Přeskočit na hlavní obsah

Tenhle víkend tě přijde pěkně draho

“Jel jsem teď dvěstěsedumdesát kilometrů na kole a nic si nepamatuju” – Petr Sagan bezprostředně v rozhovoru po zisku třetího titulu mistra světa v řadě.

“Byl jsem na kole a nic si nepamatuju” – libovolný člen A-teamu, o B-teamu ani nemluvě.

     Jeden jarní víkend jsme naplánovali teamové soustředění. Tam, kde prázdné láhve Becherovky dávají panu prezidentovi dobrou noc. V Lánech. Protože jeden relativně tenkrát čerstvý člen A-teamu, leč starý známý teamových kolegů, nás ubytoval a pohostil u sebe doma.
     Vyrazili jsme do hospody domluvit taktiku na sobotní etapu. Dorazil kamarád pana domácího, říkejme mu třeba Externista. Pokud bychom si vzájemně padli do oka, občas by vyrazil na teamová soustředění s námi. Rozhodl se, že se začne hýbat a tento víkend měl být jeho startovací. A tak jsme mu chtěli pomoci odstartovat jeho cyklo kariéru dobře míněnými radami. Dorazil s vypůjčeným kolem dcery jeho kamaráda. Neustále a nechápavě si mne měřil od hlavy až k patě a nijak mu nešlo do hlavy, že někdo s takovou formou může vůbec jezdit na kole. Přitom já byl v té nejlepší, pravda, kulaté, formě. „To je náš nejlepší vrchař,” strašili ho. „On chytá druhej dech, když my končíme, klidně po šedesáti kilometrech,“ ale tohle je pravda. Možná to má něco do činění s tím, že nejsem ranní ani dopolední ptáče a na kole pořádně funguji až když si dám oběd. Pořád si mě nevěřícně měřil pohledem. „Ty to jako ujedeš celý s nima, jo?” “Jasně, celejch sedmdesát kiláků,” strašili jsme ho kilometráží všichni unisono. „Hele a když třeba nebudu po třiceti kilometrech moct, ty asi taky ne, tak se spolu vrátíme?” stále si mě nevěřícně měřil pohledem. „Já to dám úplně v klidu celý, sedmdesát kiláků je nic, jezdíme i sto,” suše jsem odvětil a schválně přeháněl. Jeho šance byla jedině, že by došel dech Béčku, co měl dorazit v sobotu na etapu. Ale to jsme se spíš báli, že nás pojezdí. Rozumíte, že B-team bude lepší než A-team. Přitom B-team vůbec na kole nejezdí! Béčko skutečně vyrazil v sobotu ráno za námi autem. Jakmile jeho všímavá manželka zjistila, že si zapomněl boty na kolo, neprodleně ho telefonicky informovala. Telefonát ho zastihl akorát na dálnici před obchodním centrem. „Chcete černé nebo bílé? A chcete je na tenis, na běhání? Vy si je nebude zkoušet?” Nezkoušel, neřešil, spěchal. Vzal první krabici co mu přišla pod ruku.
     Vyrazili jsme a hned nás čekal menší kopeček, akorát na zahřátí. Externista si vybojoval místo na chvostu pelotonu a záhy zčervenal jako ten rak. Znáte ty fototypy, kteří při sebemenší fyzické námaze hned zkraje zrudnou a často za to ani nemůžou? Externista si asi toto neuvědomoval a začal lamentovat, připomínám hned zkraje po startu, že jako na to nemá, že to nedá a že to zabalí. Ovšem chirurgicky přesně zacílená, přátelská, psychologická pomoc od ostatních na sebe nedala čekat: „Moc se řešíš, prostě jeď!“ Taktéž jsme mu zasvěceně radili, jak kvalitní kolo koupit, pokud ho ježdění na kole chytne: „Hardtail pod šedesát tisíc nemá cenu, chce to spíš tak osumdesát, to tě potom tenhle víkend přijde draho." Ujeli jsme notný kus cesty na svých mnohonásobně levnějších kolech a první hospoda, první zastávka. „Dáme pivo a dorazíme těch šedesát devět kilometrů.” Ani jsem se nestačil dostat do tempa, druhá hospoda. „Nic, poslední zastávka a pak teda těch šedesát osum kiláků doťukneme,“ pokračovalo strašení. A pak přišla opravdu hospoda. Tam to začalo. Jak byl Béčko na špici pelotonu, tak organizoval zastávky a v nich občerstvování. Tady jsme zůstali a Béčko pořád objednával něco alkoholického. Pro dokreslení, Béčko pije normálně slivovici z duritek. Tajně ho podezřívám, že jako jeden z mála lidí na světě nad alkoholem vyhrává, nebo alespoň remizuje. Jeden kolega mě zachránil, lifroval jsem mu panáky zelené, chudák kvůli mně postupně vypil o láhev víc než ostatní. „Kluci, tak už asi vyrazíme, ne?” pokusil se nás několikrát čím dál více nervózním tónem zmobilizovat Externista v předtuše zbývajících mnoho desítek kilometrů. Avšak marně. „V klidu, o to rychlejc pak pojedem." Externistova nervozita se stupňovala. Pořád ještě z nějakého mě neznámého důvodu bláhově věřil tomu, že opravdu chceme jet oněch proklamovaných sedmdesát kilometrů.
     Nicméně čas neúprosně běžel. Trasér se zádumčivě vážným pohledem koukl do mapy: „Máme dvě možnosti, jedna je o trochu delší, ale lesem. Ta kratší je po silnici.“ „Kluci, pojeďte tou kratší,“ úpěnlivě žadonil Externista. „Kdepak, po silnici neradi jezdíme a lesem to bude zábavnější, hravější.“ Jeden moment cesta před námi přešla do kolmé stěny. Já už dole preventivně sesedl, jenom několik z nás jelo. Béčko jak jinak než v sedle na úplné špici. A to ještě v obyčejných teniskách na kdovíjaký sport. My všichni nášlapy, vytuněná kola. „Koukejte, když s tim kolem takhle zatřepu, tak se celý klepe,“ názorně nám předvedl Béčko, když jsme se vydýchávali. Skvělý výkon! Jak hospoda střídala hospodu, taktéž díky přemíře alkoholu, nemohl jsem se dostat do tempa, spolu s Externistou jsme si drželi ostatní na dohled. „Pojedeš se mnou, viď?“ „Jasně,“ přitom já byl rád, že se Externisty sotva držím! Občas jsem ho předjel a dělal, že jako kolegiálně čekám. „To už máme tak padesát kilometrů, ne?“ zeptal se Externista. „Máme jich dvacet osum, budeme jich mít celkem tak třicet,“ překvapil jsme ho.
     Pak už věci nabraly rychlý spád. V tamní hospodě, kde probíhalo vyhodnocení dne, se k nám po půlnoci, pln tekutého sebevědomí, vrávoravým krokem nachomýtl hradní nimrod.

