čtvrtek 24. prosince 2015

Řetěz patří do přesmykače

Opatrně naštelovat...
     Na kružbu chodím z devadesáti procent třikrát týdně. Že je kruháč, respektive přesněji funkční trénink sakra efektivní, to moc dobře vím. Ale až takové zlepšení jsem neočekával. Ovšem objem se zmenšuje, hmotnost zůstává, to byl vždy můj problém. Na můj dotaz trenér poradil, že tedy ať zapojím chůzi nebo intervalové tréninky. To jsem sice čekal, ale doufal, že se bez toho obejdu. Tudíž opět sbírám celkově síly, rotoped a intervaly - pyramidy - jsou u mne průchodné. Oproti letům minulým jsem se na Apaluše vůbec nešetřil. Makal jsem naplno, kopce jsem se v rámci intervalového tréninku snažil rychle vyšvihnout. To si vybralo svou daň, předposlední den mi v půlce kolby totálně došly síly, už nebylo z čeho brát. Takže by se letošní Apalucha dala lapidárně shrnout následovně: první den mi upadla přehazovačka, druhý den jsem upadl já. Po dvoudenní pauze mi předposlední den totálně došly síly. To pak vypadá, že jsem na ni vlastně nemusel jezdit. Opak je ale pravdou, užil jsem si ji v maximální možné míře. A musím říct, že ač jsem to vůbec nečekal, i po týdnu se výsledek dostavil - další úbytek objemu.
     Kvapem se blížil třídenní dvoudeňňák a já musel sehnat novou pevnou zadní osu. Dvoudeňňák je normálně, nepřekvapivě dvoudenní, ale tentokrát jsme vyrazili už v pátek, proto třídenní. Pevná osa je relativně novinka a já s ní nemám žádné zkušenosti. Takže jsem začal pátrat. To se řekne pevná osa. A že by to měl být jednotný standart. Chyba lávky, to by bylo bývalo moc jednoduché. Po půl dni detektivní práce jsem se na internetu dopátral jakou osu vlastně potřebuji. A teď se podržte. Nevím, kolik stojí jeden kilogram aluminia v komoditách, ale sedmdesát gramů hliníku ve formě zadní pevné osy stojí bratru okolo jednoho tisíce korun českých. Za blbost se platí, tohle mě snad už konečně poučí. Dvoudeňňák se odehrával v místech, kde jsem trávil mládí a zejména prázdniny. V hospodě rozesmál A-team jeden místní: 

...s citem zanýtovat...
 "Že nevíš, kdo jsem?" Poznat někoho, koho jsem deset, patnáct let neviděl byl pro mne nadlidský výkon. Naštěstí, když se mi představil, už jsem věděl. Ale pokračoval: 

 "Tys byl vždycky takovej štíhlej plavec, Radku". Ve vesnici je rybník. A-team vybuchl smíchy. O mě se ví, že moc plavání nemusím a hlavně nejsem Radek. Takže jsem se představil i já jemu. Moc přesvědčivě, že by věděl o koho jde, nevypadal. 

