polemrdista

“Někdy mi trvá celej podzim
Než se tak trochu opozdím
Někdy mi prostě trvá celej podzim 
Než se opozdím”

     Takhle se to zpívá v jedné písničce (Luboš Pospíšil – Můžem si za to oba). Pravda, parta bikerů, co spolu jezdíme každý víkend by mohla namítnout, že na ročním období nezáleží. Většinou jezdím pozdě na sraz v létě, v zimě, na jaře i na podzim. No a asi všichni zažili situaci, kdy si mysleli jak je všechno v naprosté pohodě, že kdyby to šlo malinko hůř, tak by to vůbec nevadilo. Že zkrátka a dobře všechno šlape až moc podezřele dobře. Na kružbu chodím většinou v pondělí, ve středu a ve čtvrtek. Málokdy jinak a v pátek snad nikdy. Neodhlásí-li se zavčasu krouženec a zároveň se nedostaví, platí plnou cenu bez ohledu na to, že má permanentku. Férový trest. Stalo se, že jeden týden tomu bylo jinak a šel jsem v pátek. V práci jsem doháněl resty a měl radost jak to odsejpá. Tak nějak vládla všeobecná pohoda. Na kružbu se mi nechtělo, ale zároveň jsem se těšil. Což značilo, že to bude úpl…

Shrňmež si dosavadní srpnové kolby: dva defekty najednou a krádež vlastního polemrdu, dva defekty a potupný dojezd vlakem. K tomu nádavkem krysa na apaluše plus roztrhané triko, že můžu být rád, že nade mnou držel ochranou ruku ať už anděl anebo kdokoliv jiný, kdo ji držel. Jiný rok, srpen a kolba z Apaluchy za doprovodu dvou defektů, z toho jeden opakující se díky nedodržení technologického postupu lepení duše a opětovně potupný dojezd vlakem. Tradice je sice tradice, avšak tyto všechny víše zmíněné bych si přeci jen raději odpustil a tak nějak nemám ten pocit, že by by bylo dobré šířit je mezi polemrdisty nebo nedejbože předávat z generace na generaci. A tak chca jako nic na světě tyto tradice porušit a protrhnout tradiční, každoroční srpnovou nepřízeň osudu jsem se zcela nudně a racionálně rozhodl jet na apuluchu a zpět automobilem. Jistěže svou roli sehrála tentokrát i vzdálenost, jeli jsme na Chodsko, drsného to kraje, kraje ještě drsnějších domorodých Chodů, kraje Chodskéh…