„Seženu vám cokoliv, srnku, rysa, medvěda,“ zcela suverénně se holedbal.
„Já chci páva,“ prohlásil někdo z nás.
„Jasně, neni problém.“
„Ale bílýho!“
„Zejtra v poledne přinesu,“ kontroval hradní nimrod bez sebemenšího zaváhání a odpotácel se.

      Bílého páva hradní nimrod nepřinesl, Béčko byl lepší než áčko a Externista se s námi už nikdy žádného soustředění nezúčastnil. A tak, když máte zrovna pocit, že se nedaří a nedaří, vězte, že přesto přeze všechno je spousta důvodu k radosti a spokojenosti. Zejména, když prožijete skvělý, líný, jarní víkend plný zážitků se svými přáteli. Kdy jindy by se mohlo stát, že třicet kilometrů pojedeme deset hodin, z toho osm hodin budeme v hospodě?!

Vítr v zádech a kolbě zdar!

-----

    Když mi dáte na Facebooku like tak vám už nic neunikne. A za jakýkoli komentář, sdílení a like budu rád, protože je to pro mě signál, že se vám to líbí. Můžete mě sledovat i na Instagramu a na Twitteru:

https://www.facebook.com/polemrdista/

https://www.instagram.com/polemrdista
https://www.twitter.com/polemrdista

Komentáře