čtvrtek 24. prosince 2015

Řetěz patří do přesmykače

Opatrně naštelovat...
     Na kružbu chodím z devadesáti procent třikrát týdně. Že je kruháč, respektive přesněji funkční trénink sakra efektivní, to moc dobře vím. Ale až takové zlepšení jsem neočekával. Ovšem objem se zmenšuje, hmotnost zůstává, to byl vždy můj problém. Na můj dotaz trenér poradil, že tedy ať zapojím chůzi nebo intervalové tréninky. To jsem sice čekal, ale doufal, že se bez toho obejdu. Tudíž opět sbírám celkově síly, rotoped a intervaly - pyramidy - jsou u mne průchodné. Oproti letům minulým jsem se na Apaluše vůbec nešetřil. Makal jsem naplno, kopce jsem se v rámci intervalového tréninku snažil rychle vyšvihnout. To si vybralo svou daň, předposlední den mi v půlce kolby totálně došly síly, už nebylo z čeho brát. Takže by se letošní Apalucha dala lapidárně shrnout následovně: první den mi upadla přehazovačka, druhý den jsem upadl já. Po dvoudenní pauze mi předposlední den totálně došly síly. To pak vypadá, že jsem na ni vlastně nemusel jezdit. Opak je ale pravdou, užil jsem si ji v maximální možné míře. A musím říct, že ač jsem to vůbec nečekal, i po týdnu se výsledek dostavil - další úbytek objemu.
     Kvapem se blížil třídenní dvoudeňňák a já musel sehnat novou pevnou zadní osu. Dvoudeňňák je normálně, nepřekvapivě dvoudenní, ale tentokrát jsme vyrazili už v pátek, proto třídenní. Pevná osa je relativně novinka a já s ní nemám žádné zkušenosti. Takže jsem začal pátrat. To se řekne pevná osa. A že by to měl být jednotný standart. Chyba lávky, to by bylo bývalo moc jednoduché. Po půl dni detektivní práce jsem se na internetu dopátral jakou osu vlastně potřebuji. A teď se podržte. Nevím, kolik stojí jeden kilogram aluminia v komoditách, ale sedmdesát gramů hliníku ve formě zadní pevné osy stojí bratru okolo jednoho tisíce korun českých. Za blbost se platí, tohle mě snad už konečně poučí. Dvoudeňňák se odehrával v místech, kde jsem trávil mládí a zejména prázdniny. V hospodě rozesmál A-team jeden místní: 

...s citem zanýtovat...
 "Že nevíš, kdo jsem?" Poznat někoho, koho jsem deset, patnáct let neviděl byl pro mne nadlidský výkon. Naštěstí, když se mi představil, už jsem věděl. Ale pokračoval: 

 "Tys byl vždycky takovej štíhlej plavec, Radku". Ve vesnici je rybník. A-team vybuchl smíchy. O mě se ví, že moc plavání nemusím a hlavně nejsem Radek. Takže jsem se představil i já jemu. Moc přesvědčivě, že by věděl o koho jde, nevypadal. 

     Na dvoudeňňáku jsem vyfasovali od jednoho spolubikera od jeho zaměstnavatele multifunkční šátek v jejich firemním designu. Dlužno říci, že design je povedený a dárek potěšil. Přesně takový šátek jsem si totiž před nedávnem koupil. A vlastně mě vlastně napadá od kolika darů se biker stává profesionálním polemrdistou? 
...a sakra!
     Jeden chrt mi furt nadává, že bych si měl umýt polemrd a kdesi, cosi. Já rám moc nemyji, to je jenom kosmetika a častým mytím se vyšisuje lak. Takhle ke konci sezony je lidský materiál a technika už řádně opotřebená. Navíc pak stačí projet jednou louží a rám je zase nečistý. Jednu kolbu naplánoval trasér vlakem do Litvínova, tam vystoupat na hřeben Krušek a po hřebeni se dostat zpět. Já mírně vlak vytopil. U vodního rezervoáru mi přestal fungovat uzávěr, musí se s ním umět zacházet. A prostě stalo se, že se uvolnil a já ve vlaku vytvořil menší loužičku. Pak to vypadalo, že kolbu bude sabotovat A-team, když v hospůdce u nádraží dali pár piv. Do toho jsme potkali cyklistu, kterému bylo přes sedmdesát let a že prý už na své žiletce ve svém věku nedává přes dvě stě kilometrů za kolbu, jenom prý do sto dvaceti, sto padesáti kilometrů. To nás trochu uvedlo do deprese. Ale A-team má charakter, umí podat excelentní výkony i na kole. Narozdíl od B-teamu, ten by snad mohl svá horská kola prodat na recyklaci do výrobny zadních pevných os. Vydělali by majlant. Konečně jsme vyrazili. Já moc nepiji a alkohol jak známo zpomaluje. Vycítil jsem šanci a pod kopcem zahulákal jako nesčetněkrát "čau nahoře". Bylo mi divné, že mě předjel pouze jeden biker. V tom telefon, ať se vrátíme, prý technické potíže. Hernajs, zrovna, když jsem bojoval o nejlepšího vrchaře. Zrovna tomu, co mi furt nadává, že mi polemrd umyje sám, že se na to nedá dívat, se mu přetrhl řetěz. Vylezlo z něj, že s řetězem byly problémy poněkud delší dobu. A jeho kolo čistotou také moc neoplývalo. Takhle zanedbaná údržba, to je naprosto nepochopitelný amatérismus a šlendrián. Já vozil rychlospojku na řetěz, ale už jí nevozím. Jiný biker večer před kolbou vyndal z brašničky nýtovačku. Avšak tři z pěti bikerů jsou excelentní technici (vůči mě rozhodně). I to bylo radosti převeliké, když řetěz spravili doslova na koleni kamenem! Kolektivní radost zchladila kohosi věta: "A neměl by být ten řetěz spíš v přesmykači, než pod ním?". No nic... hlavně, že dva spravovali a ostatní na ně koukali. Nezbylo, než řadit manuálně. Pod kopcem dát malou pilu, na kopci vetší pilu, a že to občas bylo nahorů, dolů... Někdy je dobré si sundat klapky z očí a vyvarovat se toho, abychom pro samé stromy neviděli celý les.
     Budu kolblit i v zimě? Nebo bude dost sněhu na běžky? Začnu s intervalovými tréninky? Kolik muzikantů jste zabili? A mám na zakázku zabít Justina Biebera?

     Vítr v zádech a kolbě zdar!