Polemrdem tam a vlakem zase zpátky

     „Musíš vidět tu cestu, ne stromy“, zněla odpověď jakéhosi našeho motocyklového enduro jezdce, když se ho ptali, jak je možné, že dokáže jezdit v lese mezi stromy tak rychle.

      Apalucha je dobrá i k tomu, že se člověk toho dozví poměrně dost ohledně různých věcí. Rozprava o lepidle mě přiměla zkontrolovat stav mého lepení. Totiž, existuje takzvaná Lijova finta. Vy jí budete znát patrně od vašich babiček, dědečků, maminek a tatínků. Já jsem se se svojí babičkou, mamčou a svým táťkou a dědou patrně o lepidle asi nikdy nebavil. Je to takhle: konec tuby načatého lepidla srolujeme tak, aby se hladina lepidla dostala až na kraj závitu tuby, na který se nasazuje víčko. Vytvoří-li se bublina, propíchneme jí špičatou stranou víčka, kterou používáme k perforaci plastové či hliníkové tuby. Asi tak jako u Jesenky nebo u Pikaa. V tubě tak není zádný vzduch a lepidlo nezatuhne. Já neznalý této Lijovy finty, jsem ihned pojal podezření, že mi lepidlo zatuhlo a byla to pravda. Jeden z mých dvou volných dnů jsem využil k nákupu nového lepení. V podsedlové brašničce jsem vyměnil zatuhlé lepidlo za nové, záplaty jsem nechal být, těch mám dost. Další věc, co se člověk dozví je, že je dobré si přečíst návod k lepidlu. Některé je potřeba po nanesení na duši nechat odpočinout minutu, některé pět minut, apod.

      Na Apaluchu s námi jezdí i jeden co má asi tak deset let staré kolo s pevnou vidlicí a špalkovými brzdy. Z nás všech má suverénně nejhorší kolo, ale jezdí z nás většinou nejlépe, vždy se drží na špici pelotonu. Jenom úcta k zakládajícím členům Apaluchy a jeho vrozená slušnost mu nedovolí je předjet. Jasný důkaz, že na kole nezáleží, je to všechno v nohách. Je to jinak chytrý a celkem fajn chlapec, ale nemám ho rád, když dřu do kopce na kašpárka, zezadu najede vedle mě a začne mi udílet rady typu, že když přehodím na prostřední pilu, že pojedu rychleji anebo že nevýhoda nejlehčího převodu je, že se musí hodně šlapat (to je vlastnost, mnou hodně využívaná vlastnost, nikoli nevýhoda!). Děkuji převelice, kapitáne Zřejmý! Nechápe, ač je to bývalý sportovec, že zkrátka a dobře bych se lehce zadřel, zakyselil a mohl bych jít leda tak na párky do nejbližší obžerstvovačky... lidi jsou různé. 

      Jednak proto, že sobotní příjezd mi dal zabrat a druhak proto, že jsem plánoval odjet na kole z Apaluchy zpátky domů jsem si dal v pátek volný den. Den před tím byla královská etapa a na té jsem se nešetřil. Biker s polemrdem veteránem si chce koupit nové kolo a stejně jako každý stojí před rozhodnutím, jestli devětadvácu, nebo 27.5 (též 650B). Domluvili jsme se a já mu svůj polemrd zapůjčil a zároveň byl zvědavý na dojmy 29er versus 26. „Na těhle pláštích nepíchneš“, říkám mu. Ozval se krásně upřímný smích jiného kolegy. „Oukej, aspoň já na nich do teď neměl defekt“, dodal jsem s úsměvem. A opravdu, on nepíchnul, respektive možná ano. Hned vysvětlím.

      Všichni jsme se srdceryvně rozloučili jak to tak bývá, s některými bikery si slíbili, že se musíme sejít dříve než zase za rok na Apaluše. Mám si zkontrolovat tlaky v duších?, ptám se v duchu sám sebe. Ale kdeže, to je zbytečný, odpovídám si. Nechal jsem se nasměrovat správným směrem a hurá na Milešovku. Byl to smělý plán, ale letos jsem jí ještě nepokořil a je přo cestě.

První defekt...

