“Jel jsem teď dvěstěsedumdesát kilometrů na
kole a nic si nepamatuju” – Petr Sagan bezprostředně v rozhovoru po zisku třetího
titulu mistra světa v řadě.
“Byl jsem na kole a nic si nepamatuju” –
libovolný člen A-teamu, o B-teamu ani nemluvě.
Jeden
jarní víkend jsme naplánovali teamové soustředění. Tam, kde prázdné láhve
Becherovky dávají panu prezidentovi dobrou noc. V Lánech. Protože jeden
relativně tenkrát čerstvý člen A-teamu, leč starý známý teamových kolegů, nás ubytoval a
pohostil u sebe doma.
Vyrazili
jsme do hospody domluvit taktiku na sobotní etapu. Dorazil kamarád pana
domácího, říkejme mu třeba Externista. Pokud bychom si vzájemně padli do oka, občas
by vyrazil na teamová soustředění s námi. Rozhodl se, že se začne hýbat a
tento víkend měl být jeho startovací. A tak jsme mu chtěli pomoci odstartovat
jeho cyklo kariéru dobře míněnými radami. Dorazil s vypůjčeným kolem dcery
jeho kamaráda. Neustále a nechápavě si mne měřil od hlavy až k patě a nijak
mu nešlo do hlavy, že někdo s takovou formou může vůbec jezdit na kole.
Přitom já byl v té nejlepší, pravda, kulaté, formě. „To je náš nejlepší
vrchař,” strašili ho. „On chytá druhej dech, když my končíme, klidně po šedesáti kilometrech,“ ale tohle je pravda. Možná to má něco do činění s tím, že
nejsem ranní ani dopolední ptáče a na kole pořádně funguji až když si dám oběd.
Pořád si mě nevěřícně měřil pohledem. „Ty to jako ujedeš celý s nima, jo?” “Jasně,
celejch sedmdesát kiláků,” strašili jsme ho kilometráží všichni unisono. „Hele
a když třeba nebudu po třiceti kilometrech moct, ty asi taky ne, tak se spolu
vrátíme?” stále si mě nevěřícně měřil pohledem. „Já to dám úplně v klidu
celý, sedmdesát kiláků je nic, jezdíme i sto,” suše jsem odvětil a schválně
přeháněl. Jeho šance byla jedině, že by došel dech Béčku, co měl dorazit v
sobotu na etapu. Ale to jsme se spíš báli, že nás pojezdí. Rozumíte, že B-team
bude lepší než A-team. Přitom B-team vůbec na kole nejezdí! Béčko skutečně
vyrazil v sobotu ráno za námi autem. Jakmile jeho všímavá manželka zjistila, že si zapomněl boty na kolo, neprodleně ho telefonicky informovala.
Telefonát ho zastihl akorát na dálnici před obchodním centrem. „Chcete černé nebo bílé? A chcete je na tenis, na běhání? Vy si je nebude zkoušet?” Nezkoušel, neřešil, spěchal.
Vzal první krabici co mu přišla pod ruku.
Vyrazili jsme a hned nás čekal menší kopeček, akorát na zahřátí.
Externista si vybojoval místo na chvostu pelotonu a záhy zčervenal jako ten
rak. Znáte ty fototypy, kteří při sebemenší fyzické námaze hned zkraje zrudnou
a často za to ani nemůžou? Externista si asi toto neuvědomoval a začal
lamentovat, připomínám hned zkraje po startu, že jako na to nemá, že to nedá a že to
zabalí. Ovšem chirurgicky přesně zacílená, přátelská, psychologická
pomoc od ostatních na sebe nedala čekat: „Moc se řešíš, prostě jeď!“ Taktéž
jsme mu zasvěceně radili, jak kvalitní kolo koupit, pokud ho ježdění na kole
chytne: „Hardtail pod šedesát tisíc nemá
cenu, chce to spíš tak osumdesát, to tě potom tenhle víkend přijde draho." Ujeli jsme notný kus cesty na svých mnohonásobně
levnějších kolech a první hospoda, první zastávka. „Dáme pivo a dorazíme těch šedesát
devět kilometrů.” Ani jsem se nestačil dostat do tempa, druhá hospoda. „Nic,
poslední zastávka a pak teda těch šedesát osum kiláků doťukneme,“ pokračovalo
strašení. A pak přišla opravdu hospoda. Tam to začalo. Jak byl Béčko na špici
pelotonu, tak organizoval zastávky a v nich občerstvování. Tady jsme zůstali
a Béčko pořád objednával něco alkoholického. Pro dokreslení, Béčko pije normálně
slivovici z duritek. Tajně ho podezřívám, že jako jeden z mála lidí
na světě nad alkoholem vyhrává, nebo alespoň remizuje. Jeden kolega mě
zachránil, lifroval jsem mu panáky zelené, chudák kvůli mně postupně vypil o
láhev víc než ostatní. „Kluci, tak už asi vyrazíme, ne?” pokusil se nás několikrát čím dál více nervózním tónem zmobilizovat Externista v předtuše zbývajících mnoho desítek
kilometrů. Avšak marně. „V
klidu, o to rychlejc pak pojedem." Externistova
nervozita se stupňovala. Pořád ještě z nějakého mě neznámého důvodu
bláhově věřil tomu, že opravdu chceme jet oněch proklamovaných sedmdesát
kilometrů.
