neděle 8. června 2014

Vymítání ďábla

     Vyprávění je založeno na pravdivém příběhu, který je podložený očitým svědectvím. Ublíženo bylo pouze autorovi, několika desítkám dekagramu chmele a litrům vody.

     Varování: trpíte-li hexakosioihexekontahexafóbií, ve vlastním zájmu raději nečtěte dál.

     Z poslední doby mám pár oblíbených hororů: Ti druzí (The others), Stáhni mě do pekla (Drag me to hell) - oba filmy s geniální a překvapivou pointou, Chata v horách (Cabbin in the woods) - skvělá parodie, závěr rozhodně stojí za to a V zajetí démonů (The conjuring) - obehraná klasika na posednutí a vymítání s povedenými lekacími scénami. Konečně jsem se dozvěděl, jaké jsou tři fáze posednutí démonem. Na tyto věci nevěřím a posledně zmíněný Shimanas? Ale kdeže. Nebo? Říká se, že za každým kouřem trocha ohně jest. Mám pocit, že v jednom místě, kudy pravidelně jezdím, v perimetru maximálně jednotek kilometrů, si na mě zasedl démon přímo ze samotných pekel. Je to přesně to místo, kde se mi tachometr definitivně odporoučel do křemíkového nebe. Naproti přes vodu je jakýsi kostelík, či co se hřbitovem. Najednou vše do sebe strašidelně zapadá.
     Fáze první - Infestation - česky asi kontaminace. V této fázi démon používá typické strašení - divné zvuky, podivné stíny, apod. Fáze druhá - Oppression - utiskování. V této fázi démon útočí na psychiku a emoce. Cíl je podvolit si osobu, její rezignace. Fáze třetí - Possession - posedlost. A že prý je možná ještě jedna fáze, která předchází první - záleží na situaci - Manifestation - bezděčné přizvání temných sil pekelných. Mimo jiné jsou k tomu náchylní alkoholici, ale to já přece nejsem! Začíná být všechno jasné, předešlé kolby byly první fáze, nyní to vypadá na fázi druhou, utiskování.
     Úsměv na rtech. Tuhle kolbu si užívám. Soumrak. Konečně je hezky a nic mimořádného se neděje. Blíží se kritické místo. Pche! Co se asi tak může stát? Pole, vyjeté koleje a trochu bahna. Z kolejí mám panický strach. Je nevyšší čas se ho zbavit. I vidlici v dobrém rozmaru výjimečně přepínám na nejhoupavější chod. Je nejvyšší čas dát mu ještě šanci. Nebrzdím, přidávám. V bahně trochu plavu. Nevadí, bahnoplanning nevadí. Rychlost do dvaceti km za hodinu. Jezdecká chyba a přední kolo podjíždí do strany. Mrd ho! Házím kapitálního Capirossiho. Ležím vedle kola v loužích a bahně. Tohle byla kolosální, nekompromisní krysa. Hodně tvrdé přistání. Opřený o polemrd sem a tam rozkulhávám bolest. Je zle. Ještě nikdy jsem za kariéru polemrdistickou neměl nohavici nasáklou krví. Na koleno se nedívám, nemám na to nervy. Bolí to jako čert, ale pořád je to jenom povrchové škrábnuti, snad. Hýbat s ním mohu. Bolest ustupuje a vyrážím dál. Musím dojet, už je to osobní a odradit se nedám. Slyším podezřelý šustot, jako kdyby se do kola namotala větévka či listí. Šustot v zápětí ustává a já nemám sílu psychickou, ani fyzickou zastavit a znovu se rozjet, takže jedu dál.
