pondělí 22. září 2014

Polemrdem tam a vlakem zase zpátky

     „Musíš vidět tu cestu, ne stromy“, zněla odpověď jakéhosi našeho motocyklového enduro jezdce, když se ho ptali, jak je možné, že dokáže jezdit v lese mezi stromy tak rychle.
      Apalucha je dobrá i k tomu, že se člověk toho dozví poměrně dost ohledně různých věcí. Rozprava o lepidle mě přiměla zkontrolovat stav mého lepení. Totiž, existuje takzvaná Lijova finta. Vy jí budete znát patrně od vašich babiček, dědečků, maminek a tatínků. Já jsem se se svojí babičkou, mamčou a svým táťkou a dědou patrně o lepidle asi nikdy nebavil. Je to takhle: konec tuby načatého lepidla srolujeme tak, aby se hladina lepidla dostala až na kraj závitu tuby, na který se nasazuje víčko. Vytvoří-li se bublina, propíchneme jí špičatou stranou víčka, kterou používáme k perforaci plastové či hliníkové tuby. Asi tak jako u Jesenky nebo u Pikaa. V tubě tak není zádný vzduch a lepidlo nezatuhne. Já neznalý této Lijovy finty, jsem ihned pojal podezření, že mi lepidlo zatuhlo a byla to pravda. Jeden z mých dvou volných dnů jsem využil k nákupu nového lepení. V podsedlové brašničce jsem vyměnil zatuhlé lepidlo za nové, záplaty jsem nechal být, těch mám dost. Další věc, co se člověk dozví je, že je dobré si přečíst návod k lepidlu. Některé je potřeba po nanesení na duši nechat odpočinout minutu, některé pět minut, apod.
      Na Apaluchu s námi jezdí i jeden co má asi tak deset let staré kolo s pevnou vidlicí a špalkovými brzdy. Z nás všech má suverénně nejhorší kolo, ale jezdí z nás většinou nejlépe, vždy se drží na špici pelotonu. Jenom úcta k zakládajícím členům Apaluchy a jeho vrozená slušnost mu nedovolí je předjet. Jasný důkaz, že na kole nezáleží, je to všechno v nohách. Je to jinak chytrý a celkem fajn chlapec, ale nemám ho rád, když dřu do kopce na kašpárka, zezadu najede vedle mě a začne mi udílet rady typu, že když přehodím na prostřední pilu, že pojedu rychleji anebo že nevýhoda nejlehčího převodu je, že se musí hodně šlapat (to je vlastnost, mnou hodně využívaná vlastnost, nikoli nevýhoda!). Děkuji převelice, kapitáne Zřejmý! Nechápe, ač je to bývalý sportovec, že zkrátka a dobře bych se lehce zadřel, zakyselil a mohl bych jít leda tak na párky do nejbližší obžerstvovačky... lidi jsou různé. 
      Jednak proto, že sobotní příjezd mi dal zabrat a druhak proto, že jsem plánoval odjet na kole z Apaluchy zpátky domů jsem si dal v pátek volný den. Den před tím byla královská etapa a na té jsem se nešetřil. Biker s polemrdem veteránem si chce koupit nové kolo a stejně jako každý stojí před rozhodnutím, jestli devětadvácu, nebo 27.5 (též 650B). Domluvili jsme se a já mu svůj polemrd zapůjčil a zároveň byl zvědavý na dojmy 29er versus 26. „Na těhle pláštích nepíchneš“, říkám mu. Ozval se krásně upřímný smích jiného kolegy. „Oukej, aspoň já na nich do teď neměl defekt“, dodal jsem s úsměvem. A opravdu, on nepíchnul, respektive možná ano. Hned vysvětlím.
      Všichni jsme se srdceryvně rozloučili jak to tak bývá, s některými bikery si slíbili, že se musíme sejít dříve než zase za rok na Apaluše. Mám si zkontrolovat tlaky v duších?, ptám se v duchu sám sebe. Ale kdeže, to je zbytečný, odpovídám si. Nechal jsem se nasměrovat správným směrem a hurá na Milešovku. Byl to smělý plán, ale letos jsem jí ještě nepokořil a je přo cestě.
První defekt...
     Prvních pár stovek metrů za mnou. Něco je špatně. Kolo nějak divně houpe. Co to sakra může být? No to snad ne! Zadní kolo je zpolovic měkké. Jsem sice pár set metrů od ubytování, ale všichni nejspíš odjeli a pokud ne, tak už mají sbaleno. Kašlu na to, kolo nafouknu mojí malou pumpičkou. Naštěstí se zdálo, že to chvíli takhle vydrží. Ostražitě se rozhlížím okolo sebe a hledám nějaké jezírko, rybník, kde bych mohl najít a zalepit díru. Duši zatím ještě měnit nebudu. Záměrně píši zatím. Tuším zradu. U mě to chodí tak, že když průser, tak pořádný. Ale je to lepší, než malé průsery. Malý průser nikomu nepomůže a akorát tak nepříjemně otravuje život. Pouze velké průsery píší život a jeho příběhy. A dobře se jimi filtrují praví kamarádi od známých až po zbytečné známé. Nalézám jezírko, hledám díru, počasí je krásné, vše jde jako po másle. Tak to by bylo. Když lepím, míjí mě skupina bikerů a nabízí pomoc, s díky odmítám. Poklidně a ještě stále s myšlenkami na Milešovku pokračuji dále. Zbývá mi už jenom jedna záplata. Ty co mám na cestě s věcmi domů by se teď tak trochu hodily. Vzhledem k tomu, že to bylo asi měkké hned jak jsem vyjel, tak to asi píchl kapitán Zřejmý, ne já.