Nicméně čas neúprosně běžel. Trasér se zádumčivě vážným pohledem koukl do mapy: „Máme dvě možnosti,
jedna je o trochu delší, ale lesem. Ta kratší je po silnici.“ „Kluci, pojeďte
tou kratší,“ úpěnlivě žadonil Externista. „Kdepak, po silnici neradi jezdíme a lesem to
bude zábavnější, hravější.“ Jeden moment cesta před námi přešla do kolmé stěny. Já
už dole preventivně sesedl, jenom několik z nás jelo. Béčko jak jinak než v sedle na úplné špici. A to ještě v obyčejných teniskách na kdovíjaký sport. My všichni
nášlapy, vytuněná kola. „Koukejte, když s tim kolem takhle zatřepu, tak se
celý klepe,“ názorně nám předvedl Béčko, když jsme se vydýchávali. Skvělý výkon!
Jak hospoda střídala hospodu, taktéž díky přemíře alkoholu, nemohl jsem se
dostat do tempa, spolu s Externistou jsme si drželi ostatní na dohled. „Pojedeš se mnou, viď?“ „Jasně,“ přitom já byl
rád, že se Externisty sotva držím!
Občas jsem ho předjel a dělal, že jako kolegiálně čekám.
„To už máme tak padesát kilometrů, ne?“ zeptal se Externista. „Máme jich dvacet osum, budeme
jich mít celkem tak třicet,“ překvapil jsme ho.
Pak
už věci nabraly rychlý spád. V tamní hospodě, kde probíhalo vyhodnocení
dne, se k nám po půlnoci, pln tekutého sebevědomí, vrávoravým krokem nachomýtl hradní nimrod.
„Seženu vám cokoliv, srnku, rysa, medvěda,“ zcela
suverénně se holedbal.
„Já chci páva,“ prohlásil někdo z nás.
„Jasně, neni problém.“
„Ale bílýho!“
„Zejtra v poledne přinesu,“ kontroval hradní
nimrod bez sebemenšího zaváhání a odpotácel se.
Bílého páva hradní nimrod nepřinesl, Béčko byl lepší než áčko a Externista se s námi už
nikdy žádného soustředění nezúčastnil. A tak, když máte zrovna pocit, že se nedaří a nedaří, vězte, že přesto přeze všechno je spousta důvodu k radosti a spokojenosti. Zejména, když prožijete skvělý, líný, jarní
víkend plný zážitků se svými přáteli. Kdy jindy by se mohlo stát, že třicet kilometrů pojedeme deset hodin, z toho osm hodin budeme v hospodě?!
Vítr v zádech a kolbě zdar!
-----
Když mi dáte na Facebooku like tak vám už nic neunikne. A za jakýkoli komentář, sdílení a like budu rád, protože je to pro mě signál, že se vám to líbí. Můžete mě sledovat i na Instagramu a na Twitteru:
https://www.facebook.com/polemrdista/
https://www.instagram.com/polemrdista
https://www.twitter.com/polemrdista
-----
https://www.facebook.com/polemrdista/
https://www.instagram.com/polemrdista
https://www.twitter.com/polemrdista
Komentáře
Okomentovat