     Blížím se vjezdu na hlavní silnici, jsem o něco blíže kostelíku. Zastavuji, odpočívám, odepínám helmu a dávám ji na řidítka. Krátké občerstvení zvedá náladu. Ted už bude všechno jenom dobrý... Nasazuji helmu. Jejda, kde je kurva přezka? Vím, vyvléká se z popruhu. Helma je německé provenience, tedy vyrobená s příslovečnou buldočí lopotností. Dostal jsem ji výměnou v záruce za helmu italské provenience, když se na ni projevil italský šlendrián. Takový školácký neduh bych nečekal. No to je teď jedno, sundávám čínské světlo, které svítí skoro jako auto. Leč ve vysoké trávě ani s tímto světlem červenou přezku nemám šanci najít. Rychle přicházející tma hledání neulehčuje. Naštvaně pokládám čínské světlo na zem. Tma. světlo zhaslo. Je z Číny a je asi tak pětkrát levnější, než srovnatelné světlo od zavedených firem. Proto s sebou vozím ještě jedno světlo, v podstatě stejně drahé, ale neskonale hůře svítící. Poslední pokus najít přezku. S tímto světlem je to ale zhola nemožné, vůbec prostě nesvítí. No nic, batoh je malý, ale snad se do něj přilbice vejde. Vše pečlivě skládám jako tetris a doufám. Vše se vejde. Akorát jsem zapomněl venku nefunkční čínské světlo. Všechno ven a znova dovnitř. Teď už bude Všechno dobrý. Ještě urovnávám reflexní pásku na nohavici. Reflexní pásku? Na nohavici? V tom teď už černo černou tmu prořízl ďábelský smích. Můj hurónsky ďábelský smích. Smích beznaděje. Tak to byl ten šustot. Šustot padající reflexní pásky. Pěšky je to domu daleko a kapesní flexu stále nemám. Když čert sere, tak na jednu hromadu.
     Doma už skoro přezku objednávám z nějakého anglického shopu, nikde jinde není k sehnání. V jiných zemích, kromě Anglie se přezka asi nevyvléká. Ještě poslední smutný pohled na helmu. Co nevidím! Přezka se na ní záhadné zjevila. Zůstala zacvaklá v protikusu, jenom se vyvlékla z řemínku! Teď už bude všechno dobrý. 
     Kolegovi z práce jsem převyprávěl můj příběh se světlem. "A baterku máš nabytou?" "Jasně, sem jí nabíjel a ještě měla svítit tak dvě hoďky". "Ok, dones to a já se na to podívám".  Kolega světlo rozebral, přeměřil a … a  baterie nebyla nabitá! Teď už bude všechno dobrý.
     Prý démon s potenciální obětí cestuje a ukáže některý ze svých triků nebo sama sebe kdy uzná za vhodné.
     Další kolba. Není to úplně na hovno, ale žádný zázrak to taky není. Pocitově to není ono. Na sluníčku teplo, dvacet čtyři stupně, jinak studený vánek. Vyjíždím z ouhrotě. Z dvoulitrového vodního reservoáru mi okamžitě asi tak třetina ledové vody vytéká na záda. Chtěl mi tím snad někdo něco naznačit? Naštěstí sluneční paprsky vše vysuší, bohužel ne vnitřek batohu. Ale záda jsou stejně trochu promrzlá. Bude už konečně všechno dobrý? V osm hodin večer a čtrnácti stupních je citelná zima. V Roudnici vytahuji zcela promočenou větrovku. Ta mi je k ničemu. Jsem u zpropadeného přejezdu. Přemýšlím, že z Litoměřic dojedu vlakem. Dívám se na tachometr a ten ukazuje ujetých 66,66 km. Chce mi tím snad někdo něco naznačit? Ten vlak, co akorát projel, nestavil. Doma si užívám pocit morálního vítězství a doufám, že už bude všechno dobrý. A když ne, tak pak už pomůže jedině svěvený olej na řetěz.
     Těším se na poslední příspěvek na blogu: „Tímto oznamuji, že blog končí, protože během posledních 666ti koleb se nic zvláštního nestalo“.  Vítr v zádech a kolbě zdar!