Žuch. Kratke, tupe žuch.
Žuch sem, žuch tam, mě už je to všechno jedno.
Jezdit na kole, je jako… jezdit na kole, to se nezapomíná. Kdo to řekl?! Ale vlastně, když o tom tak přemýšlím... Nezapomněl jsem to včetně padání, bohužel. Myslel jsem si, že pády už jsou za mnou, ale kdeže. Mnohokrát jsem tu zmínil, že je pro to důvod. Doufal jsem, že ho nebudu muset prozradit, protože je to delikátní věc a je spojený s jakýmsi rituálem. Já jsem navíc neznaboh, respektive něcista. V boha jako takového nevěřím, ale v něco ano, avšak nijak silně.
Rituál jsem tvrdošíjně odmítal vykonat a uznat, že by pomohl. Nevím, jestli se to týká i rotopedu. Ale jak jsem na něm tak jezdil, jednoho krásného dne jsem skoro vypadl z okna, u něhož mám rotoped postavený. Zrovna, když jsem dával závěr a zuřivě šlapal (kadence ta-ta-ta-ta-ta!), tak se mi přetrhla poslední ještě nepřetrhnutá dírka na gumovém pásku, který je součástí pedálů, něco jako klipsny. Naštěstí jsem pouze silně zavrávoral, nehodu ustál a tréninkovou dávku dojel. Tyto pásky stojí cca. 300-400,- kč. Neváhal jsem ani vteřinu a za o něco málo vetší obnos objednal osvědčené nášlapy Shimano 520 - jsou to prý držáky, a jsou bez ohrádky. Pád z rotopedu kvůli nášlapům snad nehrozí. A pokud spadnu, tak si definitivně zakoupím kapesní flexu aby se vešla do batohu, a rotoped rozřeži a při dalším pádu rozřeži polemrd též. Na kole mám prý enduro pedály, s ohrádkou. Mohu přímo srovnat a ty s ohrádkou jsou pro mě lepší. Chodidlo má vetší styčnou plochu. Na záčátku blogu jsem spal, že je me pro mne důležitá motivace. A samozřejmě zmenšení OTP (okrasného tukového prstence) a rostoucí fyzička jsou tou správnou motivací. Ovšem není třeba si klást malých cílů. Jak si tak přemýšlím na rotopedu, tak jsem si vysnil ten svůj olymp. Chci být jako Chuck Norris. Chuck Norris, když šlape na kole, tak nejede na kole dopředu, ale otáčí planetou Zemí!
Rotoped je sice fajn, ale v partě se přeci jenom trénuje lépe. A tak když se ještě vrátím k Apaluše, tak její účastníci a jejich kamarádi, zajímaví a hlavně pohodoví lidé, mají jednou týdně společné tréninky. Trénovat se musí i přes zimu, na jaře, v létě i na podzim. Pravidelnost je důležitá. Navíc společné tréninky tmelí tým. Posilovny a fit centra pravidelně střídáme. Tam, kam chodíme, mají každý týden jiné posilovací přístroje, pravidelně je střídají: Žamberk, Labuť, Starokladno, Otakar, Chýně, vyjmenovávat všechna piva malopivovarů nemá cenu. V jedné hospodě mají utrejchy přesně jako ze Švejka - Kontušovku, Jeřabinku Malinovku… a také Kmínku. Samozřejmě záleží, co kdo chce trénovat. Naposledy jsem se asi trochu přetrénoval Kmínkou. Jeden biker se totiž záludně a bez ohlášení rozhodl oslavit narozeniny a tak objem tréninkové dávky nebývale vzrostl.