     Prvních pár stovek metrů za mnou. Něco je špatně. Kolo nějak divně houpe. Co to sakra může být? No to snad ne! Zadní kolo je zpolovic měkké. Jsem sice pár set metrů od ubytování, ale všichni nejspíš odjeli a pokud ne, tak už mají sbaleno. Kašlu na to, kolo nafouknu mojí malou pumpičkou. Naštěstí se zdálo, že to chvíli takhle vydrží. Ostražitě se rozhlížím okolo sebe a hledám nějaké jezírko, rybník, kde bych mohl najít a zalepit díru. Duši zatím ještě měnit nebudu. Záměrně píši zatím. Tuším zradu. U mě to chodí tak, že když průser, tak pořádný. Ale je to lepší, než malé průsery. Malý průser nikomu nepomůže a akorát tak nepříjemně otravuje život. Pouze velké průsery píší život a jeho příběhy. A dobře se jimi filtrují praví kamarádi od známých až po zbytečné známé. Nalézám jezírko, hledám díru, počasí je krásné, vše jde jako po másle. Tak to by bylo. Když lepím, míjí mě skupina bikerů a nabízí pomoc, s díky odmítám. Poklidně a ještě stále s myšlenkami na Milešovku pokračuji dále. Zbývá mi už jenom jedna záplata. Ty co mám na cestě s věcmi domů by se teď tak trochu hodily. Vzhledem k tomu, že to bylo asi měkké hned jak jsem vyjel, tak to asi píchl kapitán Zřejmý, ne já.

      Každopádně pokračuji v cestě. Jak to bylo do kopce na Apaluchu, tak je to do kopce i zpátky. Jaké to překvapení, že cestou nejsou občerstvovací stanice, když jedu stejnou cestou. V jakési vesnici vlítnu do jedné typicky vesnické hospody. Že by? Jenže... za barem… Vietnamec! Nic proti Asiatům, ale to jsou jediní lidé na světě, kteří pokud neumí artikulovat tak jak jsme v Evropě zvyklí, tak já jim prostě nerozumím. Mám to vyzkoušené jak v Češtině, tak v Angličtině a že Anglicky jsem schopen rozumět Indům, Skotům, Irům, Francouzům, Španělům, Italům. Jemu rozumět prostě a jednoduše nebylo a jak jsem vyrozuměl, stejně nevařili. Navíc představa Vietnamce jako výčepního v typicky České hospodě je trochu komická, ale vlastně, proč ne. V přilehlé večerce jsem cosi zakoupil a jel dál. Najednou tsssss! Prázdné zadní kolo. Naštěstí u malého rybníčku. To je divné. Duše má díru na straně, jako kdyby se cvakla o ráfek. Jezdím takhle celou sezonu a všechno v pohodě. Tak jak to? Proč teď? Ještě rukou šmátrám po plášti a hle, z běhounu pláště trčí půl milimetrový železný drátek. Leč záhadně na tomto místě duše píchlá není. Nahání mě kamarádi. „Nevím, kdy dojedu, jsem v půlce a podruhé lepím!“. Nedbaje technologického postupu dávám záplatu ihned na lepidlo. Nafukuji duši. Malou pumpičkou, což je moje oblíbená zábava. Jsem v půlce a tak chci kolo nafouknout pořádně. Foukám několikrát. Pumpičku mám šroubovací a tak když namáhavě nafoukám akurátní tlak, při odšroubování pumpičky z ventilku se ventilek povoluje. Foukám znova, znova se ventilek povoluje, několikrát dokola. Opět, psychicky zdecimován a více a více znaven cestou Milešovku vzdávám. Někdy příště a v klidu. Teď už je to jenom ryzí boj o důstojné dojetí a to, aby moje duše zůstala co nejméně pošramocená. Jak ta na kole, tak duše mého vlastního já. Rozbaluji gel pro cyklouše, co to udělá. Cestou tam a celou Apaluchu jsem si ho prozíravě šetřil na cestu zpátky.

... druhý defekt...