     Na dvoudeňňáku jsem vyfasovali od jednoho spolubikera od jeho zaměstnavatele multifunkční šátek v jejich firemním designu. Dlužno říci, že design je povedený a dárek potěšil. Přesně takový šátek jsem si totiž před nedávnem koupil. A vlastně mě vlastně napadá od kolika darů se biker stává profesionálním polemrdistou? 
...a sakra!
     Jeden chrt mi furt nadává, že bych si měl umýt polemrd a kdesi, cosi. Já rám moc nemyji, to je jenom kosmetika a častým mytím se vyšisuje lak. Takhle ke konci sezony je lidský materiál a technika už řádně opotřebená. Navíc pak stačí projet jednou louží a rám je zase nečistý. Jednu kolbu naplánoval trasér vlakem do Litvínova, tam vystoupat na hřeben Krušek a po hřebeni se dostat zpět. Já mírně vlak vytopil. U vodního rezervoáru mi přestal fungovat uzávěr, musí se s ním umět zacházet. A prostě stalo se, že se uvolnil a já ve vlaku vytvořil menší loužičku. Pak to vypadalo, že kolbu bude sabotovat A-team, když v hospůdce u nádraží dali pár piv. Do toho jsme potkali cyklistu, kterému bylo přes sedmdesát let a že prý už na své žiletce ve svém věku nedává přes dvě stě kilometrů za kolbu, jenom prý do sto dvaceti, sto padesáti kilometrů. To nás trochu uvedlo do deprese. Ale A-team má charakter, umí podat excelentní výkony i na kole. Narozdíl od B-teamu, ten by snad mohl svá horská kola prodat na recyklaci do výrobny zadních pevných os. Vydělali by majlant. Konečně jsme vyrazili. Já moc nepiji a alkohol jak známo zpomaluje. Vycítil jsem šanci a pod kopcem zahulákal jako nesčetněkrát "čau nahoře". Bylo mi divné, že mě předjel pouze jeden biker. V tom telefon, ať se vrátíme, prý technické potíže. Hernajs, zrovna, když jsem bojoval o nejlepšího vrchaře. Zrovna tomu, co mi furt nadává, že mi polemrd umyje sám, že se na to nedá dívat, se mu přetrhl řetěz. Vylezlo z něj, že s řetězem byly problémy poněkud delší dobu. A jeho kolo čistotou také moc neoplývalo. Takhle zanedbaná údržba, to je naprosto nepochopitelný amatérismus a šlendrián. Já vozil rychlospojku na řetěz, ale už jí nevozím. Jiný biker večer před kolbou vyndal z brašničky nýtovačku. Avšak tři z pěti bikerů jsou excelentní technici (vůči mě rozhodně). I to bylo radosti převeliké, když řetěz spravili doslova na koleni kamenem! Kolektivní radost zchladila kohosi věta: "A neměl by být ten řetěz spíš v přesmykači, než pod ním?". No nic... hlavně, že dva spravovali a ostatní na ně koukali. Nezbylo, než řadit manuálně. Pod kopcem dát malou pilu, na kopci vetší pilu, a že to občas bylo nahorů, dolů... Někdy je dobré si sundat klapky z očí a vyvarovat se toho, abychom pro samé stromy neviděli celý les.
     Budu kolblit i v zimě? Nebo bude dost sněhu na běžky? Začnu s intervalovými tréninky? Kolik muzikantů jste zabili? A mám na zakázku zabít Justina Biebera?

     Vítr v zádech a kolbě zdar!

sobota 24. října 2015

Někdy mi trvá celej podzim, než se tak trochu opozdím

“Někdy mi trvá celej podzim
Než se tak trochu opozdím
Někdy mi prostě trvá celej podzim 
Než se opozdím” 

     Takhle se to zpívá v jedné písničce (Luboš Pospíšil – Můžem si za to oba). Pravda, parta bikerů, co spolu jezdíme každý víkend by mohla namítnout, že na ročním období nezáleží. Většinou jezdím pozdě na sraz v létě, v zimě, na jaře i na podzim. No a asi všichni zažili situaci, kdy si mysleli jak je všechno v naprosté pohodě, že kdyby to šlo malinko hůř, tak by to vůbec nevadilo. Že zkrátka a dobře všechno šlape až moc podezřele dobře. Na kružbu chodím většinou v pondělí, ve středu a ve čtvrtek. Málokdy jinak a v pátek snad nikdy. Neodhlásí-li se zavčasu krouženec a zároveň se nedostaví, platí plnou cenu bez ohledu na to, že má permanentku. Férový trest. Stalo se, že jeden týden tomu bylo jinak a šel jsem v pátek. V práci jsem doháněl resty a měl radost jak to odsejpá. Tak nějak vládla všeobecná pohoda. Na kružbu se mi nechtělo, ale zároveň jsem se těšil. Což značilo, že to bude úplně v klidu. Věděl jsem, že kružba začíná v sedm hodin večer.  

“Co tady děláš, ty pako?“ 
“No du cvičit”, oznámil jsem vítězoslavně a s patřičnou hrdostí, že jako chodím třikrát týdně, děj se co děj, třeba i v pátek.  
“Ty vole, ale od sedmi, od osmi už nic neni!“ 

“Někdy si musím počkat na mráz 
Než mě tak trochu zamrazí 
Někdy si prostě musím počkat na mráz
Než mě tak trochu zamrazí” 

     Mne zamrazilo už na podzim. Dorazil jsem deset minut předem, abych se v pohodě stihl převléknout, nasát atmosféru. Takže vlastně deset minut před koncem. Za pozdní příchod o pár minut se dělá čtyřicet angličáků. Za zpoždění o něco větší jak pár minut se dělá šedesát angličáků. Jednou mi strach nedovolil se dostavit, když už bylo evidentní, že bych přišel od dvacet minut později. Nějak se mi to pomotalo. To je tak, když od sedmi znamená od sedmi a ne od osmi. Jak prosté. 