      Každopádně pokračuji v cestě. Jak to bylo do kopce na Apaluchu, tak je to do kopce i zpátky. Jaké to překvapení, že cestou nejsou občerstvovací stanice, když jedu stejnou cestou. V jakési vesnici vlítnu do jedné typicky vesnické hospody. Že by? Jenže... za barem… Vietnamec! Nic proti Asiatům, ale to jsou jediní lidé na světě, kteří pokud neumí artikulovat tak jak jsme v Evropě zvyklí, tak já jim prostě nerozumím. Mám to vyzkoušené jak v Češtině, tak v Angličtině a že Anglicky jsem schopen rozumět Indům, Skotům, Irům, Francouzům, Španělům, Italům. Jemu rozumět prostě a jednoduše nebylo a jak jsem vyrozuměl, stejně nevařili. Navíc představa Vietnamce jako výčepního v typicky České hospodě je trochu komická, ale vlastně, proč ne. V přilehlé večerce jsem cosi zakoupil a jel dál. Najednou tsssss! Prázdné zadní kolo. Naštěstí u malého rybníčku. To je divné. Duše má díru na straně, jako kdyby se cvakla o ráfek. Jezdím takhle celou sezonu a všechno v pohodě. Tak jak to? Proč teď? Ještě rukou šmátrám po plášti a hle, z běhounu pláště trčí půl milimetrový železný drátek. Leč záhadně na tomto místě duše píchlá není. Nahání mě kamarádi. „Nevím, kdy dojedu, jsem v půlce a podruhé lepím!“. Nedbaje technologického postupu dávám záplatu ihned na lepidlo. Nafukuji duši. Malou pumpičkou, což je moje oblíbená zábava. Jsem v půlce a tak chci kolo nafouknout pořádně. Foukám několikrát. Pumpičku mám šroubovací a tak když namáhavě nafoukám akurátní tlak, při odšroubování pumpičky z ventilku se ventilek povoluje. Foukám znova, znova se ventilek povoluje, několikrát dokola. Opět, psychicky zdecimován a více a více znaven cestou Milešovku vzdávám. Někdy příště a v klidu. Teď už je to jenom ryzí boj o důstojné dojetí a to, aby moje duše zůstala co nejméně pošramocená. Jak ta na kole, tak duše mého vlastního já. Rozbaluji gel pro cyklouše, co to udělá. Cestou tam a celou Apaluchu jsem si ho prozíravě šetřil na cestu zpátky.
... druhý defekt...
      Po dalších deseti kilometrech se ozývá další tsssss! Samozřejmě zadní kolo. Odevzdaně sundávám duši, vytahuji náhradní. Něco nehraje. Na duši je nápis 26. Asi chyba tisku. Zkouším jí nandat. Jde to, ale je akorát. Je na ni záplata, takže už jsem jí musel někdy použít. Hmmm, hmmm, aha! Opravdu je to šestadvacítiková duše. Koupil mi ji totiž jeden biker, který měl zrovna cestu do cyklo krámu. Asi politováníhodný omyl, síla zvyku. Aspoň se mi vejde do mé mikro brašničky. Každopádně kontroluji píchlou duši a vida, nedodržení technologického postupu se hrubě nevyplatilo. Záplata se odlepila. Jelikož už žádnou nemám a náhradní duši mám úplně jinou než bych potřeboval, lepím záplatu druhou stranou, neumazanou od lepidla a hlavně neumaštěnou od šmíru. Dávám sakra pozor, jak lepím. Opět foukám pidi pumpičkou. Opět několikrát. „Jak seš na tom?“, volají opět kamárádi. No jo no, je sobota a já mám narozeniny. To si dávám kurva hezký dárek. „Nevim, lepim potřetí, jestli to takhle pude dál, tak mě čeká dalších třicet kilometrů pěšky“. Na druhé straně se ozývá smích. Kdyby jenom tušili. Gel opravdu funguje, myslím, že mi dal energii tak na dvě, tři hodiny. Ne, že bych ho mohl jíst pořád. Pivko, polévku, tatranku to určitě nenahradí, respektive ten požitek z nich. Každopádně já svou energii mrhám výměnou duše, bojem s ventilkem. Jsem díky tomu o dvě, tři hodiny pozadu. Účinek gelu je úspěšně eliminován a vlastně jsem ho tedy ani pořádně nevyzkoušel.
      Pokračuji, ale už nevěřím svému vlastnímu materiálu a to je vždycky hodně zlé, ta nejhorší varianta. Jsem ve Velemíně. Už vím kudy kam. Musíš vidět tu cestu. Vidím. Vidím několika kilometrový kopec z Velemína, vidím Radejčín, vidím Stebno, vidím kopce v těchto vesnicích. Naštěstí také vidím odbočku Lovosice 6 km. Neváhám. Stačí s úlevou svěsit nohy a z kopců doklouzat do Lovosic na vlak. I tak se bojím, jestli záplata vydrží. Už zbývá jenom projet Lovosice a to není žádná legrace. Lovosice jsou pěkně dlouhé. Dlouhé jako… no jako Lovosice. 
     Ve vlaku ze mě všechno spadlo. Dostavil se takový ten pocit, že teď už přežiji s přehledem i atomovou válku. Pocit, že když víte, co jste přežili, tak že teď vás už nic nemůže porazit. Než se odeberu vítězoslavně domů, dám si malou, zaslouženou sváču. Stavuji se v Mekáči u polemrd-through. Dávám si číze (doufám, že nezapomněli na okurku!) a zmrzlinu. Číze jsem dostal tradičně zabezezpečeného v papírovém pytli, ale zmrzlinu jen tak. Pořád je teplo a hezky, hledám kde si sednu. Lavičky na náměstí jsou plné, spočinu tedy za Mekáčem u našeho slavného šikmého kostela, který bomardovali spojenci v roce 1946, aby se zbavili bomb cestou domů. U Mekáče se vykecává pěší hlídka MěP a ke kostelu je to jednosměrka, jel bych v protisměru. Ale přesto riskuji, teď už přeci přežiji všechno a to by byla móóć velká náhoda potkat další hlídku MěP. Jedu v proti směru, ulice má snad padesát metrů. V jedné ruce držím zároveň pytel s čízem a řidítka, v druhé opatrně pouze nezabezpečenou zmrzlinu a na kole tak plápolám jako svíčka v průvanu. Pěší hlídka MěP si mě nevšímá. Ale najednou přede mnou ze zatáčky - fízlové, do piči! Dobrý den, pane řidiči! - v terénní Dáčce další hlídka MěP. Řízení mám díky plápolavé jízdě stížené. Uhnu doprava, Dáčka taky. Je to jako nějaký duel ve filmu s Clintem Eastwoodem, kdo z koho. Na hlídku MěP pokynu rukou, jako by se nic nedělo. On na mě taky pokynul a zastavil. A sakra, proč teda mávl? Naštěstí se jenom dal do řeči s bezdomovci tábořícími poblíž, mě si nevšímal. Teď už určitě vzládnu všechno!
    Jak dopadla stará duše? A jak nová? Proč jsem vlastně začínal tento článek větou Musíš tu vidět cestu? Jak dopadlo řádění s chrty na fullech v terénu? A co je zánět ohrotnice? Kolbě zdar a vítr v zádech!

pondělí 8. září 2014

Fatbag

     Blížil se srpen a to znamená na kole tam a vlakem zase zpátky. Zdá se, že už se z toho stal pravidelný rituál s roční periodicitou. Ale nepředbíhejme. Suchá (kolba) i mokrá (kalba) příprava probíhala bez problémů. Kamarádem mi byl vnucen i přes moje vehementní protesty na zkoušku jakýsi gel pro cyklouše. I když gel… byla to jakási hnědá, hustá, po hromadě držící hmota. Ano, připomínalo to hovno (jenom zahřát!) a mělo to příchuť lesního ovoce. Nu což, tuto příchuť mám tuze rád a vyzkoušet se má všechno. Je pravda, že pro něj je to vzhledem k okolnostem jeho práce užitečná věc.
      Abych se oklepal z ryze mokrého tréninku a učinil tradici za dost, tak jsem opět vyrazil na Apaluchu na kole. Bydlení v místním pivovaru slibovalo další týden mokrého tréninku, takže jsem se chtěl před Apaluchou protáhnout. Otázkou bylo, jestli není zbytečné tahat s sebou polemrdy. Naštestí se ukázalo, že jsme klucí veskrze rozumní... Cílem byly Mutějovice u Rakovníka. Hodilo se neplést si je s Mutěnicemi na Moravě, v tomto se často chybuje a trochu bych si zajel, asi tak o dva až čtyři dny. Podle Seznamu to mělo být 77 km a 1300 m výškových a to znamená hodně kopců. Těsně se totiž mine Milešovka, překoná se České střehodohoří, před a za Louny je chvíli klid a pak zase kopce. Kdo chtěl stihnout oťukávácí vyjížďku, měl dorazit do tří hodin odpoledních. Ač jsem se snažil vyrazit dříve, vyjel jsem až v deset hodin. Ale co už, stejně se nevyjede pátou, času dost. První půlku cesty jsem znal. Akorát v Bílém Újezdě jsem hledal kudy na Velemín. Vzpomněl jsem si, že vloni jsem tam též bloudil cestou z Milešovky. 

„Dobrý den, nevíte kudy na Velemín?“, ptám se jedné paní
„Tady ale jste ve Velemíně! (...Mlho, slušelo by se dodat). 

     V tom případě nevím, proč je to značené jako Bílý Újezd. No bylo mi divné, že je to taková velká víska. Asi je to nějaký místní paradox a alespoň příště už budu vědět. Každopádně s paní jsem se nakonec domluvil kudy dál. Byl tam motorest, ale na obžerstvovací zastávku bylo zbytečně brzy, jel jsem dál. Vesnice, kudy vedla cesta jsem nechával jednu za druhou za sebou a tak cesta příjemně ubývala. S najetými kilometry a zdolanými kopci ale nepříjemně ubývaly i síly. To už je holt taková přímá úměra, někdy až moc přímá. Teď by se nějaká hospoda hodila. Avšak chyba lávky. Ve vesnicích buď hospody nebyly, nebo když byly, tak byly buď zavřené, nebo otevíraly až od tří, čtyř hodin odpoledne. A pro jistotu se v nich povětšinou nevařilo. No paráda! Čas najednou začal ubíhat nějak rychleji a bylo jasné, že do tří ani do čtyř hodin nedojedu. Zatracené kopce! Umdévajíc vyčerpáním bylo jasné, že dojedu až někdy v šest, sedm hodin v podvečer. Dělal jsem mrtvého brouka a mobilní signál byl stejně jenom ve vesnicích, mezi nimi ani ťuk (a za tohle platíme!). Ale začali mě nahánět telefonem. Po peripetiích se signálem se nakonec spojení zadařilo. Donluvili jsem se, že oťukávací vyjížďka povede skrz vesnici, kde se právě nalézám. 
     V místní hospodě jsem vzal za vděk syrovým lunchmeatem s octem a cibulí, protože světe div se, samozřejmě nevařili. Terminologií maminek z webu mimimabazar to určitě už teď je ta nejhorší óóóbr mňamka roku 2014, co jsem pozřel. Jestli by si nějaký manža počvachtal, to skutečně nevím, ale doufám, že ne!
      Když všichni dorazili, většina vyměkla a jela zpět s tím, že mají hlad. Jenom nás pár tvrďáků si jelo oťuknout okolí. Cestou necestou jsme najednou začali stoupat na Pravdu, kde já už musel potupně tlačit. Ovšem uznali jsme, že je škoda se tam sápat bez ostatních, takže jsme to vzali dolů. 
     Technický sjezd po úzké pěšince mezi vysokými keři s trním. Nechávám si rozestup. Stejně ale dojíždím kolegu před sebou. Přibržďuji zadní brzdou. Leč k mému nechápavému údivu promačkávám páčku brzdy až k řidítkům. Brzda nebrzdí, snažím se věnovat pilotáži. Zároveň řeším co s tím. Periferním pohled zachytává kořen. Všechny šestadvacítky přede mnou ho překonávají bez problému. Takže mu věnuji sníženou pozornost. Když v tom se zasekává přední kolo a za hlasitého klení padám k zemi. Něco pode mnou křuplo. Je po mě. Ne, není. Je po kole. Ne, není. Rychle se klidím z cesty a okolo mě v pohodě prosviští další šestadvacítka. Marně si lámu hlavu, kde se stala chyba. Pak se ke mně dostal citát kohosi, že kola se musí točit. To je ono! Hloubkový rozbor ukázal, že je to jako při letecké katastrofě. Jedna jediná chyba nezapříčiní pád, vždy je to řetězec nešťastných událostí. Takže, jak jsem začal dojíždět kolegu, mojí pozornost upoutala mimořádná událost v podobě nebrzdící zadní brzdy. Tudíž jsem pilotáži jsem nevěnoval plnou pozornost a karambol byl na světě. Inu, oťukávací vyjížďka. Časem se ukázalo, že to, co křuplo, byl asi kořen o moje záda, protože ta mě v inkriminovaném místě mě bolela ještě čtrnáct dní po Apaluše.
      Ale nebyl jsem sám, lehkých pádu, i několik, utrpělo sedmdesát procent našeho pelotonu. Někdo to svádí na techniku, ale většinou je to právě chyba pilota, nebo již zmíněný nešťastný řetězec událostí. Cestou na ubikaci ještě začalo pršet. Na jedné cestě bylo několik louží, pár jsem jich bez problému projel. Před tou největší dávám převod prcek - macek. Do louže a do ženy není vidět, může tam být cokoliv a tak je nutné moci v případě potřeby pro hladký průjezd zabrat. Dojel jsem přesně doprostřed, zabírám a nic. Jak jsem přehodil na nejmenší pilu, tak mi spadl řetěz a mě nezbývalo nic než si hezky pěkně šlápnout do louže. Takže suma sumárum, za 88 kilometrů a okolo těch výškových 1300 m jsem všechny kopce vyjel, počasí bylo ideální a polemrd sloužil naprosto bezproblémově. Na posledních deseti kilometrech jsem tlačil, zmokl, zadní brzda přestala brzdit, spadl mi řetěz, kvůli čemuž jsem šlápl do louže. To sice leccos naznačovalo, ale vše šlo naprosto hladce, až jednou...
