neděle 30. listopadu 2014

Rohožka

     Teď už to mohu napsat. Když jsem se přistěhoval, tak po minulých majitelích bytu zůstala přede dveřmi rohožka. Doma žádnou nemaje, dal jsem si jí do vstupní chodby místo botníku. Jako provizorní řešení. Mimochodem, provizorium už trvá pár let. Ještě chvíli a bude to provizorium takzvaně definitivní. Jednoho dne mě překvapila nová rohožka přede dveřmi. Ujistil jsem se, že nemám vlčí mlhu a že nevidím dvojmo. Pak jsem potkal sousedku a ejhle, ona mi prostě jen tak koupila rohožku. Já jsem jí na oplátku koupil víno a o další kolo výměny rohožek jsem se postaral já. Tak jsme si vypěstovali takový pěkný, vřelý, sousedsko - rohožkový vztah.
     Důvod, proč jsme vloni prošvihli začátek Krušnotonu byl ten, že jsme se ho vůbec neměli v plánu zúčastnit, ba dokonce jsme ani nevěděli, že nějaký Krušnoton existuje a také jsme vyrazili ráno pozdě. Někdy před jedenáctou dopolední, neklame-li mne má vetchá paměť. Na rámu drží zaschlé bahno jak židovská víra i při velmi hrubé manipulaci. Ovšem zaschlé bahno na pláštích to je úplně jiná situace. Zrovna před touto kolbou se prostě bahno z plášťů nevysamočistilo. Do výtahu se vejde pouze jeden polemrd a jeho pilot, takže jsme jeli každý zvlášť. Bylo pozdě, já si začal uvědomovat, do jakého průseru se ženu. Nebylo času nazbyt a nerad na sebe nechávám čekat. Neuklidit bahenní spoušť na chodbě před výtahem zkrátka a dobře bylo právě jediné možné řešení. Koneckonců bahno neuteče, uklidím ho až se vrátím. Jenomže ho uklidila mezitím sousedka a oprávněně se čílila. Mám image slušňáka a tím pádem jsem já nebyl a priori hlavní podezřelý. Máme-li předsudky, lidská mysl je předem nastavena tak aby viděla a slyšela jenom to, co vidět a slyšet chce. Já jsem se přiznal, že jsem to byl já. Ale ona to přeslechla: „To jsou ty sousedovic parchanti zezdola. Lítaj tady sem a tam a dělaj bordel. Určitě je to hlína z květináčů. Já čekám jenom na záminku, abych je mohla seřvat. Až je potkám…“. V hlavě mi to šrotovalo a nechal jsem to tak být. Totiž jednalo se o klasický scénář výhra - výhra, kdy toto řešení prospěje všem. Já zůstanu za slušňáka. Sousedka postaví sousedovic parchanty zezdola do latě (já je neznám, jak jsem koupil, tak prodávám). Což v konečném důsledku prospěje všem lidem ze dvou - tří pater (dělají-li bordel i patro pod nimi) a v neposlední řadě i jejich rodičům. Jak to dopadlo nevím. Teď už jsem to mohl napsat. Pozemská pouť sousedky nedávno skončila a v hádce na infarkt to prý nebylo. Duše její nechť nerušeně odpočívá v pokoji a povznese se se do nebes odproštěna od přízemních, pozemských problémů. S tím, že přijdu do pekla, ač s imagem slušňáka, jsem se už smířil. Učím se latinsky (Mluví se vůbec v pekle latinsky? Dobrý Bože, snad ne Ugrofinsky, to bylo peklo!) a zvykám si na horko. Zajímavé je, že v době psaní článku, právě když jsem dospal tuto pasáž, jsem měl účet za nákup 666,40 Kč... .
     Zmíněná kolba nebyla vůbec v terénu, ale po pohodových lesních cestách. Tuto sezonu jezdím s bandou, která taktéž nejezdí moc v terénu. Abychom si rozuměli, já za terén nepovažuji lesní cestu s občasným drncnutím. Mimochodem, jednomu z této bandy též zajíždí sedlovka. Poradil jsem mu fintu se zubní pastou s mikro granulemi. On to zkusil, ale nepomohlo mu to. Pak z něj ale vylezlo, že použil něco jako Perličku s jahodovou příchutí. Alespoň mu kolo vonělo po jahodách, když už nic. Kolik třešní, tolik višní. Stejně jako vloni i letos na podzim jsem měl už kola dost. Že podzim využiji opět ke zlepšení pilotáže. A zatesknilo se mi po pořádném teréně. Domluvil jsem si kolbu s chrty na fullech, před nedávnem objevili skvělý trail. Na tenhle trail pak navazuje další kratší, ale stejně výživný jen s kraťoučkým přejezdem. Ten druhý je jen tak, na vyjetí. Hmm. Jak se ukázalo, je tam úplně všechno - šutry, moje oblíbené koleje, je to celé z prudkého kopce, jsou tam skokánky, klopenky, v různých místech různý povrch… úplný sjezdařův a frýrajdistův ráj. Něco pro mě s ne úplně dokonalou technikou a hardtailem. Oni všichni mají all mountain / enduro biky a nebojí se je použít. Já jsem tak sedmdesát procent obou trailů tlačil, respektive padal s kolem po zadnici dolů. Tam to jde buď sjet, nebo slanit. Nicméně tím málem, co jsem dokázal sjet jsem si posunul hranice techniky a smrti. Celý nadšený jsem měl velké podzimní plány. Ovšem člověk míní a život mění. Stejně višní jako vloni třešní se letos neurodí. Ale o tom, kružbě a internetových profesionálech zase někdy jindy. Vítr v zádech a kolbě zdar!

čtvrtek 20. listopadu 2014

Toho bohdá nebude

  Motto: Dělám to pro radost a pro dobrou stolici. Toho bohdá nebude, aby se polemrdista v teréně či na áčku závodu v životě zúčastnil.

    Vloni na podzim jsem už měl kola dost. Ale zase abych úplně nezahálel, jsem se rozhodl, že se vrhnu do pilování akrobatického pilotování, aby ty mé krysy dostaly alespoň nějaký umělecký nádech a řád. Ale hlavně za účelem zlepšení jízdní techniky v terénu. Takže jednu kolbu jsem si dal Varhošť a pro velký úspěch a hlavně za účelem zlepšování pilotáže sjel jsem z rozhledny dolů dvakrát. Pak jsem si domluvil s jendím kamarádem kolbu. Že jeden podzimní pátek dorazí z Mostu na kole a ještě tentýž pátek se lehce projedeme a v sobotu pořádně zakolbíme. Představte si typické podzimní počasí. 12 – 15 stupňů celsia. Muž na kole. V krátkém triku a možná někde po těle schované mikině. Nezbytnou součást mundůru dotváří krátičké elasťáčky. Takové ty končící hodně nad koleny. Pozdě, už není kam se schovat. Ještěžě není obut v kroksech. Každopoádně se schylovalo k nevšednímu zážitku v dobrém, či ve zlém. Zkrátím to. Začala padat tma, ochlazovat se. On si rád udržuje kolo čisté a jezdí prý zásadně po rovině, protože kopce jsou dřina a je-li možno, tak po áčku, či jakémkoli povrchu kromě hlíny, bláta. Dost nadával, cestou bylo bahno a sem a tam menší kopec. Tvrdí, že ne, ale podezřívám ho, že jak mu blátíčko třemi kapkami ošplouchlo vyleštěný rám jako kdyby se právě chystal s kolem na výstavku, tak se snažil bláta zbavit různým za jízdy poskakováním, rámu třesením a chytil defekt. Samozřejmě, že lepení neměl. Těch dvacet gramů je totiž velká zátěž, zvláště při jízdě po rovině a hladkém povrchu. Takže si hezky počkal u silnice, já vzal duši a jel k Labi hledat díru. Povedlo se.
     U mě doma jsme konzultovali sobotní kolbu. Sic vnímaje, leč zcela neprozřetelně nečinil jsem tomu patřičnou pozornost. A sice tomu, že kolba bude asi tak kilometrů devadesát a tak trochu do kopce. Most, říkal jsem si, je přece za rohem. Kdybych to byl býval věděl, tak bych hodně panikařil a sháněl jídlo. Totiž s vůbec žádným jídlem se 90 km a 1600 m nastoupaných nedá ujet. Nebo že by ano?