“Tak nic, zaplatim ti a du, co nadělám.” 
“Koukej se převlíknout, budeš dělat deset minut angličáky.” 
“To né, to ti radši zaplatim”, přešel jsem do tvrdého smlouvání, tady šlo o život.  
“Dělej, nebo ti to z permice strhnu třikrát! Zažiješ svejch nejhorších deset minut života.” 

Smlouvání jsem těžce prohrál. To vám byla hrozná soda! Dostalo se mi cti mít individuální kružbu na veřejné hodině. Hodinový kruháč v deseti minutách. Se vším, co to obnáší. Se řvaním do ucha povelů jako “Rychlejc, vejš, níž, špatně, znova, vydrž, makej, nepřestávej... .” Ještě hodinu potom jsem nemohl propadnout dech. Útěchou mi budiž, že jsem platil jeden vstup z permanentky a ne plnou cenu.  
    Cesta domů trvá hodinu. Ten pátek jsem jel domů dvě a půl hodiny. Ten pátek HC Verva Litvínov prohlrál s HC Vítkovice Steel. Když čert sere, tak na jednu hromadu. Ještěže se z tohohle nestřílí. Jsou horší věci. Jak praví jedna ze tří základních vět Ivana Hlinky, “přece se z toho neposerem!” Ten víkend jsem ale zůstal pro jistotu v posteli!

úterý 13. října 2015

Srpnové tradice

Jan Sladký Kozina
     Shrňmež si dosavadní srpnové kolby: dva defekty najednou a krádež vlastního polemrdu, dva defekty a potupný dojezd vlakem. K tomu nádavkem krysa na apaluše plus roztrhané triko, že můžu být rád, že nade mnou držel ochranou ruku ať už anděl anebo kdokoliv jiný, kdo ji držel. Jiný rok, srpen a kolba z Apaluchy za doprovodu dvou defektů, z toho jeden opakující se díky nedodržení technologického postupu lepení duše a opětovně potupný dojezd vlakem. Tradice je sice tradice, avšak tyto všechny víše zmíněné bych si přeci jen raději odpustil a tak nějak nemám ten pocit, že by by bylo dobré šířit je mezi polemrdisty nebo nedejbože předávat z generace na generaci. A tak chca jako nic na světě tyto tradice porušit a protrhnout tradiční, každoroční srpnovou nepřízeň osudu jsem se zcela nudně a racionálně rozhodl jet na apuluchu a zpět automobilem. Jistěže svou roli sehrála tentokrát i vzdálenost, jeli jsme na Chodsko, drsného to kraje, kraje ještě drsnějších domorodých Chodů, kraje Chodského psa drsnějšího domorodců. Kraje, kde Jan Sladký Kozina proti Lomikarovi marně povstal. Kraje stran jakéhokoliv mobilního signálu, byť třeba jen v náznaku. O2, T-mobile, Vodafone - do roka a do dne
     V Alpách se mi sice nezvedlo vrchařské sebevědomí, ani tempařské, sjezdařské a už vůbec ne spurterské. To poslední není ovšem žádné překvapení, já jsem ryzí vytrvalec. Rozhodně žádný spurter typu Džamolidina Abdužaparova. Mimochodem, jinak známý jako Teror z Taškentu pro jeho zabijácký spurterský styl a údajně se po ňom jmenuje jakási punková kapela. No proč ne. Budu si ji muset poslechnout. Punkových kapel není nikdy dost a už vůbec ne s takovým názvem. Na druhou stranu ale alpská kolba prvního dne a údolní kolby v domácí kotlině skýtaly jisté naděje. Zdravé sebevědomí, že bych se rád po celou Apaluchu držel na čele pelotonu a ba dokonce v příhodný okamžik i chrty v kopci pojezdil ze mne vyprchávalo tím více, čím více jsme se vozem nořili do Chodských hvozdů.
     Malou dušičku ve mne umocnily ranní přípravy na kolbu prvního dne. Zcela nečekaně a hlavně bezdůvodně jsem se při oblékání zadýchal. V takovýchto bezvýznamně trapných situacích snad všichni na světě děláme mrtvého brouka, mě nevyjímaje. A snad u všech lidí na světě existuje v okolí nějaký dobrák, který musí tuto situaci vtipně glosovat a mermomocí upozornit ostatní. I mě se této pocty dostalo. Je-li to za každou cenu a tento jedinec je přehnaně vtipný, nikoliv však zábavný, stává se v partě členem neoblíbeným. Na druhou stranu jsem ty Alpy přece jenom nějak přežil. A když jsem přežil dvoutisícové velehory, tak tyhle hrby, kterým jsem doteď říkal kopce musím prostě dát. Občasný výlet za hranice naší české hroudy změní člověku perspektivu. Nejen co se kopců týče, to je nakonec to nejmenší. Ale hlavně životní perspektivu takříkajíc. Pohodová kolba prvního dne se blížila svému zdárnému závěru. První drobná vada na kráse hned od začátku byla ta, že se mi asi trochu zkazil zrak. Skokově, bez jakýchkoliv varovných signálů, bez jakéhokoliv předchozího upozornění. Divné, se zrakem nemívám vůbec nikdy žádné problémy. Při vjezdu do lesa trvalo pár vteřin, než se oči uzpůsobily a já chvíli hůře viděl. Na stařecké neduhy je ještě trochu brzy. Nu což. Někdy za druhou polovinou kolby mi z ničeho nic začal šaltr špatně řadit. Taktéž bez varování. Ale to byla maličkost, v depu na ubikaci v servisní zóně se vše poladí. Náladu zlepšila zastávka v jedné cukrárně. Jenže těsně po tom, co jsme se rozhodli si cestu malinko prodloužit se mi takhle najednou podivně zašmodrchal řetěz.
Updlá patka s přehazovačkou
Tak nešikovně, že se jeden článek řetězu skoro až odnýtoval, jak se chytil za drát. Bližší ohledání vyjevilo příčinu. Upadla mi patka. Ale proč sakra? Sedřel se závit šroubu držícího patku. Do depa zbývalo nějakých patnáct km. Domluvil jsem se s jedním bikerem, že počkám v hospodě na dvoře, on to dojede po áčku a vyzvedne mě autem. Což zas až tak úplně nevadilo, trochu jsem se i příjemně prospal venku na sluníčku. Ostatní to vzali lesem oklikou. Zrovna panovala ona skličující tropická vedra. Zlí jazykové tvrdí, že je sebou přitáhli afričtí uprchlíci. Já si spíše myslím, že po úspěšném pilotním charitativním projektu Africa for Norway rozšířil na Africa for Europe. Say yes to radi-aid!
          Druhý den jsme se vydali na Čerchov, což je pekelně do kopce. Mezi apalušáky panuje rčení, že každý kopec, když k němu přijedete, lehne. Vyjma falešných horizontů a velkých kopců a že jich zde pár bylo. Falešných horizontů bylo, že by se jich na prstech obou ruk nedopočítal. Byla to fuška, ale dali jsme to všichni. Na Čerchově je rozhledna, která vypadá stejně jako Šumavský Poledník, je to též bývalý vojenský a v minulosti nepřístupný prostor. Nevím, jestli byly za vlády kmene rudých Komančů instalované rušičky, dnes by rozhodně nebyly vůbec potřeba, není totiž co rušit. Na Čerchově jsme dali nějaký ten dlabanec a pitivo. Já si i trochu pospal. V součtu s prvním dnem se forma jevila dost dobře. Já byl snad jediný, nebo jeden z mála, který nadšeně souhlasil s tím, že cestu zpátky zkusíme po hřebeni. Přes další údolí, nebo dvě. Cestou dolů po panelové cestě, když jsem se začal blížit šedesáti km/h, tak jsem preventivně začal brzdit. Drncalo to jak na dé jedničce. Prostě typická panelka. Jak mají panely vyřízlé rohy pro oka, tak v jednom takovém hupu se mi přizavřela řidítka, já to viděl, ale nereagoval, až se mi zavřela úplně. Tentokrát se mi hlavou neprohnal tacháč, ale vzhledem k dopadu na betonové panely ve velké rychlosti jsem čekal velký
Čerchov
náraz do hlavy a křupání kostí a doufal jsem, že nárazem do hlavy nevypnu. Ztráta vědomí by nebyla dobrá. I padat se musí umět a já už mám zkušenosti, bezvládné tělo by nepomohlo. Překvapivě rychle jsem se v letu o beton zastavil. Na tu rychlost žádné přehnané hoblování, kotouly, sudy, nebo bůh ví co. Cítil jsem, jak se hlava blíží k betonu. Naštěstí jsem o něj jenom lehce klovnul kšiltem, ne helmou. Uff, je to za mnou. Chvíli jsem vůbec nemohl uvěřit, že se to všechno seběhlo tak rychle. Kosti zdánlivě držely, takže jsem briskně vstal, abych zjistil, že se mi to nezdá a opravdu nezdálo. Celý rozklepaný jsem pozbíral kolo, brýle, ostatní, co byli okolo mi pomohli. Brýle, brýle... samoztmavovací brýle. To je ono, žádná nenadálá oční vada, ale samoztmavovací brýle! Asi se mi nárazem rozsvítilo. Pomalu jsme dojeli ostatní. Já cestou dolů strašil malé děti. Sedřené oba lokty, pravé stehno, levou zadní část sedací. Levé koleno ohoblované, velká rána vydřená hezky pěkně hluboko do masa. Polemrd také nepřežil bez úhony. Kosmetický škrábanec odnesly oba černé rohy, jeden je teď v ohybu zploštělý povrchovou úpravou broušeného hliníku. Rukojeť pevné zadní osy upadla úplně. Roztrhané tričko. No jó nó, do kopce to umí každý. Ale dolů to chce holt fištróna.