     Až jednou jsem pojal myšlenku, že si zlepším techniku ve sjezdu. Totiž, to bylo tak... co jsem si koupil tenisovou raketu, tak jsem přestal tenis hrát. Z té doby mám tři tenisová funkční trika a na kolo jsou fajn. Jsou dlouhá přes záda, což je na kolo potřeba. Nevím, jestli se tenisové oblečení rozděluje dle povrchu - vhodné na trávu, beton a antuku. Pokud ano, já měl asi to na antuku. Nejsem sprinter, ale vytrvalec a tak je jasné, že sprinter typu Džamolidina Abdužaparova (též Teror z Taškentu) ze mne nikdy nebude. A díky fyzičce jsem špatný vrchař i tempař. Ale i sjezdař, to je zase špatná sjezdová technika. Ve sjezdu mi všichni ujíždí, tedy na asfaltu. V terénu jak kdo, jak kde a záleží, jak se zrovna v tom kterém terénu cítím. Na Apaluchu s námi jezdí kolega, který je díky vzrůstu znám svými rychlými a pekelně nízkými průlety v zatáčkách, protože má nízko položené těžiště. Jak kdosi směrem k jeho velikosti rámu glosoval: „Tohle není kolo pro člověka, ale pro Hobita.“. On jel zrovna přede mnou. 
OOTP - fatbag mě zachránil
Áčko, sjezd. Nedělal si násilí a celé to klasicky proletěl. Nastal vhodný okamžik potrénovat techniku ve sjezdu. Když pojedu v jeho stopě, nic se nemůže stát. Rychlost stoupá někam k padesátí km / h. Zatáčka mě překvapuje. Je jasné, že je zle. To se pozná hned a jde jenom o to minimalizovat škody především na zdraví. V zatáčce jedu celkem rovně... Mířím do lesa. Brzdím o sto šest. Vybírám si pro bikera mezi hrdinou smrtí v lese nebo potupnou na áčku. Takhle zkurvenej les jsem dlouho neviděl. Stromy u cesty, z kmenů hned od země škodolibě trčí suché větvě. Tam to napálím buď do stromu, nebo se napíchnu na větve. V zatáčce je bahno a podél cesty jsou naskládané kmeny stromků. Nemám šanci, přední kolo podklouzne, nebo zajede mezi kmeny. Buď jak buď, je po mně. Alternativou je vystoupit z kola na asfalt a domlátit se tam. Povedlo se mi to celkem zbrzdit, šance na přežití se zvedá. Vyhrává áčko. Ze dvou špatných možností je to ta lepší. Ani nevím, jestli to bylo schválně, nebo přední kolo podjelo. Najednou kolo letí do lesa a já kloužu po břiše na áčku. Při pádu koukám smutně na tachometr a před očima mi proběhl životní cyklus mých dvou tacháčů. Ani ten tachometr po mě nezbude, letí mi hlavou poslední myšlenka mého života. Ano, tak to se mnou je. Když padám, zoufale koukám na tachometr, jestli budu muset kupovat nový (pravidelný čtenář chápe). Připraven na smrt, kloužu po břiše. Au, au, kolena, dlaně v hajzlu. Ty voléééé, dyť mě nic nebolí, rozjasňuje se mi obraz. Ty volééé, dyť já beztrestně jedu po břiše a nic mi není!
 Doklouzajíc vstávám a oklepávám se ze šoku. Ty volééé, já hodil čistokrevného Capirossiho! Vracím se několik metrů pro kolo. Je v pořádku a tachometr drží překvapivě na řidítkách a nic mu není. V klidu dojíždím. Zjišťuji, co se vlastně stalo. Moje sněhobílé, tenisové triko je od bahna ušpiněné přesně tam, kde mám OTP. Evidentně mě zachránilo moje břicho. To je poprvé, kdy jsem za něj rád! Jak bylo v zatáčce bahno, tak jsem spadl tak šikovně, že jsem to po bahně doklouzal po břiše. Měl jsem akorát trochu škráblé lokty. Štěstí v neštěstí a od teď budu jezdit pouze v tenisovém oblečení. Evidentně je uzpůsobené na skluzy tenistů na antuce! OTP tímto překřtívám na OOTP - okrasný a ochranný tukový prstenec!