     Tento expert, který je ještě stále můj kamarád, neměl ani nic najeto. Takže ačkoli je tak o třicet kilogramů lehčí, fyzička veškerá žádná a bylo to znát. Toto je jediný člověk, na kterého jsem já musel kontinuálně čekat a ujížděl jsem mu do kopců. Stoupák na Komáří Vížku jsme zdolali. Tam jsem začal panikařit a objednal si kávu a limonádu, bílou a normální klobásu, zmrzlinu a tatranku. Bílá klobása se ještě jakž takž sníst dala. Ta druhá ne. Holt Babišovy dobroty. Pak jsme jeli na Klínovec, ale cestou zakufrtovali čistě kvůli tomu, že se panáčkovi nechtělo v lese umazat kolo. Jedno minutí odbočky a klesli jsme o cenných a ztuha vystoupaných pár set metrů dolů. Pročež jsme museli stoupat po silnici. V tu chvíli jsme se připojili do asi místního pokleslého závodu silničních kol. On vedl. Tedy svoji leštěnku vedl. Já o něco napřed hrdě šlapal v sedle. Oba dva jsme málem dostali rýmu z toho, jak nás ostatní zarputilí bojovníci o třísté šedesáté páté místo přejížděli. Nahoře na kopci čekal dav kamárádů závodivších a fotograf. Měl jsem tu čest cílové fotografie za pokřiku „Já nic, já jen projíždím“. Bez vykřičníku, na ten už jsem neměl sílu. Představte si urputné a rtuťovité žiletkáře. Mezi nimi já. Já, ve volných (to je teď v enduru móda) kraťasech, volnějším (to je teď v enduru móda) vršku, na horském kole a s baťůžkem na zádech (batoh je na polemrdu součást povinné výbavy). Jednalo se o Krušnoton, jehož střední (sic!) trať má cca. 180 km a převýšení 3500 km, dlouhá trať 250 km / 4900 m. A to nás všichni předjížděli!
     Na obžerstvovací zastávky jsme neměli moc času, protože jsme vyjeli pozdě, ale hlavně žádné vlastně po cestě nebyly. Flájská vodní nádrž je moc hezká. Jen by byla hezčí, kdyby tam byl býval poblíž nebo cestou nějaký ten stánek. Co já bych dal za tu nejedlou klobásu. Nějaká ta tatranka, o kterou jsem se musel samosebou rozdělit nás zachránila od smrti vyčerpáním. Jakékoli jídlo je přeci nadměrná zátěž!
     Vcelku prudký a několikakilometrový sjezd do Litvínova to ale všechno vynahradil. Mimochodem, v Litvínově u zimního stadionu parkoval třinecký autobus. Litvínov ten večer prohrál. Ale letos to je jiná. Jenom si myslím, že ještě nakonec budou rádi, když postoupí přímo do play-off, protože se prý v Litvínově hraje hokej jenom do začátku plesové sezóny. Gumě a Růčovi bych ten titul v jejich poslední sezóně nadmíru přál, stejně tak Francouzovi před jeho očekávaným přestupem po sezoně. Každopádně dojezd z Litvínova do Mostu byl vyšperkovaný zimou, tmou a špatným osvětlením nás dvou. Světlo jsem měl – jak jinak - jenom já. Světlo je přeci (všichni se mnou!) nadměrná zátěž. Hlavně po rovině na asfaltu. Co na tom, že je tma. Vskutku, zážitek nadmíru nevšední. Ale konec dobrý, všechno dobré. Letos jsme spolu nevyjeli…
     Jak vlastně dopadla kolba s chrty v terénu, co že je to ten zánět ohrotnice? A taková kružba? Suchý a teplý vítr v zádech a kolbě zdar!