neděle 1. února 2015

Rozlučka

     O víkendu se konalo mistrovství světa v cyklokrosu v Táboře. Na Apaluše jsme se nijak vážně domlouvali, že by nás tam vyrazilo povícero. Skutečně tam dva bikeři měli v plánu vyrazit. Já jsem se rozhodl na poslední chvíli. Zakoupil jsem lístek - bez pojištění - a domluvil si sobotní griláž v Třeboni. Rovnou jsem to spojil s rozlučkou s neanonymními, velmi konkrétními tamními a jinými alkoholiky, dokud se ještě mohu loučit s plnou parádou. Odjezd do Třeboně byl malininko napínavý. Bus na vlak jel o dvě minuty dříve, než měl a na to já nejsem většinou nikdy připravený. Už to vypadalo, že nestihnu vlak. Jako poslední a zoufalou možnost jsem si zavolal taxík jedenáct minut do odjezdu vlaku. Vyrazili jsme pět minut před odjezdem. „Na nádraží“. „Kam jedete?“ „Teď už asi nikam“. No domluvili jsme se, pani taxikářka trochu akorát přibrzdila na semaforech, je tam nepřehledná křižovatka. Vlak jsem stihl akorát. Právě proto, že se ještě mohu řádně loučit s alkoholem, ponocováním a nezdravou stravou, tak by byla veliká škoda ztrácet čas. Ještě navíc takovýmhle amatérismem. S Českými dráhami na cyklokros do Tábora! hlásala reklama. Rychlíky stavěly mimořádně ve stanici v Táboře u areálu, kde se šampionát konal. To bylo skvělé. Ovšem méně skvělé bylo nedělní vstávání po griláži a zjištění, že sice s Českými dráhami na cyklokros, ovšem nikoli z Třeboně. Vlak, kterým bych byl býval jel nejel, protože jezdí pouze ve všední dny. Další vlak jel asi až za čtyři hodiny a tím bych to byl býval nestihl. Že já si nekoupil to pojištění ke vstupence. Že já vůbec kupoval lístek, co to bylo za nápad muset se dobrovolně sápat z postele po takové rozlučce! Marně jsem burcoval ráno některé sou-alkoholiky, že bych potřeboval odvoz. Naštěstí kdosi zjistil, že jede do Tábora autobus.
     Dostal jsem za úkol od kamaráda fandit jeho kamarádovi, Čechovi reprezentujícího Slovensko. Byli domluveni, že bude jezdit uprostřed trati a já budu strkat klacky zkrzevá zábrany do předních kol ostatních borců. Leč tomuto borcovi tak trochu utekl start, po něm byl okolo půlky. Tak jsem vyčkal jak se závod pro něj vyvine. Nevím, jestli ostatní přidali, nebo on ubral, nakonec jezdil… skoro nakonec. Budiž mu útěchou, že jsem byl pravděpodobně jeho nejhlasitější fanoušek na trati a sral ho dodával jsem mu síly pravidelným povzbuzováním „Jedéém, Metlo, jedééém!“. A tak jsem shledal skopávání jeho soupeřů z kola jako úplně bezpředmětné. Belgičtí závodníci byli během závodu strašně neukáznění. Vůbec nejeli podle startovních čísel. Pokud se pamatuji, napřed projel Belgičan s číslem třináct, pak čtrnáct, pak jedenáct  a třináct a dvanáct. To je skoro na diskvalifikaci. Zážitek to byl excelentní. Akorát v televizi z toho má člověk více. Část tratě je vidět, protože je namotaná cik-cak. Ale pak se čeká deset, patnáct minut, než závodníci projedou znova. Každopádně jsem rád, že jsem mohl být svědkem vítězství Mathieua van der Poela, ve dvaceti letech nejmladšího mistra světa v cyklokrosu. A že jsem si mohl udělat foto legendy tohoto sportu Svena Nyse a zjistit, že i takový Sven Nys se v zatáčce přidržuje zábradlí! No ale v takhle točivých zatáčkách, tam já bych sebe zlomil vejpůl a polemrd jakbysmet, devětadvacítku možná na dvě půlky! Každopádně největší show dělal americký závodník zrovna v místě, kde jsem stál. Jezdil dost na chvostu, tak to asi bylo mimo televizní kamery. V onom inkriminovaném místě pravidelně padal, jednou musel i rovnat brzdy na řidítkách a zvedal a rozjížděl se jen velmi ztěžka. Po jednom pádu jsme mu zatleskali a hlasitě ho povzbuzovali, což snad nebral jako výsměch. V každém případě respekt i před posledním borcem. Takové Shimano schody bych já ani nesešel, jak byly prudké a oni je vyjížděli. Sven Nys, vloni druhý po dramatickém souboji se Zdeňkem Štybarem měl medailové ambice. Nevím, jestli za to může startovní číslo třináct, skončil zcela mimo stupně vítězů. Náš nejlepší borec Michael Boroš se umístil ve elitní třináctce, Tomáš Paprstka v elitní osmnáctce, Matěj Lašák v elitní devětadvacítce, Radomír Šimůnek v elitní devětatřicítce a konečně Martin Bína skončil mezi diskvalifikovanou elitou.
Vítr v zádech, kolbě a kružbě zdar!