„Ty vole, ty máš fatbag.“
„Co?“
„Fatbag, jako airbag“, glosoval to jeden kolega. A není lepší trénovat techniku, tam kde to znáš?“, zeptal se ještě chytře. „Myslíš, že jsem to tak chtěl?“ blesklo mi hlavou, ale vpravdě řečeno jeho poslední poznámka mě nechala zcela neschopného slova. Nicméně, nějakou dobu nehodlám nic trénovat ani tam, kde to znám!

„Mě ta zatáčka taky překvapila. Čuměl jsem na tachometr, jeslti udělám padesátku. Měl jsem taky co dělat.“, říká ten, co jel přede mnou. „Kurvááá“, chce se mi zařvat.

      Ani toto fiasko mě neodradilo od cesty domů na polemrdu s tím, že zdolám Milešovku. Ale o tom zase někdy jindy. Koneckonců i mistr profík se někdy přepočítá, viz. Nairo Quintana na letošní Vueltě. Dle jeho komentáře už předem věděl, že to nedá a na videu je krásně vidět, jak zoufale a křečovitě brzdí, kolo jde těsně před nárazem do smyku. Ano, ano, přesně tak to je, já to musím vědět. 

      Jaká byla cesta domů? Byla bez defektů? Dojel jsem ji celou na kole? Pokořil jsem Milešovku? Jak vypadá sněhobílé triko po vyprání? Nebo jsem si ho nechal slavnostně zarámovat? Zůstaňte naladěni! Vítr v zádech a kolbě zdar!

     Něco málo fotek mých kolegů: