čtvrtek 18. srpna 2016

Bezpečnost především: Nepijte během kolby, můžete se i oženit

A-team se toho nebojí
     Přišlo čtyřdenní soustředění s A-teamem kdesi v Rakovníce. Je to vesnice o pár barácích, nemaje snad žádného stálého obyvatele. Náš obvyklý trasér si tak nějak sám zabral místo spolujezdce. Čímž pádem se tak nějak předpokládalo, že bude navigovat. On už tam jezdí řadu let, před tím s jinou partou, náš řidič znal cestu jen zběžně. Cesta by měla trvat třebas něco přes dvě hodiny. A tak se někdo po více jak dvou hodinách zeptal:

„Nejedem už nějak dlouho? Co na to navigátor?“
„Já nenaviguju, sedim vepředu, protože mi bejvá vzadu špatně“, odpověděl k překvapení všech navigátor.

     Během cesty bylo dost času probrat co a jak. A-team rozhodl, že královskou etapu dáme hned první den, ať máme to nejhorší za sebou. Mě znovu zlobí koleno. Stará známá písnička - pouze do bolesti… . Proto jsem si na druhý den naordinoval pauzu. První den to vskutku byla slušná etapa - 75 km a 1100 m nastoupáno.
     Já si dal druhý den pauzu, na oplátku jsem uvařil bramboračku, ta nebyla jako od maminky, tady mám co zlepšovat. Kynuté povidlové buchty, kachnu se zelím a knedlíkem. A to se sakra povedlo. Byl tam jeden s námi, co trénoval na maraton, místo kachny si šel zaběhat. To bude jeden z důvodů, proč na maraton v současné době netrénuji, holt lidi jsou různé.
     Den třetí propršelo, zejména já jsem z toho byl velmi smutný, museli jsme sníst zbytky kachny… . Den čtvrtý nebyla jen tak nějaká kolba, bylo to okolo šedesáti km a okolo 800 m nastoupaných. Trasér měl tip na hospodu v jedné vesnici, asi deset km od naší ubikace. Byly jsme už docela prošití, docházelo nám. Dorazili jsme o půl třetí odpoledne. V hospodě byla cedule, že je tam svatba a uzavřená společnost. Hospoda pro veřejnost až od šesti hodin. Už už jsme se chystali odjet, když v tom byl jeden biker vyslán na průzkum. Že prý nám pivko dají a možná i polévku. A tím vše začalo. A-team podává výkony jak na kole, tak na obžerstvovacích stanicích a nebojí se toho. Každý má někdy narozeniny. Začly se kupovat rundy panáků, popořadě jak má kdo narozeniny - zelená, rum, vodka. Sedm statečných bikerů, co biker, to runda. V našem čistém, vystajlovaném oblečení, celí navonění jsme na zahrádce ihned zapadli mezi svatebčany, rozdílu by nikdo nedohledal. A asi to tam ponejvíce roztáčeli.

„Co kdybysme se tu dneska ožrali a přespali?“, zeptal se hlavní provokatér.

     Hrobové ticho a koukání do země, do stropu. Nikomu se moc nechtělo, ale tušili jsme, že jestli takhle budeme pokračovat, při nasedání na kolo přepadneme, sotva na něj naskočíme. Už před šestou jsme byli přesunuti dovnitř. Servírka, mohu-li soudit, se nám všem líbila. Bohužel, všechny pokoje byly zabrané svatbou.

„Hoší, svatba potěší každou. V 18:00 jí požádám o ruku a v 18:02 bydlíme“, pravil jsem jakožto de facto jediný svobodný, obětujíc se pro A-team.

     Její otec má autobus, já bych přikoupil přívěs a měli bychom cyklobus. Bohužel, já neměl prstýnek, ani žádná matička nebo podložka z kola nepasovala a pokoje prostě volné nebyly. Příště to chce sebou aspoň desítku podložku! Ze svatby tudíž sešlo.

     Vítr v zádech a kolbě zdar!

Žádné komentáře:

Okomentovat