pátek 26. srpna 2016

Rušivý element je někdy k užitku a zachraňuje životy

     Já, jindy silně teamový, neřku-li A-teamový hráč jsem působil na letošní Apaluše jako rušivý element a rozkližoval morálku v teamu xcéčkařů, ač zcela nevinně. Jak jsem měl nehodu se sedlem, tak jsem prostě musel, jinak to nešlo, nejrychlejší cestou zpět. Radostně se ke mně přidal jeden znavený biker. 
     Poslední den jsme chtěli pokořit Borůvkovou Horu. Cesty nahoru jsou nevyzpytatelné, každá vede někam jinam a v Rychlebkách se vyznačují tím, že nevedou nahoru ani pozvolna, ani prudce. Jsou to táhlé, dlouhé, jetelné kopce. Deset, dvanáct kilometrů. Já na těhle kopcích po čase vadnu. Ve stoupání jsem si testoval formu, zkoušel jsem pro mě svižné tempo. K tomu přičtěte mne nevyhovujícím traily a hned bylo jasné, že tady formu neprodám, jezdil jsem tedy klidný střed pelotonu. Ale s formou u mne panuje spokojenost, oproti původnímu plánu jsem nakroužil o dost míň, ale tak to prostě bývá. Dá se říci, že tak jako naší žiletkářskou reprezentaci na LOH v Riu de Janeiru v silničním závodě překvapil samotný závod a fakt, že se závodilo, mne v Rychlebkách na kopcích překvapily samotné kopce. 
Ten pravý výšplh se teprve konal na svahu vpravo nahoře
     Často navigujeme a vybíráme si cestu na pocit. Na pocit se nám líbila jedna cesta kamsi vzhůru, vypadala o mnoho lépe než ta, kterou jsme měli správně jet. A tak jsme dlouho stoupali a stoupali, až jsme museli slézt, a tlačili a tlačili. Navigace na pocit tohle občas přináší, s tím se musí počítat. Výšplh musel trvat dost přes hodinu. Samozřejmě kousek vedle, ale nahoře, byla ta správná cesta. Tohle dost ubralo síly. Dojeli jsme k rozcestníku pod Borůvkovou Horou. Pod Borůvkovou Horou znamenalo, že Borůvková Hora jest deset kilometrů evidentně do kopce.

„Hoší, má omluva, ale touhle dobou já počítal s hospodou. Kdybych to věděl, vzal bych si nějaký jídlo sebou. Mě už dochází a tady se oddělim, jedu rovnou do Javorníka, tam dám jídlo, pak budu v pohodě.“

V teamu xcéčkařů zavládlo hrobové ticho, pohledy do země, do vzduchu, do nikam.

„V pohodě hoši, dyť tam nemusíme, jsme na dovolený“, zachoval se moudře náš trasér. 

Team xcéčkařů pohltila úleva. Měli jsme v nohách etapu z předešlého dne - 60 km a nastoupáno 1300 m, stejně tak i naklesáno a bylo to setsakra cítit. To nám nezabránilo rozjet osmikilometrovou teamovou časovku do Javorníka, ta se ale rychle místy přehoupla do časovky individuální. Nicméně, ještěže jsme Borůvkovou Horu vynechali. Cestou do Jarovníka dostal trasér trochu hlaďáka, snažil jsem se na něj čekat a dotáhnout ho, jenže on měl velkou krizi. To se tak v teamu dělá a dost to pomůže, jenomže když vás chytne takováhle krize, tak holt už musíte za svý, není pomoci.
     Zakoupil jsem sobě příčníky na podélníky od Thule, patřičné patky a držák na kolo jakbysmet. Thule má na svých stránkách konfigurátor, který vám vybere správnou délku příčníků na podelníky a patky. Stejně měli jenom jednu délku, aspoň nebudu muset kupovat delší příčníky na podélníky, když budu mít jiné auto. Důležité jsou správné patky, aby pasovaly na podélníky, mají dva typy na jiné rozměry podélníků. Thule je Švédské provenience a kdo někdy montoval nábytek dle návodu z Ikei, ten ví. Nejsem žádný velký montér. Kupříkladu, smontovat jednoduchý hifi stolek, jestli švédský, nevím, mi zabralo až moc podezřele času. Stolek byl hotový, návod jsem odložil. Bylo mi divné, že stolek sedí přímo poličkou na zemi a nohy mají přesah nahoře. Vše napravila až návštěva o několik týdnů později, vůbec mě netrklo, že mám stolek vzhůru nohama. Kouknul jsem na zadní stranu návodu a ejhle, poslední bod byl opravdu otočit stolek. Samou radostí, že je stolek hotový, jsem návod tenkrát odložil a nedočetl. Ale montáž Thule jsem zvládl i já. Ale jestli je tu někdo, kdo si myslí, že Thule se kupuje proto, že je odolný proti krádeži, je na velkém omylu. Na tý trubce je video, jak lze ukrást kolo z nosiče Thule během osmi sekund. A já se vůbec nedivím. To takhle když jsem po Apaluše vyjížděl s kolem na střeše, úplně jsem zapomněl, že na jedné straně u stropu výjezdu visí zrcadlo, jaké bývá ve výjezdech a křižovatkách. Zákon schválnosti zapracoval a já ho kolem samozřejmě trefil. Kousek jsem popojel a ano, řidítka byla pootečena a přední kolo nesedělo v nosiči. Stačí jednoduše trochu zapáčit. Koneckonců Švédi donedávna měli nízkou kriminalitu a když v Södertälje nebo Skelleftea někdo převrhl popelnici, ihned vyjela jednotka Piketen či nedejbože Nationella Insatsstyrkan. Thule nemuselo být nějak extra odolné.

