polemrdista

     Expedici TISSOT-SNEŽNÍK IDITAROD BIKE pořádají každoročně ústečtí VIP bikeři společně s VIP bikery z Krupky. Tento rok se na kole zúčastnili dva Aussig boys a dva Krupka boys. Ač bikeři, tak část výpravy byla pěší. Proč, to nevím a je mi to jedno. Jako biker čekatel jsem to kvitoval s povděkem (biker budu, až si koupím kolo…). Takže slovo dalo slovo a já jsem se připojil k pěší části výpravy.      Velitelský čas s hodinovou tolerancí setkání bikerů a pěšáků na Sněžníku byl jasně stanovený. Pěší sekce expedice doslova vystartovala z Tisé směr Sněžník. Náčelník pěší expedice s Podnáčelnicí nás fotografy - lenochody hnali velice svižným tempem. Nám fotografům - lenochodům vůbec nejde o to, udělat nějaké fotky. Díky foťáku a předstírání focení se dá krásně cestou odpočívat. Nicméně, Náčelník s Podnáčelnicí tento trik asi znají. Příště bude potřeba vymyslet rafinovanější fintu. Nenechali nám žádný čas na fotografování, vlastně nebyl čas vůbec na nic. Už to vypadalo, že jsem si mí

     Rotoped, rotoped, proč rotoped? Protože jsem byl po operaci menisku a rotoped je ideální způsob, jak koleno plně zrehabilitovat. Samozřejmě jsem byl vyslán na rehabilitace, kde mi byly ukázány a následně na mne aplikovány cviky včetně i rotopedu, ale to bylo málo. Věděl jsem, že cvičit se nedonutím  ale, že koleno musím po skončení rehabilitací sám rozcvičit. A jelikož jsem plánoval začít jezdit na kole a na běžkách, tak jsem si zakoupil rotoped s tím, že rozcvičím koleno a plynule přejdu do plné fyzické zátěže, do tréninku abych mohl v klidu drandit na běžkách a pak až vyjedu na kole, abych mohl normálně jezdit a ne, abych musel po třiceti minutách sesednout. To by mě totiž ukrutně nebavilo a kolo bych vzteky zahodil do příkopu. A také protože horské kolo nemám. Fáze I - pomalu, ale jistě      Fáze jedna, neznechutit si to, postupně se do toho dostat a přejít na plnou zátěž. Začal jsem dle rady doktora jezdit jenom do bolesti, takže hezky pěkně postupně deset minut, pak dv

    Bývalý veslař, který se po deseti letech nicnedělání rozhodl, že se sebou a svými 118 kily něco udělá. Poté, co jsem pověsil vesla na hřebík, jsem měl sportování až nad hlavu. Nakonec mi to vystačilo na deset let nic nedělání. Nejhorší bylo najít motivaci pro to si jen tak vyjet na kole, jen tak si zajít zaběhat, dělat cokoliv úplně bezcílně. Navíc, jak postupně fyzička klesala na nulu, tak mě to ani nebavilo, všechno šlo najednou hůřeji,  postupně jsem se víceji a rychleji zadýchával, už to nešlo tak lehce, a tak dále. Poslední dobou, nejenom proto, že váha každý rok nezadržitelně rostla, jsem měl cukání, že bych se zase mohl zkusit hýbat. A zrovna v této době, mě jeden kamarád vytáhl na kolo, dali jsme si okolo Světa v Třeboni a pak výlet v Brně na kole se 100% stoupáním tam i zpátky na nějaké staré, zřícené šutry a cihly. Tak mě to sportování nějak opět chytlo, ale bohužel to bylo na konci léta.       Tudíž jsem si pořídil rotoped na zkoušku (rehabilitoval koleno po operaci m