Přeskočit na hlavní obsah

Poděkování, aneb všechno jednou končí...

Dlouho jsem přemýšlel, jak poděkovat svým přátelům a čtenářůmV některém článku, jednou, dvěma větami nad / pod čarou? Bylo by to kostrbaté, na sílu, vzájemně by to neladiloTedy jsem se rozhodl pro poděkování rovnou formou celého článku. I jako takový mezník, protože všechno jednou končí. 
     Občas má nějaká kamarádkakamarádznámý, známá narážky na něco, co jsem na Polemrdistovi napsal. V dobrém. Nebo občas zmíní, že dlouho nic nepřibylo. Je to ta nejlepší zpětná vazba, jaká vůbec může býtVážně. Dost potěší. Navíc je to osobně, z očí do očí. Bez lajků na Facebooku. S šesti foloušema na Instagramu, z nichž s pěti se znám a jeden je totálně cizí. Floušový loudil. Lajk za lajk, folouš za folouše. Oko za oko, zub za zub je dneska jako (slovy klasika) nosit křiváka na ruby. Punk je jinde.
     Polemrdista je především radost, klukovina i v tom mém věku. Hmotné zisky negeneruje. Bere drahocenný volný čas. Jedno ublognutí  rešerše, vicizelování zabere několik hodin. Ale když se při psaní doslova zasměji vlastně sám sobě, svým vejžbleptům a následně se zasměje pár ostatních, tak to je ta správná odměna. Nabíjí. Udržuje dobrou náladu, positivní energii. Jenomže energie, chuť a radost někdy dojdouDelší dobu mám rozpracováno několik článků… jen se donutitPřes rok jsem nic nenapsal… . 
    Vidím to jako dnes. Myslel jsem si, že bude další příležitost mámu obejmout a dodat jí trochu pozitivní energie, dokud ještě měla sílu. Tak ta příležitost už nikdy nebyla. Myslel jsem si, že bude další příležitost tátu obejmout a dodat mu trochu pozitivní energie, když zůstal sám. Tak ta příležitost velmi překvapivě navždy zmizela. „Rodiče / matka / otec (dosaďte si sami) zas maj keci, že…“, „Matka volala, vopruuuz…“ Takové řeči vede občas každý. „Co ty na to vlastně řikáš?“, zeptal se mě kamarád napůl žertem, když jsem byl už chvíli nebohý sirotek a někdo zrovna vedl řeči v tomto duchu. Lidová moudrost praví, že o kamna se musí každý spálit sám. Jenomže tahle popálenina, ta už se nikdy nezahojí, ta už pálí a bude pálit napořád. A tak jsem rád, že jsem stihl vidět naposledy babču... v sedmadevadesáti už měla nárok. Což o to, (slovy klasika) všechny funusy to byly pěkné, lidi plakali, pozůstalí pozůstalejm ruce podali… jenže zkrátka a dobře, bez tohohle všeho by se tak jakoby dalo nějak obejít, jenže (však vy víte…) život je takovej a jinej nebude… .
     Na druhou stranu mám velké štěstí na své nejbližší přátele. Jsou mi v životě velikou oporou. Známe se od základní a střední školy, postupně přibyly drahé polovičky, u některých i rodiče. Kluci z áčka, z béčka. S některými se též znám od mé základní školy díky veslování. Napřed mě šikanovali, pak jsme spolu začali pít a teď spolu jezdíme v áčku. Jak se v životě mění priority a životní situace, tak se v různých dobách s každým vídáme tu více, tu méně. Časem se do toho přidali Pražáci včetně naší skvělé průvodkyně Lenky ze Supremeprague.com, pár Brňáků, jižní Čechy. I můj šéf. Ano, čtete dobře, mám dobrého šéfa. Těm všem tedy touto cestou DĚKUJI ZA PODPORU, které se mi od nich dostalo, když zubatá kácela v mém lese. I zbytku rodiny, že jsme to tak dobře pospolu všechno zvládli. Tak nějak si říkám, že mi tam nahoře přibyli strážní andělé. 
     Tři jobovky za sebou, do toho jeden přetrvávající bizarní zdravotní problém… funguji v minimálním mechanickém módu, do práce chodím, co jiného bych dělal, že, a je to obživa. Všechno ostatní je mi jedno. Tak to prostě teď je. Časy se mění a tak i toto poněkud podivné období doufám už konečně pomalu končí a snad zas co nevidět budu (je toto  klasika?) mladý a neklidný, důkazem budiž tento článek. Byl to výkon se k němu vybičovat. Potřebné chuti do žil vlévá jedna rýsující se sympatická spolupráce, ladíme redakční plán a jak to celé spustit, míč je teď na mé straně. Ve vší skromnosti si myslím, že je na co se těšit! 
     Takže tedy zdar a sílu a brzy zde na viděnou. DĚKUJI! 

Komentáře