polemrdista

“Někdy mi trvá celej podzim Než se tak trochu opozdím Někdy mi prostě trvá celej podzim  Než se opozdím”        Takhle se to zpívá v jedné písničce (Luboš Pospíšil – Můžem si za to oba). Pravda, parta bikerů, co spolu jezdíme každý víkend by mohla namítnout, že na ročním období nezáleží. Většinou jezdím pozdě na sraz v létě, v zimě, na jaře i na podzim. No a asi všichni zažili situaci, kdy si mysleli jak je všechno v naprosté pohodě, že kdyby to šlo malinko hůř, tak by to vůbec nevadilo. Že zkrátka a dobře všechno šlape až moc podezřele dobře. Na kružbu chodím většinou v pondělí, ve středu a ve čtvrtek. Málokdy jinak a v pátek snad nikdy. Neodhlásí-li se zavčasu krouženec a zároveň se nedostaví, platí plnou cenu bez ohledu na to, že má permanentku. Férový trest. Stalo se, že jeden týden tomu bylo jinak a šel jsem v pátek. V práci jsem doháněl resty a měl radost jak to odsejpá. Tak nějak vládla všeobecná pohoda. Na kružbu se mi nechtělo, ale zároveň jsem se těšil. Což značilo, že t

Jan Sladký Kozina      Shrňmež si dosavadní srpnové kolby: dva defekty najednou a krádež vlastního polemrdu, dva defekty a potupný dojezd vlakem. K tomu nádavkem krysa na apaluše plus roztrhané triko, že můžu být rád, že nade mnou držel ochranou ruku ať už anděl anebo kdokoliv jiný, kdo ji držel. Jiný rok, srpen a kolba z Apaluchy za doprovodu dvou defektů, z toho jeden opakující se díky nedodržení technologického postupu lepení duše a opětovně potupný dojezd vlakem. Tradice je sice tradice, avšak tyto všechny víše zmíněné bych si přeci jen raději odpustil a tak nějak nemám ten pocit, že by by bylo dobré šířit je mezi polemrdisty nebo nedejbože předávat z generace na generaci. A tak chca jako nic na světě tyto tradice porušit a protrhnout tradiční, každoroční srpnovou nepřízeň osudu jsem se zcela nudně a racionálně rozhodl jet na apuluchu a zpět automobilem. Jistěže svou roli sehrála tentokrát i vzdálenost, jeli jsme na Chodsko, drsného to kraje, kraje ještě drsnějších domorodých C