Přeskočit na hlavní obsah

Někdy mi trvá celej podzim, než se tak trochu opozdím

“Někdy mi trvá celej podzim
Než se tak trochu opozdím
Někdy mi prostě trvá celej podzim 
Než se opozdím” 

     Takhle se to zpívá v jedné písničce (Luboš Pospíšil – Můžem si za to oba). Pravda, parta bikerů, co spolu jezdíme každý víkend by mohla namítnout, že na ročním období nezáleží. Většinou jezdím pozdě na sraz v létě, v zimě, na jaře i na podzim. No a asi všichni zažili situaci, kdy si mysleli jak je všechno v naprosté pohodě, že kdyby to šlo malinko hůř, tak by to vůbec nevadilo. Že zkrátka a dobře všechno šlape až moc podezřele dobře. Na kružbu chodím většinou v pondělí, ve středu a ve čtvrtek. Málokdy jinak a v pátek snad nikdy. Neodhlásí-li se zavčasu krouženec a zároveň se nedostaví, platí plnou cenu bez ohledu na to, že má permanentku. Férový trest. Stalo se, že jeden týden tomu bylo jinak a šel jsem v pátek. V práci jsem doháněl resty a měl radost jak to odsejpá. Tak nějak vládla všeobecná pohoda. Na kružbu se mi nechtělo, ale zároveň jsem se těšil. Což značilo, že to bude úplně v klidu. Věděl jsem, že kružba začíná v sedm hodin večer.  

“Co tady děláš, ty pako?“ 
“No du cvičit”, oznámil jsem vítězoslavně a s patřičnou hrdostí, že jako chodím třikrát týdně, děj se co děj, třeba i v pátek.  
“Ty vole, ale od sedmi, od osmi už nic neni!“ 

“Někdy si musím počkat na mráz 
Než mě tak trochu zamrazí 
Někdy si prostě musím počkat na mráz
Než mě tak trochu zamrazí” 

     Mne zamrazilo už na podzim. Dorazil jsem deset minut předem, abych se v pohodě stihl převléknout, nasát atmosféru. Takže vlastně deset minut před koncem. Za pozdní příchod o pár minut se dělá čtyřicet angličáků. Za zpoždění o něco větší jak pár minut se dělá šedesát angličáků. Jednou mi strach nedovolil se dostavit, když už bylo evidentní, že bych přišel od dvacet minut později. Nějak se mi to pomotalo. To je tak, když od sedmi znamená od sedmi a ne od osmi. Jak prosté. 

“Tak nic, zaplatim ti a du, co nadělám.” 
“Koukej se převlíknout, budeš dělat deset minut angličáky.” 
“To né, to ti radši zaplatim”, přešel jsem do tvrdého smlouvání, tady šlo o život.  
“Dělej, nebo ti to z permice strhnu třikrát! Zažiješ svejch nejhorších deset minut života.” 

Smlouvání jsem těžce prohrál. To vám byla hrozná soda! Dostalo se mi cti mít individuální kružbu na veřejné hodině. Hodinový kruháč v deseti minutách. Se vším, co to obnáší. Se řvaním do ucha povelů jako “Rychlejc, vejš, níž, špatně, znova, vydrž, makej, nepřestávej... .” Ještě hodinu potom jsem nemohl propadnout dech. Útěchou mi budiž, že jsem platil jeden vstup z permanentky a ne plnou cenu.  
    Cesta domů trvá hodinu. Ten pátek jsem jel domů dvě a půl hodiny. Ten pátek HC Verva Litvínov prohlrál s HC Vítkovice Steel. Když čert sere, tak na jednu hromadu. Ještěže se z tohohle nestřílí. Jsou horší věci. Jak praví jedna ze tří základních vět Ivana Hlinky, “přece se z toho neposerem!” Ten víkend jsem ale zůstal pro jistotu v posteli!

Komentáře