Párkrát došlo už i na kolbu a první byla naprosto v pohodě, to jsem z hlavy vypustil onen rituál. Druhou kolbu jsem měl naplánovanou přes týden, ale člověk míní a život mění a i když by to šlo, rozhodl jsem se nestresovat se a nechat to na sobotu. Dal jsem klasiku Roudnice - Ústí nad Labem. Když se přijíždí k donímu nádraží v Litoměřících, mezi Křešicemi a Třebouticemi je přejezd. Naproti přes Labe je za tmy pěkně osvícený kostel, či co. Jak jsem přijížděl k přejezdu, začala blikat červená. Nu což, u přejezdu je cesta k Labi. Vydal jsem se na ní a smartfounem jsem se pokusil osvícený kostel, či co, vyfotografovat. Na přejezdu se mezitím zvedly závory. Ejhle, chyběl mi tachometr. Vrátil jsem se na místo focení, byl tam na zemi. Nasadil jsem ho, ocitám se u přejezdu. Ejhle, červená. Zajel jsem tedy znovu mimo silnici pokochat se výhledem. Otáčím, přijíždím k přejezdu. Ejhle, potřetí v rozmezí asi čtyř minut červená. Se smíchem a nevěřícím výrazem jsem počkal, až se zvednou závory a bleskurychle přejel. Za přejezdem je odbočka doprava a podél silnice je asi šest metrů nasypaný hrubý štěrk. Ehjle, ozvalo se zlověstné žuch. Prostě [kratky ostravsky přizvuk ZAP] tupe, kratke, nekompromisni žuch [krátký ostravský přízvuk VYP]. Chybí mi tachometr. Zastavuji. Objíždí mě auto jedoucí za mnou. Obracím a tachometr nacházím na zemi displayem dolů. Zvedám ho. A co nevidím, je na padrť. Kdyby spadl displayem na ostrou hranu štěrku, tak by možná prasklo ochranné sklíčko displaye. Ale tohle? Muselo ho přejet auto jedoucí za mnou. Zkrátka a dobře, toto byla poslední rána z milosti (připomínám, že už neměl tlačítka), definitivně se poroučel do křemíkového nebe k ostatním kalkulačkám. Doufal jsem, že s ním odjezdím ještě tuto sezónu, kdybych náhodou zase upadl…
Zakoupil jsem si tedy nový tachometr. Tentokráte o něco lepší, s výškoměrem a také s prúměrnou kadencí. Posílen posledním tréninkem z přechozího týdne s Apalušáky jsem zvýšil i tréninkovou dávku kolby a vyrazil na další, delší klasiku Kralupy nad Vltavnou - Ústí nad Labem již s novým tachometrem. Z Kralup jsem vyrazil v půl šesté večer, to znamená dojezd za tmy. Před Řípem, v Ledčicích už byla tma jako v pytli. Zastavuji na autobusové zastávce a posilňuji se kouskem tvarohového závinu. Vyrazil jsem. Tma. Stále ještě nulová rychlost (zde pravidelný čtenář zbystří). Ostrá, pravotočivá zatáčka. V tom mou pozornost upoutává typický vesnický cyklista na skládačce a v montérkách. Míjíme se. Jdu k zemi, na áčko. Zoufalý pohled upínám na nový tachometr. Haleuja a ještě jednou aleluja! Je v držáku a tak má stále ještě všechna tlačítka. Když už jsem byl skoro rovnoběžně s vozovkou, tak jsem si nevšiml, že se její krajnice zvedla a já jsem mimo ní. A tak jsem zavrávoral a bylo. To je přesně, kdy by ke slovu přišla kapesní flexa. Tentokrát to odneslo levé koleno a loket. Hlavně, že tachometr má všechna tlačítka. Zase bych ho de facto degradoval do role obyčejného čítače kilometrů, bez možnosti pohodlně přepínat mezi průměrnou kadencí, aktuální teplotou, profilem tratě za poslední tři km (vůbec nevím, k čemu je zrovna tato funkce dobrá, ale tachometr jí má), atd. Jakmile jsem dojel domů, tak jsem bez ohledu na roztřískané koleno zaklekl a s pokorou, čelem k zemi vycházejícího slunce odříkal Shimanáš doufaje, že s padáním je šmitec. Pozor, neplést s motlitbou SRAMoslavných:
Shimanáš
Shimano, na mém kole osazené,
posvěť se brzdy tvé.
Přijď řazení tvé.
Buď funkce tvá bezchybná.
Jak šaltru, tak i převodníku.
A odpusť nám naše chyby jezdecké,
jako i my odpouštíme brzd zavzdušnění.
A neuveď nás ve krysení,
ale zbav nás od defektění.
Amen.
Vítr v zádech a kolbě zdar!
Lajkujte, foloušujte, šérujte na Facebooku anebo na Instagramu. Nic vám tak už neunikne a blog se dostane k více lidem a pro mě to je signál, že se vám to líbí: