pátek 26. srpna 2016

Rušivý element je někdy k užitku a zachraňuje životy

     Já, jindy silně teamový, neřku-li A-teamový hráč jsem působil na letošní Apaluše jako rušivý element a rozkližoval morálku v teamu xcéčkařů, ač zcela nevinně. Jak jsem měl nehodu se sedlem, tak jsem prostě musel, jinak to nešlo, nejrychlejší cestou zpět. Radostně se ke mně přidal jeden znavený biker. 
     Poslední den jsme chtěli pokořit Borůvkovou Horu. Cesty nahoru jsou nevyzpytatelné, každá vede někam jinam a v Rychlebkách se vyznačují tím, že nevedou nahoru ani pozvolna, ani prudce. Jsou to táhlé, dlouhé, jetelné kopce. Deset, dvanáct kilometrů. Já na těhle kopcích po čase vadnu. Ve stoupání jsem si testoval formu, zkoušel jsem pro mě svižné tempo. K tomu přičtěte mne nevyhovujícím traily a hned bylo jasné, že tady formu neprodám, jezdil jsem tedy klidný střed pelotonu. Ale s formou u mne panuje spokojenost, oproti původnímu plánu jsem nakroužil o dost míň, ale tak to prostě bývá. Dá se říci, že tak jako naší žiletkářskou reprezentaci na LOH v Riu de Janeiru v silničním závodě překvapil samotný závod a fakt, že se závodilo, mne v Rychlebkách na kopcích překvapily samotné kopce. 
Ten pravý výšplh se teprve konal na svahu vpravo nahoře
     Často navigujeme a vybíráme si cestu na pocit. Na pocit se nám líbila jedna cesta kamsi vzhůru, vypadala o mnoho lépe než ta, kterou jsme měli správně jet. A tak jsme dlouho stoupali a stoupali, až jsme museli slézt, a tlačili a tlačili. Navigace na pocit tohle občas přináší, s tím se musí počítat. Výšplh musel trvat dost přes hodinu. Samozřejmě kousek vedle, ale nahoře, byla ta správná cesta. Tohle dost ubralo síly. Dojeli jsme k rozcestníku pod Borůvkovou Horou. Pod Borůvkovou Horou znamenalo, že Borůvková Hora jest deset kilometrů evidentně do kopce.

„Hoší, má omluva, ale touhle dobou já počítal s hospodou. Kdybych to věděl, vzal bych si nějaký jídlo sebou. Mě už dochází a tady se oddělim, jedu rovnou do Javorníka, tam dám jídlo, pak budu v pohodě.“

V teamu xcéčkařů zavládlo hrobové ticho, pohledy do země, do vzduchu, do nikam.

„V pohodě hoši, dyť tam nemusíme, jsme na dovolený“, zachoval se moudře náš trasér. 

Team xcéčkařů pohltila úleva. Měli jsme v nohách etapu z předešlého dne - 60 km a nastoupáno 1300 m, stejně tak i naklesáno a bylo to setsakra cítit. To nám nezabránilo rozjet osmikilometrovou teamovou časovku do Javorníka, ta se ale rychle místy přehoupla do časovky individuální. Nicméně, ještěže jsme Borůvkovou Horu vynechali. Cestou do Jarovníka dostal trasér trochu hlaďáka, snažil jsem se na něj čekat a dotáhnout ho, jenže on měl velkou krizi. To se tak v teamu dělá a dost to pomůže, jenomže když vás chytne takováhle krize, tak holt už musíte za svý, není pomoci.
     Zakoupil jsem sobě příčníky na podélníky od Thule, patřičné patky a držák na kolo jakbysmet. Thule má na svých stránkách konfigurátor, který vám vybere správnou délku příčníků na podelníky a patky. Stejně měli jenom jednu délku, aspoň nebudu muset kupovat delší příčníky na podélníky, když budu mít jiné auto. Důležité jsou správné patky, aby pasovaly na podélníky, mají dva typy na jiné rozměry podélníků. Thule je Švédské provenience a kdo někdy montoval nábytek dle návodu z Ikei, ten ví. Nejsem žádný velký montér. Kupříkladu, smontovat jednoduchý hifi stolek, jestli švédský, nevím, mi zabralo až moc podezřele času. Stolek byl hotový, návod jsem odložil. Bylo mi divné, že stolek sedí přímo poličkou na zemi a nohy mají přesah nahoře. Vše napravila až návštěva o několik týdnů později, vůbec mě netrklo, že mám stolek vzhůru nohama. Kouknul jsem na zadní stranu návodu a ejhle, poslední bod byl opravdu otočit stolek. Samou radostí, že je stolek hotový, jsem návod tenkrát odložil a nedočetl. Ale montáž Thule jsem zvládl i já. Ale jestli je tu někdo, kdo si myslí, že Thule se kupuje proto, že je odolný proti krádeži, je na velkém omylu. Na tý trubce je video, jak lze ukrást kolo z nosiče Thule během osmi sekund. A já se vůbec nedivím. To takhle když jsem po Apaluše vyjížděl s kolem na střeše, úplně jsem zapomněl, že na jedné straně u stropu výjezdu visí zrcadlo, jaké bývá ve výjezdech a křižovatkách. Zákon schválnosti zapracoval a já ho kolem samozřejmě trefil. Kousek jsem popojel a ano, řidítka byla pootečena a přední kolo nesedělo v nosiči. Stačí jednoduše trochu zapáčit. Koneckonců Švédi donedávna měli nízkou kriminalitu a když v Södertälje nebo Skelleftea někdo převrhl popelnici, ihned vyjela jednotka Piketen či nedejbože Nationella Insatsstyrkan. Thule nemuselo být nějak extra odolné.

