pondělí 30. března 2015

In memoriam

     Lidé, věci a plány někdy mizí jako pára nad hrncem. Myslím, že Jan Kraus se právem rozčiluje nad frází, že každý je nahraditelný. Není. Vyprávějte to třeba pozůstalým cestujících z letu Germanwings 4U9525 z Barcelony do Düsseldorfu. A vyprávějte to i mým pozůstalým, neboť právě já zanedlouho letím s kým jiným než s Germanwings a kam jinam než do Düsseldorfu. Štěstí přeje připraveným. Uspořádám si svoje věci. Ač bych se měl zdržet alkoholu, ještě jednou naposledy zajdu s kamarády do hospody. Ještě jednou zkontroluji svoji životní pojistku. Ještě jednou zakolbím na svém polemrdu. Nastoupím do letadla a budu doufat. Doufat, že to dopadne. Tedy vlastně, že to letadlo v pořádku přistane. Navíc vím přesně co v jaké krizové situaci dělat. Jsem věrným divákem leteckých katastrof. Ovšem přestal jsem se dívat, když dva díly za sebou byly o tom, že to byla jednoznačně chyba pilota. V banální situaci, kterou by normálně v pohodě zvládl si spletl směr, kterým má tahat za knipl a poslal tak letadlo k zemi. Tohle bylo ve dvou dílech za sebou!
     Ten tam byl málem tento blog. Mám nastaveno automatické placení registrace domény. Jenomže ouha, když vám dvakrát za sebou ukradnou kreditku, tak se její číslo prostě změní a platba neproběhne. A pamatujíc si tu pekelnou proceduru z minulého roku, odkládal jsem to, nechtělo se mi do toho. Nemá cenu popisovat co a jak, to bychom tu byli dlouho. Asi měsíc jsem Googlu dlužil 10 USD. Kdo z vás to může říct? Ke cti strejdy Googla slouží to, že měl se mnou pekelnou trpělivost a doménu i přesto nezrušil. Po několikahodinové štrapáci se mi nakonec podařilo celou proceduru zvládnout a doména frčí dál. Dokonce jsem se i odprofesionalizoval, účet se mi povedlo převést z business statusu na osobní.
     Ta tam byla i málem má noha, respektive minimálně palec. Z východu nikdy nepřišlo nic dobrého. Někdy cvičíme bulhary (všímavý čtenář si jistě povšimne malého b, jedná se o název cviku, nikoli o název příslušníků národa) - tzv. bulharské dřepy. Je to něco, jako (Joergen) Telemark, kdy je zadní noha ve výšce opřená o lavičku nebo nějakou bednu. Přední noha dřepuje. To bylo pořád: „Níž ty dřepy!”, „Dál tu nohu!” A protože jsem slušně vychovaný chlapec a protože rozhodčí, maminka a trenér mají vždycky pravdu, těm se neodmlouvá, tak jsem se posouval dál a dál. Až jsem se posunul trochu moc. A protože kus své váhy máte na zadní noze, tak ta se vrhla rovnoměrným zrychleným přímočarým pohybem (bylo to kurevsky rychlé) vstříc střemhlav ocelové noze lavičky, přímo nad kterou jsem netakticky stál.
Já: „Prosimtě, můžu místo bulharů dělat něco jinýho?”
Trenér rázně: „Proč?” Já osvětlil situaci.
„No to snad neni možný….“ zakroutil hlavou nevěřícně trenér a já zbytek kruháče už nějak došolichal. Dalších čtrnáct dní jsem musel kruháč skrečovat. Když si zraněnej, tak si zraněnej… . Je to sport! Mimochodem, bulhary vymslel skutečně Buhlar (všímavý čtenář si jistě povšimne velkého B...). Byl to bezejmenný bulharský skokan na lyžích, který se zranil na závodech v Norsku. Během tamní rekonvalescence tam poprvé viděl domácího Nora Joergena Telemarka, kterak při doskoku vůbec poprvé použil - to neuhodnete - Telemark. Tyto dřepy mu přišly jako dobrý způsob jak spojit rehabilitaci a zároveň do sebe dostat tuto techniku doskoku. Leč bohužel, tento bulharský skokan zůstane navěky neznámým, protože po zranění už nijak ve skocích neexceloval. 
    Ten tam je můj plán vyjet letos poprvé na apríla, ten tam je můj plán, že pod patnáct, maximálně deset stupňů celsia polemrd nevytáhnu. Uhodilo astronomické jaro, mělo pršet, být zima, sněžit a co já vím co ještě. Že prý čtyřicet kilometrů na pohodu. Takové esemesky já dostávám: xx km na pohodu. Tak jsem si nevzal žádnou energii sebou. Už tu partu znám a tuhle esemesku jsem si já přeložil jako, že něco dáme, aby se neřeklo, má být nevlídno, bude hospoda. No a ono to tak docela nebylo. Nemám zimní oblečení na kolo, tak jsem vzal za vděk letními cyklistickými tretrami a třemi tenkými letními ponožkami. Nabrali jsme směr, jak jinak, Krušné hory. V deset hodin dopoledne bylo asi tak 4,8°C. Teplota se pak lehce zvýšila, ale Krušné hory se nejmenují Krušné nadarmo. Podle předpovědi začalo sněžit a postupně se ochladilo až na -0,8°C. Sjezd ve vánici (no dobře, žádný blizard to nebyl, jenom lehké sněžení) by byl býval bez problému, kdyby mne nebyl býval ještě bolel nakopnutý palec. Dolu to drncalo a bylo to znát. Samou radostí, že jsem to zvládl bez pádu jsem rozverně projel zamrzlou louží. Zvuk postupně praskajícího ledu byl parádní. Méně parádní bylo ostříknutí letní obuvi ledovou vodou. Ta lehoulince namrzla a omrzla. A vzápětí jsem na rovině dřel a dřel, zadní kolo prokluzovalo a prokluzovalo, až prokluzovat přestalo, mě došly síly dupat a šel jsem na bok. Žádné oděrky jsem tentokráte neutrpěl. To je výhoda sněhu, že se padá do měkkého.
     Ten tam je můj soukromý penzion U Čerta v Třeboni na náměstí. O víkendu jsme se vší počestností řádně rozloučili. Doufám, že vymyslíme nějaké jiné místo, kde se budeme s přáteli z celé republiky scházet.
     A tak věnuji tento článek všem lidem, které jsem znal a dívají se na mne seshora, všem svým plánům, které vzaly za své, všemu polemrdímu spotřebáku, který jsem spotřeboval a který ještě spotřebuji a pokud tu delší dobu nic nenapíšu, tak i sobě samému.

Buďte fit, vítr v zádech a kolbě zdar!