"Seš chlap, udělals chybu, tak buď zticha a trp!", uzemnil mě jeden biker mému vzpírání se nevyhnutelně nutné dezinfekci ran. Když máte půl těla sedřeného, tak se oprávněně bojíte, že po dezinfekci se nebudete moci hýbat, byli jsme přesně v půli cesty. Ale měl pravdu. Koleno mi bylo zavázáno.

"Hele, já ten hřeben klidně dám, to je v pohodě."

"Ani náhodou", zněla odpověď hlavního chrta, který s tímhle měl tu neblahou zkušenost z jedné nedávných Apaluch. Adrenalin vykonal své, nohy se mi třásly jako zmrzlému ratlíkovi a prý to na mě bylo vidět. Bylo mi i špatně od žaludku, což jsem vlastně zprvu ani nevnímal. Takže team začal tvrdě pracovat na tom, aby mne dostal co nejkratší cestou domů. Jenže mě to prostě přestalo jet. Adrenalin, psychika, nevím. Asi mišmaš všeho. Úsek s technickým sjezdem si všichni užívali, já při každém sjezdu tiše trpěl, mozek vůbec nechtěl jet. Kdyby to šlo, tak bych jel radši do kopce, ale na to zase nebyly pořádně síly. Jako kdyby se všechna moje energie rozplynula v pádu. Následující den jsem si naordinoval volno, další den jsem si dal cvičnou kolbu do blízké cukrárny. Ale až odpoledne, dopoledne jsem zůstal v posteli, krásný to den! Další kolby už proběhly bez nějakých extempore. Kdyby se stalo něco dalšího, tak bych si asi koupil výstroj na americký fotbal a kamión, v něm se mi nic stát nemůže.
    V hospodě jsem se odvděčil celému teamu tatranským čajem. A dal si koleno, když jsem měl dojebané to moje. Škoda, že se nedělá loket... třeba by si se mi oba zahojily dříve. À propos, zkuste si sedět u stolu s oběma lokty odřenými. A jíst pečené koleno. Každopádně musím znovu poděkovat celému teamu a tomu tam nahoře, ať už je to kdokoli. Regulérně jsem myslel, že bude po mě, mohl jsem dopadnou opravdu ošklivě. Radši ani nedomýšlet. Určitě jsem si umazal několik dalších životů a nerad bych pokoušel štěstí znova. Asi v srpnu přestanu jezdit na kole.
     Při hloubkové analýze jsem vyloučil srážku s Pivoňem Lesním (taktéž Šumavským, ani odborníci nemají jasno), je to extrémně plaché zvíře. Čerchov je totiž kousek od (vesničky) Pivoň, kde teče říčka Pivoňka.Tato zbytečná a stupidní nehoda vyplynula čistě z únavy.
     Jsou všechny zadní osy stejné? Koupil jsem tu správnou? Kolik stojí kilogram hliníku? Jaká byla forma po zbytek Apaluchy? Může být dvoudeňňák třídenní? Od kolika sponzorských darů se biker stává profesionálním polemrdistou?
     Vítr v zádech a kolbě zdar!

Klik na foto.

neděle 16. srpna 2015

Zbylo nás pět

"Kolik vás jede?" 
"Osm." 
"Kam, že to jedete?" 
"Do Korutan."
"A kam tam, někam ke Klagenfurtu?" 
"Nevim, někam k Villachu, asi." "Kolika autama jedete?" 
 "Jednímprej." 
"A to se vejdete?" 
"Hele, já to neorganizuju a je mi to jedno. Dám ti na někoho číslo, jestli tě to tak zajímá... ." 

     Takhle nějak vypadala moje konverzace s okolím, které pokládalo všemožně všetečné otázky. Pravdou je, že nás mělo jet osm, ale B-team odpadl, pak ještě další dva. No jo, B-team. Někomu se to tak prostě schumelí, někdo zase vyměkne. Takže nás zbylo pět. Pojištění jsem nechal na poslední chvíli. Já se dlouho nepojišťoval, většinou jsem zapomněl, když už jsem někam jel. Nová doba, pojištění jsem vyřídil vcukuletu online, od soboty do neděle. Pro jistotu jsem zvolil o něco dražší variantu - vysokohorskou turistiku do 3 000 m n. m. Tuhle partičku už nějakou tu dobu znám a vím čeho jsou schopní, těch pár kaček navíc za to rozhodně stálo. V sobotu před odjezdem jsem poslal SMS, že jsem připraven večer odjet, jeli jsme na noc. "Super", byla odpověď. Akorátže jsme nejeli v sobotu, ale v neděli, no nic. V sobotu jsme naložili kola a bágly. Při odvozu domů po vyložení bagáže jsem si vážně promluvil s drahocennou manželkou našeho řidiče, kdy jsme v autě měli chvilku o samotě: "Já chtěla ještě uvařit guláš a tiramisu a upíct koláč, ale on mi to zakázal, že prej je to zytečný." "To se určitě neztratí ", bezděčně jsem odvětil. Cítil jsem tam takový ten rafinovaně ženský deal, že ona uvaří a já navrhnu dřívější odjezd, protože řidič byl v den návratu pozván na svatbu. "Ty vole, cos jí to řek, že prej se to neztratí! Celej zbytek soboty vyvářela!". Musím ale konstatovat, že se to rozhodně neztratilo.

     Dorazili jsme v pondělí v 6:30 do Korutan, Dd Taborhofu v Pletschnitzen u Villachu v Korutanech v Rakousku, aby bylo jasno. Je to na hranicích se Slovinskem a dvojjazyčné cedule a především to, že naše ubytování bylo v Taborhofu přinejmenším na mne lehce dýchalo domovinou, to bylo příjemné. V takovou
Mittagskogel
brzkou ranní dobu jsme necht
ěli o
travovat Herr Taborhofa, pana domácího, tak jsme zkusili nedaleký Rock House, kde to vypadalo, že je stále život. Vzhledem k názvu zařízení jsme nevěděli, jestli Rock House byl už vzhůru, nebo jestli ještě nešel spát. Druhá varianta se nám zdála pravděpodobnější, ale první byla pravdou. Dali jsme gáblík a kafčo a bez problémů se ubytovali. Z terasy jsme měli výhled přímo na kopce. Všichni na ně se zalíbením hleděli a kdosi vztyčil ukazováček a: "Tam dneska pojedeme", rada starších bikerů nadšeně a unisono souhlasila. Nahoru jsme se škrábali bahnitou lesní cestou, přičemž někdo zažertoval, že by to byla velká sranda, kdyby to byla ta cesta na mapě, která zrovna nikam nevede. No a byla to ona. Zkusili jsme co je za rohem a museli jsme trochu traverzovat, abychom vzápětí narazili na něco jako žlab o velikosti jednoho údolí Šumavy. Chtěli jsme ustoupit, ale než jsme se nadáli, jeden byl už dole a nějak jsme to sešli. Já si aspoň udělal další bikie (bikiebikíčko - fotka kola, něco jako selfieselfíčko). Co s týče bikíčka, tak to je můj nový byznys plán, budu prodávat Bikiestick®, Bikietyč® v různém designu a samozřejmě s podporou nejnovějšího Bluetooth 4.2! Překonali jsme tedy všechny překážky, dostali se konečně na silnici, z které vedla správná odbočka asi tak za sto metrů... Škrábali jsme se nahoru na horu, ale už bylo pozdě odpoledne a přijeli jsme na místo, z kterého mohli dál již jen horolezci. Kopec se jmenoval Mittagskogel, nedobitý vrchol 2145 m n. m. Má menšího bratříčka Mallestiger Mittagskogel, též Klainer Mittagskogel, 1801 m n. m. Ale ten je pro sraby.

     V předzvěsti náročnějších etap s velehorskými dojezdy jsem si další den naplánoval volno. Posvačil jsem hory (slovní hříčka je čistě náhodná) koláče a tiramisu, cukry budou třeba. Zde byl rozdíl
Villacher na Dobratschi nebyl dobrý nápad
oproti 
Apaluše, že když se řekne, že se jede v devět (ráno), tak se jede v devět. 
Když má člověk dva páry černých rukavic a vezme si obě pravé, tak musí v devět nula jedna (fakt ráno) prosit Pačese (náš biker-klíčník je přibližně stejného vzrůstu jako tato postava z Pevnosti Boyard a mívá kvůli tomu záchvaty vzteku), aby mu otevřel barák. Na Apaluše se řekne v deset třicet, dorazí se v devět čtyřicet a ještě se dalších deset minut čeká. V itineráři jsme měli naplánovaný Dobratsch2 167 m n. m., po Villacher Alepnstraβe, 16,5 km dlouhé stoupání s maximálním stoupáním 10%. Ihned dole ve stoupání pohled na tachometr mě uvrhl v zoufalý pocit. Průměrná rychlost znamenala, že nahoru pojedu dvě až tři hodiny. Jenom si to představte, šouráte se hlemýždí rychlostí do kopce deset minut, dvacet minut, třicet minut a už jenom dvě a půl hodiny a jste tam. Cestou jsem se míjel na výhledech s nějakou rodinkou, která doufám jela autem a ne pěšky! Taktika byl jasná, jet a pravidelně odpočívat na výhledech, místech, odkud se dá kochat (kochání rovná se pauza, prokrastinace). Zákruty to byly takové, že se v nich dalo odpočívat a i cestou byly úseky, kde se daly pošetřit cenné síly. Zhruba někde v půlce slyším rychlé ssssst, neznačícího nic dobrého. Rakouský had to nemohl být, ten dělá stejně jako německý mit mit mit. Já čekal defekt, ale ten se nedostavil. Nezastavoval jsem a pokračoval dál, zdálo se mi, že kolo má najednou podivnou geometrii, ale po dvou hodinách šlapání do kopce průměrnou rychlostí asi tak pět kilometrů za hodinu jsem to přičítal psychice. Nebudu napínat, všiml jsem si toho krátce před dojezdem, vidlice nevydržela a odešel všechen vzduch. "Ta vydrží", slyším slova mého čerstvě nejneoblíbenějšího mechanika. No nic, jet se s tím dá. Chrti na mě čekali hodinu, já to jel nakonec opravdu tři hodiny. To je tak - v deset dopoledne pod kopcem, v jednu hodinu na kopci. Takže jsem do sebe rychle hodil pivo, polévku a kafeObžerstovací stanice byla v 1680 m n. m., dál jen pěšky. Vyazili jsme dobít náš první vrchol, mě se cestou nahoru trochu připomnělo to pivo. Villacher není dobré pivo. Lepší je pivo, kteréhož název nejsem s to přečíst, pročež jeho jméno je psáno švabachem s rakouským dialektem. To já poznám hned. Těsně pod vrcholem byly lavičky, dál to nemělo smysl. Dolů to trvalo dvacet minut a byl to pěkný sešup, to jsou ty kopce, kdy se to bez problémů rozjede na šedesát a víc kilometrů v hodině. Večer se mi zdálo o zeleninovém ragů s celerovým dipem giganticky velké bílé čokoládě.      V partě byli dva vyučení automechanici a jeden (asi) strojař, jeden automechanik se tím i živí. Ihned identifikovali a spravili problém a já byl nespravedlivě obviněn ze sabotáže. Jenom se povolil montážní šroub ve vidlici, který drží všechen vzduch. Banální záležitost. Protože každý správný biker nevjíždí do Alp bez pumpičky na vidlici - já jí měl jako jediný - tak nebyl vůbec žádný problém.      Další den byla pohodová, rovinatá etapa okolo Ossiacher See. Akorát dva chrti mají ve zvyku závodit, dokud nevyprchají jejich oblíbené čtyři kousky piva. To už je takový zvyk. Že pili Villacher jim vůbec nevadilo.      Jako poslední velehora na nás čekal výšlap na Gerlitzen, 1 909 m n. m.. Tam vede několik cest, my si vybrali jednu z těch kratších, ale o to intenzivnějších. A sice Gerlizen Aplenstraβe, 12,5 km. Tahle hora byla
Konečně to správné pivko na Gerlitzen
obtížnější, to byla stojka od začátku. V z
atáčkách se odpočívat nedalo, neboť byly takové, že vás vynesly o několik metrů víš a ani nikde cestou nebyla možost pošetřit unavené nohy. Já se škrábal nahoru tři hodiny. Přiznám se, po půlhodině jsem to chtěl vzdát. Kolega biker na mě nenápadně počkal u jahod, které rostly cestou. Co jsem mohl tedy dělat, kousnul jsem se a dal to. Tímto mu patří velký dík. Na vrchol to zase nemělo cenu, obžerstvovací stanicí byla horní stanice lanovky s příjemnou restaurací. Dolů to trvalo opět okolo dvaceti minut.      Pro představu, jedna horská etapa vypadala asi takhle: odjezd v devět hodin (přesně tak, ráno), tři hodiny nahoru, pro mě krátká pauza, protože jsem to jel asi tak o hodinu déle, než chrti. Dávalo-li to smysl, tak procházka v tretrách do kopce na vrchol, pak pěšky zpátky. To už byly třeba dvě hodiny odpoledne. Dvacetiminutový sjezd dolů, zastávka na jídlo a doma večer všichni odpadli a ani se moc nečuřilo. Kopce byly hodně vydřené a chrty bolely stejně jako mě, akorát nahoře byli rychleji. Ze sjezdu jsme měli myslím všichni velmi zdravý respekt. Protože únava vykoná své a jedna jezdecká chyba by v té rychlosti způsobila velké nepříjemnosti, radši ani nepomýšlet. Nahoru se dá vždy nějak dostat, ale dolů, dolů to chce fištróna. Protože co v šedesáti kilometrech za hodinu neubrzdíš, to neukecáš. A za takovou typickou velehorskou etapu jsme najeli 60-80 km, nastoupali 1700 metrů a dostali se do 1800 - 2000 m n. m. Já za celý ten týden nastoupal, řečeno odbornou novinářskou mluvou, 41,67 až 55,56 fotbalových hřišť, tedy 5 000 m. Rozptyl je to poměrně velký, protože dle pravidel může být fotbalové hřiště různě veliké. Kolega Adámek se tomuto problému zevrubně věnuje. Stejně tak to je s další novinářskou jednotkou, s Fábiemi. Jestli je jako jednotka použita Fabia I, II, III nebo jejich RS verze se vůbec neobtěžují sdělit! Jaká byla forma na Apaluše? Byly kopce vydřené? Chtělo to dolů fištróna? Kolik a jakých Fabií jsem na Apaluše nastoupal?


Klik na foto:
Rakousko Aply 2015
----------------------
Poznámka pod čarou: Nově mě můžete sledovat na Twitteru a už vám nic neuteče. Vzhledem k tomu, jak Facebook zobrazuje a nezobrazuje příspěvky je Twitter skvělá věc, takže účet na Twitteru je: @Polemrdista a hashtag #Polemrdista. Tento blog bude historicky první twít Polemrdisty.