     Vítr v zádech a kolbě zdar!

pátek 19. srpna 2016

Bez sedla to nejde ani na trailech, ani na zimní Apaluše a ani vůbec nidky

Dekadentní píčovinka: zlatý ventilek
     Z různých důvodů jsem tento rok mnoho nenakolbil. Za to jsem hodně nakupoval zejména oblečení, plány byly. A kdybych náhodou i vyjel, abych dobře vypadal. Koneckonců, o to jde nejvíce. A protože zejména na oblečení padly fondy, odložil jsem nákup nového sedla. Já ho vlastně ani vyloženě nepotřeboval, jenom je už dost sedřené, špička chytala žraloka. To může zapříčinit roztrhnutí kalhot. Vážně, znám jednoho, co se mu to stalo. Ale prostě jsem nákup odložil, mé vysněné sedlo stojí dva a půl tisíce, místo toho jsem si zakoupil za pár éček takzvaně dekadentní píčovinku, jinak též věc pro radost; věc pro vytuňákování vzhledu, která nemá na funkci vliv; machrovnika; hračka; gadget [gedžet] atd. A sice čepičky na ventilky, podle fotek na internetu oranžové. V reálu zlaté. Ale to vůbec nevadí. Na kole používám spokojeně pláště od Continentalu. Ty mají oranžové nápisy, barvy dobře ladí. A navíc vím hned, kde je ventilek. Pláště používám ve verzi Protection, tedy s protipropichem, tedy s ochranou proti bočnímu proříznutí a defektům. Je to skvělý pocit mít solidní gumu, na kterou je spoleh. Už vůbec nepíchám.
Významně říznutý plášť hned vedle nápisu Protection
     Za to si sem tam říznu. To takhle na soustředění v Rakovníce všichni projeli takový malý, bezvýznamný brod. Já v něm významně řízl plášť o nějaký kámen, nebo ostrý bordel. Buď jak buď, na tohle byl protipropich krátký. Jak jsem dával kolo před sezónou do servisu, všechno jsem z něj sundal a opětovně nenandal podsedlovou brašničku. A v té brašničce je krabička a v té krabičce lepení… . „Člověk může bejt blbej, ale musí si umět poradit“, říkával mi můj trenér, když jsem vesloval. Proč zrovna mě, nevím. Ukázalo se, že jsem zadefektil pět set metrů před hospodou, kde jsme plánovali přestávku. Já byl unavený, bylo hezky. Členové A-team jsou nadšenci, takže než jsem se prospal, bylo spraveno. Tímto děkuji.
     Apalucha bývá první nebo druhý srpnový týden schválně kvůlivá počasí. V červenci prý často bývá zima a prší. Kdysi to tak skutečně bývávalo, Apalucha už se jezdí strašně dlouho. Poslední tři, čtyři roky se zase vrací to, že v červenci prší a v srpnu bývá teplo a hezky. Mimochodem, školní prázdniny byly prý vymyšlené za Marie Terezie (to dává smysl, když zavedla povinnou školní docházku) právě v létě. Aby děti mohli pomáhat se sklizní, ne protože je hezké počasí. No náš srpnový týden byl ten studený srpnový týden, kdy i dost často pršelo. Před tím bylo hezky, a poté má být hezky až do září. Horská Kvilda hlásila rekordní mráz, jak je jejich zvykem. Štěstí, že jednomu nepasovala velikost nově zakoupených jedovatě svítivě oranžových, dlouhoprstých rukavic. S radostí jsem je odkoupil, ale doteď vlastně nezaplatil.
Snaha vyhnout se trailům
     Apalucha byla v Rychlebských horách (dále již jen Rychlebky). Modří už vědí. Je to vyhlášený ráj bikerů - http://www.rychlebskestezky.cz. V Rychlebkách jsou traily, v Novém Městě pod Smrkem jsou singletracky. Singletrack v Novém Městě pod Smrkem má mezi pravověrci špatnou rezonanci, Rychlebky dobrou. Má to svoji historii, stačí pohledat na bike-forum.cz. Slovo singletrack je pod ochrannou známkou, asi bych ho neměl používat bez uhrazení poplatku. Singletrack, i trail je prostě štěrková cesta v lese, pouze pro kola, jednosměrná. Má to být zábava, v Rychlebkách je stezek několik, jsou pojmenované, dole pod kopcem je základna Rychlebských stezek a tak dále. Naši dva celopéraři byli nadšeni a tak to má být. Pravověrní bikeři, míněno se vším respektem, nepejorativně a bez urážky, singltraily v Novém Městě pod Smrkem haní, traily v Rychlebkách velebí. Mě stačil první půl den. Nahoru vede singletrail Dr. Wiesnera. Nezaujalo. Já a dva další se chtěli trailu vyhnout, leč jsme bouldeřili s polemrdy po červené a to nikdy nedělejte. Sjeli jsme Superflow trail, hmm, dobrý. Dvorní mechanik jednoho z nás strašil:

„Do Rychlebek, jo? To je super, já tam jedu taky. Nechceš půjčit kolo?“
„Proč, dyť kolo přece mám“
„S timhle tam jedeš? To kolo zničíš a ani to tam s tim jezdit neni možný, to je dělaný na celopéra, tam s hátéčkem leda podél potoka“ a významně ukazoval na celopéra na prodejně.

Měl pravdu. Supeflow trail jakž takž, trail podél Černého potoka, Vidnavský okruh a Trail lesů ČR byly fajn. Neberte mě jako průměrný vzorek, myslím, že si ti, co za tím stojí, zaslouží velké uznání, většině bikerů se tam určitě tuze líbí. Ale pro mě to není. Přijde mi to jako takové tupé ježdění. Na horském kole si cením svobody pohybu, volnosti, to je k nezaplacení. Tady se jedná o úzkou jednosměrku, musíte furt pilotovat, není čas se kochat, zdržujete rychlejší za sebou, pomalejší zdržují vás, není kudy předjet. Já jsem zkrátka ryzí xcéčkař. Kde pak na mě s traily a singletracky.
Cyklistická vložka významně zjemnila posez
     Nicméně traily dokáží prověřit techniku. Šinu si to vesele po Vidnavském trailu nebo po Trailu lesů ČR. Nevím přesně a je mi to jedno. Já fakt radši širokou lesní cestu. 10 km od ubikace. Náhlé křupntutí, v sedle. A sakra, lyžina. Jel jsem dál, kam to šlo. Doufal, že to nějak půjde. Avšak sedlo spadlo. Zvednu sedlo, kouknu na kolo a lyžiny nikde. No výborně. Ještě budu hledat je. Lyžiny byly v celku a na sedle. No fajn. Mrknu blíže na sedlo. Prasklé u špičky. Sakra! Zbytek jsem dojel nejkratší cestou po áčku zpět, na základnu stezek. Jelikož jednu chvíli sedlo neustále padalo, zkusil jsem to bez něj. Co vám budu povídat. Nemám v příslušné části těla protikus, kterým bych se na sedlo našrouboval, nebylo to úplně ono. Na základně je obchod a v něm tři různá sedla. Náhoda tomu chtěla, jedno mi bylo vyloženě doporučeno spoluxcéčkařem, shodou okolností má stejné. To má překrásný design a nádhernou černou barvu a je velmi pohodlné a stojí dva tisíce. Dokonce má vetší výškový profil (takže časem praskne prozměnu lyžina). To má dvě pozitiva. Jednak jsem musel snížit sedlovou trubku, to je dobrá věc kvůli namáhání rámu. A typicky na polní nebo kamenité cestě více pruží a já mohu v tomto mnou neoblíbeném teréně konečně normálně šlapat. Říká se, že minimálně řidítka by se měla občas vyměnit, zejména po vetším nárazu. Já s nimi více třískl na minulých dvou Apaluchách a před tím několikrát též. No jo ale, kupujte si dekadentní píčovinky a měňte si komponenty jen tak z plezíru. Další kolby slibují intenzivní zážitky!

     Vítr v zádech a kolbě zdar!


čtvrtek 18. srpna 2016

Bezpečnost především: Nepijte během kolby, můžete se i oženit

A-team se toho nebojí
     Přišlo čtyřdenní soustředění s A-teamem kdesi v Rakovníce. Je to vesnice o pár barácích, nemaje snad žádného stálého obyvatele. Náš obvyklý trasér si tak nějak sám zabral místo spolujezdce. Čímž pádem se tak nějak předpokládalo, že bude navigovat. On už tam jezdí řadu let, před tím s jinou partou, náš řidič znal cestu jen zběžně. Cesta by měla trvat třebas něco přes dvě hodiny. A tak se někdo po více jak dvou hodinách zeptal:

„Nejedem už nějak dlouho? Co na to navigátor?“
„Já nenaviguju, sedim vepředu, protože mi bejvá vzadu špatně“, odpověděl k překvapení všech navigátor.

     Během cesty bylo dost času probrat co a jak. A-team rozhodl, že královskou etapu dáme hned první den, ať máme to nejhorší za sebou. Mě znovu zlobí koleno. Stará známá písnička - pouze do bolesti… . Proto jsem si na druhý den naordinoval pauzu. První den to vskutku byla slušná etapa - 75 km a 1100 m nastoupáno.
     Já si dal druhý den pauzu, na oplátku jsem uvařil bramboračku, ta nebyla jako od maminky, tady mám co zlepšovat. Kynuté povidlové buchty, kachnu se zelím a knedlíkem. A to se sakra povedlo. Byl tam jeden s námi, co trénoval na maraton, místo kachny si šel zaběhat. To bude jeden z důvodů, proč na maraton v současné době netrénuji, holt lidi jsou různé.
     Den třetí propršelo, zejména já jsem z toho byl velmi smutný, museli jsme sníst zbytky kachny… . Den čtvrtý nebyla jen tak nějaká kolba, bylo to okolo šedesáti km a okolo 800 m nastoupaných. Trasér měl tip na hospodu v jedné vesnici, asi deset km od naší ubikace. Byly jsme už docela prošití, docházelo nám. Dorazili jsme o půl třetí odpoledne. V hospodě byla cedule, že je tam svatba a uzavřená společnost. Hospoda pro veřejnost až od šesti hodin. Už už jsme se chystali odjet, když v tom byl jeden biker vyslán na průzkum. Že prý nám pivko dají a možná i polévku. A tím vše začalo. A-team podává výkony jak na kole, tak na obžerstvovacích stanicích a nebojí se toho. Každý má někdy narozeniny. Začly se kupovat rundy panáků, popořadě jak má kdo narozeniny - zelená, rum, vodka. Sedm statečných bikerů, co biker, to runda. V našem čistém, vystajlovaném oblečení, celí navonění jsme na zahrádce ihned zapadli mezi svatebčany, rozdílu by nikdo nedohledal. A asi to tam ponejvíce roztáčeli.

„Co kdybysme se tu dneska ožrali a přespali?“, zeptal se hlavní provokatér.

     Hrobové ticho a koukání do země, do stropu. Nikomu se moc nechtělo, ale tušili jsme, že jestli takhle budeme pokračovat, při nasedání na kolo přepadneme, sotva na něj naskočíme. Už před šestou jsme byli přesunuti dovnitř. Servírka, mohu-li soudit, se nám všem líbila. Bohužel, všechny pokoje byly zabrané svatbou.

„Hoší, svatba potěší každou. V 18:00 jí požádám o ruku a v 18:02 bydlíme“, pravil jsem jakožto de facto jediný svobodný, obětujíc se pro A-team.

     Její otec má autobus, já bych přikoupil přívěs a měli bychom cyklobus. Bohužel, já neměl prstýnek, ani žádná matička nebo podložka z kola nepasovala a pokoje prostě volné nebyly. Příště to chce sebou aspoň desítku podložku! Ze svatby tudíž sešlo.

     Vítr v zádech a kolbě zdar!