Přeskočit na hlavní obsah

Pařba v Budapešti

     Pojeď do Budapešti, mají tam dobrá vína, říkali. Pojeď letecky, letecká doprava je rychlejší než automobilová, říkali. Mají tam skvělé lázně, říkali. Na hradě mají skvěle osvětlené zdi, říkali. Nic si nezjišťuji, všichni jsou tam již poněkolikáté, mají vše v malíku.

Stará budova v noci
     Letiště Praha. Brána zavírá v 15:15, odlet v 15:55. Na bráně jsme akorát včas. Otevírá se v 15:55. V Budapešti vylézám z letadla jako jeden z posledních. Vylézáme na plochu letiště. Napřed se chci přidat do davu stojícího naproti, čekajícího asi na autobus, co nás odveze. Včas si uvědomuji, že to jsou cestující na odlet zase do Prahy. Jdu s davem. Po letištní ploše. Kolize s proudem lidí hrozí zleva, zprava. Chodby nejsou chodby. Je to jenom střecha, po stranách kovové mříže nebo plachty. Cesta je lemovaná takovými těmi kovovými plůtky, které se dávají na chodníky a silnice, probíhají-li stavební práce. Kupujeme lístky na Budapesti Közlekedési Zártkörűen Működő Részvénytársaság. Jedeme pár zastávek autobusem. Na zastávce Szemeretelep přestupujeme na tramvaj. Co na tom, že z letiště jede přímý autobus do centra. Co na tom, že nepřestupujeme na tramvaj, ale na vlak. Co na tom, že nemáme přestupní lístky a ve vlaku není cvakátko a ani nevíme, jestli by lístky platily. Co na tom, že u sebe nemáme ani Eura, ani maďarské fufniky, pouze české peníze. Co na tom, že jeden má datový roaming, ale vybitý telefon, já mám telefon nabitý, ale ne datový roaming, třetí má telefon, který u třiceti procent baterie může libovolně vydržet do vybití nebo se kdykoliv vypnout a samozřejmě stav baterie má oněch 30 %. Horečně zjišťujeme, jak zaplatíme. Pani průvodčí stála ve dveřích, když jsme ji všichni tři pozdravili „Hello“ a usmáli se na ni. Chvíli se s někým v našem vagonu vykecávala a pak šla jinam. Nevím, jestli někdo z nás tří má tak odzbrojující úsměv (samozřejmě já, o tom žádná), nebo ji vystrašilo „Hello“, že jí bylo úplně jasné, jak to dopadne a tak nás radši nechala být.
     Z nádraží je to jenom přes podchod pár set metrů rovně. Snažil jsem se hodně dávat pozor na cestu. Orientačním smyslem zrovna neoplývám. Vyrazili jsme někam zapařit. Zpět jsem vyrazil sám, měl jsem toho dost. Projdu se, říkal jsem si. Fajn, motám se okolo nádraží, obcházím to tam zleva, zprava, motám se mezi baráky a samozřejmě to nemůžu najít. Bohužel, adresa, co jsem dostal byla do Hevízu, to je prý úplně jiné město, kam se mělo jet původně. Bylo mi divné, že mi navigace hlásí, že to půjdu dva dny a patnáct minut, když jsme to šli sotva půlhodiny. Posílám SMS: Počkám v podchodu u nádraží, nemůžu to najít. Po dvou hodinách navigování mi baterka hlásí 15 %. To je zlé, nevím, jestli se vůbec dočkám odpovědi. Naštěstí ano, konečně ta správná adresa. U dveří baterie hlásí 4 % a ještě musím zadat vstupní kódy, mám je v telefonu. Povedlo se. Suma sumárum: přišel jsem pouze asi o půl hodiny dřív, večer mě stál o dost víc, protože jsem dvakrát popojel taxíkem. Jinak nocovat na ulici jsem zvyklý i bez ukradené peněženky, v které byla vstupní karta a s vybitím mobilem. Ale o tom jindy.
Hrad
      Jakékoli víno, v jakékoli cenové hladině, je hrozný utrejch. Suchá vína jsou sladká, sladká suchá, všechny s pachutí. Nevím no, dobré víno si představuji jinak. Jeden večer jsme nakoupili vína, zatímco většina šla do lázní. Je pravda, že jsme koupili i dvě košer vína v košer obchodu u maďarských židů. Jenomže ostatní pořád nešli, tak jsme ochutnávali a ochutnávali. Došlo i na košer víno, ale já si ho vůbec nepamatuji. A když dorazili ostatní z lázní, slavnostně jsem jim chtěl ukázat ledničku nabitou víny k prasknutí. Leč jsem si neuvědomil, že ostatní nešli příliš dlouho. Co vám budu vykládat…. Příště to chce více nakoupit v krámě a méně na hotelu.
     Lázně mají skvělé, já za těch pár dní navštívil jedny a prý rovnou ty nejlepší. Já na to koupání zas až tak nejsem, co na tom, že lázně mají skvělé.
     Další den jsme vyrazili na hrad. Hrad je převeliký komplex. Všude mraky lidí. Jenom ve dvou jsme zaplatili jedno Euro za osobu vstup do kavárny ve věžičce opevnění. Nikdo tam nebyl. Ostrůvek klidu s výhledem na noční Budapešť. Co na tom, že Maďar vybírající vstup akorát balil stoleček, když jsme zrovna vycházeli. Co na tom, že na ty pěkně osvětlené zdi – původní opevnění - míří tři žárovky.
     Co na tom, že z celé party jsem znal dva lidi. Co na tom, že někdo skoro vůbec nechlastal. Co na tom, že jiný nestihl být střízlivý a v den odletu dorazil na hotel v deset ráno a cestou na letiště vypil lahev vína, kterou měl připravený jako suvenýr jiný kumpán. Vlastně ho zachránil, protože dát tohle někomu jako suvenýr je odvaha. Maďarská vína jsou věhlasná. Věhlasné utrejchy! Co na tom všem, zájezd do byl perfektní!

Komentáře