      Po dalších deseti kilometrech se ozývá další tsssss! Samozřejmě zadní kolo. Odevzdaně sundávám duši, vytahuji náhradní. Něco nehraje. Na duši je nápis 26. Asi chyba tisku. Zkouším jí nandat. Jde to, ale je akorát. Je na ni záplata, takže už jsem jí musel někdy použít. Hmmm, hmmm, aha! Opravdu je to šestadvacítiková duše. Koupil mi ji totiž jeden biker, který měl zrovna cestu do cyklo krámu. Asi politováníhodný omyl, síla zvyku. Aspoň se mi vejde do mé mikro brašničky. Každopádně kontroluji píchlou duši a vida, nedodržení technologického postupu se hrubě nevyplatilo. Záplata se odlepila. Jelikož už žádnou nemám a náhradní duši mám úplně jinou než bych potřeboval, lepím záplatu druhou stranou, neumazanou od lepidla a hlavně neumaštěnou od šmíru. Dávám sakra pozor, jak lepím. Opět foukám pidi pumpičkou. Opět několikrát. „Jak seš na tom?“, volají opět kamárádi. No jo no, je sobota a já mám narozeniny. To si dávám kurva hezký dárek. „Nevim, lepim potřetí, jestli to takhle pude dál, tak mě čeká dalších třicet kilometrů pěšky“. Na druhé straně se ozývá smích. Kdyby jenom tušili. Gel opravdu funguje, myslím, že mi dal energii tak na dvě, tři hodiny. Ne, že bych ho mohl jíst pořád. Pivko, polévku, tatranku to určitě nenahradí, respektive ten požitek z nich. Každopádně já svou energii mrhám výměnou duše, bojem s ventilkem. Jsem díky tomu o dvě, tři hodiny pozadu. Účinek gelu je úspěšně eliminován a vlastně jsem ho tedy ani pořádně nevyzkoušel.

      Pokračuji, ale už nevěřím svému vlastnímu materiálu a to je vždycky hodně zlé, ta nejhorší varianta. Jsem ve Velemíně. Už vím kudy kam. Musíš vidět tu cestu. Vidím. Vidím několika kilometrový kopec z Velemína, vidím Radejčín, vidím Stebno, vidím kopce v těchto vesnicích. Naštěstí také vidím odbočku Lovosice 6 km. Neváhám. Stačí s úlevou svěsit nohy a z kopců doklouzat do Lovosic na vlak. I tak se bojím, jestli záplata vydrží. Už zbývá jenom projet Lovosice a to není žádná legrace. Lovosice jsou pěkně dlouhé. Dlouhé jako… no jako Lovosice. 
     Ve vlaku ze mě všechno spadlo. Dostavil se takový ten pocit, že teď už přežiji s přehledem i atomovou válku. Pocit, že když víte, co jste přežili, tak že teď vás už nic nemůže porazit. Než se odeberu vítězoslavně domů, dám si malou, zaslouženou sváču. Stavuji se v Mekáči u polemrd-through. Dávám si číze (doufám, že nezapomněli na okurku!) a zmrzlinu. Číze jsem dostal tradičně zabezezpečeného v papírovém pytli, ale zmrzlinu jen tak. Pořád je teplo a hezky, hledám kde si sednu. Lavičky na náměstí jsou plné, spočinu tedy za Mekáčem u našeho slavného šikmého kostela, který bomardovali spojenci v roce 1946, aby se zbavili bomb cestou domů. U Mekáče se vykecává pěší hlídka MěP a ke kostelu je to jednosměrka, jel bych v protisměru. Ale přesto riskuji, teď už přeci přežiji všechno a to by byla móóć velká náhoda potkat další hlídku MěP. Jedu v proti směru, ulice má snad padesát metrů. V jedné ruce držím zároveň pytel s čízem a řidítka, v druhé opatrně pouze nezabezpečenou zmrzlinu a na kole tak plápolám jako svíčka v průvanu. Pěší hlídka MěP si mě nevšímá. Ale najednou přede mnou ze zatáčky - fízlové, do piči! Dobrý den, pane řidiči! - v terénní Dáčce další hlídka MěP. Řízení mám díky plápolavé jízdě stížené. Uhnu doprava, Dáčka taky. Je to jako nějaký duel ve filmu s Clintem Eastwoodem, kdo z koho. Na hlídku MěP pokynu rukou, jako by se nic nedělo. On na mě taky pokynul a zastavil. A sakra, proč teda mávl? Naštěstí se jenom dal do řeči s bezdomovci tábořícími poblíž, mě si nevšímal. Teď už určitě vzládnu všechno!
    Jak dopadla stará duše? A jak nová? Proč jsem vlastně začínal tento článek větou „Musíš tu vidět cestu“? Jak dopadlo řádění s chrty na fullech v terénu? A co je zánět ohrotnice? Kolbě zdar a vítr v zádech!