obracím a tachometr nacházím na zemi displayem dolů. Zvedám ho. A co nevidím, je na padrť. Kdyby spadl displayem na ostrou hranu štěrku, tak by možná prasklo ochranné sklíčko displaye. Ale tohle? Muselo ho přejet auto jedoucí za mnou. Zkrátka a dobře, toto byla poslední rána z milosti (připomínám, že už neměl tlačítka), definitivně se poroučel do křemíkového nebe k ostatním kalkulačkám. Doufal jsem, že s ním odjezdím ještě tuto sezónu, kdybych náhodou zase upadl…
Nezahazuj staré tachometry pro nové.
Slouží-li jim baterka, mají pamět jako slonové.
     Zakoupil jsem si tedy nový tachometr. Tentokráte o něco lepší, s výškoměrem a také s prúměrnou kadencí. Posílen posledním tréninkem z přechozího týdne s Apalušáky jsem zvýšil i tréninkovou dávku kolby a vyrazil na další, delší klasiku Kralupy nad Vltavnou - Ústí nad Labem již s novým tachometrem. Z Kralup jsem vyrazil v půl šesté večer, to znamená dojezd za tmy. Před Řípem, v Ledčicích už byla tma jako v pytli. Zastavuji na autobusové zastávce a posilňuji se kouskem tvarohového závinu. Vyrazil jsem. Tma. Stále ještě nulová rychlost (zde pravidelný čtenář zbystří). Ostrá, pravotočivá zatáčka. V tom mou pozornost upoutává typický vesnický cyklista na skládačce a v montérkách. Míjíme se. Jdu k zemi, na áčko. Zoufalý pohled upínám na nový tachometr. Haleuja a ještě jednou aleluja! Je v držáku a tak má stále ještě všechna tlačítka. Když už jsem byl skoro rovnoběžně s vozovkou, tak jsem si nevšiml, že se její krajnice zvedla a já jsem mimo ní. A tak jsem zavrávoral a bylo. To je přesně, kdy by ke slovu přišla kapesní flexa. Tentokrát to odneslo levé koleno a loket. Hlavně, že tachometr má všechna tlačítka. Zase bych ho de facto degradoval do role obyčejného čítače kilometrů, bez možnosti pohodlně přepínat mezi průměrnou kadencí, aktuální teplotou, profilem tratě za poslední tři km (vůbec nevím, k čemu je zrovna tato funkce dobrá, ale tachometr jí má), atd. Jakmile jsem dojel domů, tak jsem bez ohledu na roztřískané koleno zaklekl a s pokorou, čelem k zemi vycházejícího slunce odříkal Shimanáš doufaje, že s padáním je šmitec. Pozor, neplést s motlitbou SRAMoslavných:

Shimanáš
Shimano, na mém kole osazené,
posvěť se brzdy tvé.
Přijď řazení tvé.

Buď funkce tvá bezchybná.
Jak šaltru, tak i převodníku.

A odpusť nám naše chyby jezdecké,
jako i my odpouštíme brzd zavzdušnění.
A neuveď nás ve krysení, 
ale zbav nás od defektění.
Amen.

Jak to bude s padáním? Vydrží tachometru všechna tlačítka? Budou defekty? Spadnu z rotopedu? Hrozí další přetrénování? Kolbě zdar a vítr v zádech!