     Vítr v zádech a kolbě zdar!

pátek 19. srpna 2016

Bez sedla to nejde ani na trailech, ani na zimní Apaluše a ani vůbec nidky

Dekadentní píčovinka: zlatý ventilek
     Z různých důvodů jsem tento rok mnoho nenakolbil. Za to jsem hodně nakupoval zejména oblečení, plány byly. A kdybych náhodou i vyjel, abych dobře vypadal. Koneckonců, o to jde nejvíce. A protože zejména na oblečení padly fondy, odložil jsem nákup nového sedla. Já ho vlastně ani vyloženě nepotřeboval, jenom je už dost sedřené, špička chytala žraloka. To může zapříčinit roztrhnutí kalhot. Vážně, znám jednoho, co se mu to stalo. Ale prostě jsem nákup odložil, mé vysněné sedlo stojí dva a půl tisíce, místo toho jsem si zakoupil za pár éček takzvaně dekadentní píčovinku, jinak též věc pro radost; věc pro vytuňákování vzhledu, která nemá na funkci vliv; machrovnika; hračka; gadget [gedžet] atd. A sice čepičky na ventilky, podle fotek na internetu oranžové. V reálu zlaté. Ale to vůbec nevadí. Na kole používám spokojeně pláště od Continentalu. Ty mají oranžové nápisy, barvy dobře ladí. A navíc vím hned, kde je ventilek. Pláště používám ve verzi Protection, tedy s protipropichem, tedy s ochranou proti bočnímu proříznutí a defektům. Je to skvělý pocit mít solidní gumu, na kterou je spoleh. Už vůbec nepíchám.
Významně říznutý plášť hned vedle nápisu Protection
     Za to si sem tam říznu. To takhle na soustředění v Rakovníce všichni projeli takový malý, bezvýznamný brod. Já v něm významně řízl plášť o nějaký kámen, nebo ostrý bordel. Buď jak buď, na tohle byl protipropich krátký. Jak jsem dával kolo před sezónou do servisu, všechno jsem z něj sundal a opětovně nenandal podsedlovou brašničku. A v té brašničce je krabička a v té krabičce lepení… . „Člověk může bejt blbej, ale musí si umět poradit“, říkával mi můj trenér, když jsem vesloval. Proč zrovna mě, nevím. Ukázalo se, že jsem zadefektil pět set metrů před hospodou, kde jsme plánovali přestávku. Já byl unavený, bylo hezky. Členové A-team jsou nadšenci, takže než jsem se prospal, bylo spraveno. Tímto děkuji.
     Apalucha bývá první nebo druhý srpnový týden schválně kvůlivá počasí. V červenci prý často bývá zima a prší. Kdysi to tak skutečně bývávalo, Apalucha už se jezdí strašně dlouho. Poslední tři, čtyři roky se zase vrací to, že v červenci prší a v srpnu bývá teplo a hezky. Mimochodem, školní prázdniny byly prý vymyšlené za Marie Terezie (to dává smysl, když zavedla povinnou školní docházku) právě v létě. Aby děti mohli pomáhat se sklizní, ne protože je hezké počasí. No náš srpnový týden byl ten studený srpnový týden, kdy i dost často pršelo. Před tím bylo hezky, a poté má být hezky až do září. Horská Kvilda hlásila rekordní mráz, jak je jejich zvykem. Štěstí, že jednomu nepasovala velikost nově zakoupených jedovatě svítivě oranžových, dlouhoprstých rukavic. S radostí jsem je odkoupil, ale doteď vlastně nezaplatil.
Snaha vyhnout se trailům
     Apalucha byla v Rychlebských horách (dále již jen Rychlebky). Modří už vědí. Je to vyhlášený ráj bikerů - http://www.rychlebskestezky.cz. V Rychlebkách jsou traily, v Novém Městě pod Smrkem jsou singletracky. Singletrack v Novém Městě pod Smrkem má mezi pravověrci špatnou rezonanci, Rychlebky dobrou. Má to svoji historii, stačí pohledat na bike-forum.cz. Slovo singletrack je pod ochrannou známkou, asi bych ho neměl používat bez uhrazení poplatku. Singletrack, i trail je prostě štěrková cesta v lese, pouze pro kola, jednosměrná. Má to být zábava, v Rychlebkách je stezek několik, jsou pojmenované, dole pod kopcem je základna Rychlebských stezek a tak dále. Naši dva celopéraři byli nadšeni a tak to má být. Pravověrní bikeři, míněno se vším respektem, nepejorativně a bez urážky, singltraily v Novém Městě pod Smrkem haní, traily v Rychlebkách velebí. Mě stačil první půl den. Nahoru vede singletrail Dr. Wiesnera. Nezaujalo. Já a dva další se chtěli trailu vyhnout, leč jsme bouldeřili s polemrdy po červené a to nikdy nedělejte. Sjeli jsme Superflow trail, hmm, dobrý. Dvorní mechanik jednoho z nás strašil:

„Do Rychlebek, jo? To je super, já tam jedu taky. Nechceš půjčit kolo?“
„Proč, dyť kolo přece mám“
„S timhle tam jedeš? To kolo zničíš a ani to tam s tim jezdit neni možný, to je dělaný na celopéra, tam s hátéčkem leda podél potoka“ a významně ukazoval na celopéra na prodejně.

Měl pravdu. Supeflow trail jakž takž, trail podél Černého potoka, Vidnavský okruh a Trail lesů ČR byly fajn. Neberte mě jako průměrný vzorek, myslím, že si ti, co za tím stojí, zaslouží velké uznání, většině bikerů se tam určitě tuze líbí. Ale pro mě to není. Přijde mi to jako takové tupé ježdění. Na horském kole si cením svobody pohybu, volnosti, to je k nezaplacení. Tady se jedná o úzkou jednosměrku, musíte furt pilotovat, není čas se kochat, zdržujete rychlejší za sebou, pomalejší zdržují vás, není kudy předjet. Já jsem zkrátka ryzí xcéčkař. Kde pak na mě s traily a singletracky.
Cyklistická vložka významně zjemnila posez
     Nicméně traily dokáží prověřit techniku. Šinu si to vesele po Vidnavském trailu nebo po Trailu lesů ČR. Nevím přesně a je mi to jedno. Já fakt radši širokou lesní cestu. 10 km od ubikace. Náhlé křupntutí, v sedle. A sakra, lyžina. Jel jsem dál, kam to šlo. Doufal, že to nějak půjde. Avšak sedlo spadlo. Zvednu sedlo, kouknu na kolo a lyžiny nikde. No výborně. Ještě budu hledat je. Lyžiny byly v celku a na sedle. No fajn. Mrknu blíže na sedlo. Prasklé u špičky. Sakra! Zbytek jsem dojel nejkratší cestou po áčku zpět, na základnu stezek. Jelikož jednu chvíli sedlo neustále padalo, zkusil jsem to bez něj. Co vám budu povídat. Nemám v příslušné části těla protikus, kterým bych se na sedlo našrouboval, nebylo to úplně ono. Na základně je obchod a v něm tři různá sedla. Náhoda tomu chtěla, jedno mi bylo vyloženě doporučeno spoluxcéčkařem, shodou okolností má stejné. To má překrásný design a nádhernou černou barvu a je velmi pohodlné a stojí dva tisíce. Dokonce má vetší výškový profil (takže časem praskne prozměnu lyžina). To má dvě pozitiva. Jednak jsem musel snížit sedlovou trubku, to je dobrá věc kvůli namáhání rámu. A typicky na polní nebo kamenité cestě více pruží a já mohu v tomto mnou neoblíbeném teréně konečně normálně šlapat. Říká se, že minimálně řidítka by se měla občas vyměnit, zejména po vetším nárazu. Já s nimi více třískl na minulých dvou Apaluchách a před tím několikrát též. No jo ale, kupujte si dekadentní píčovinky a měňte si komponenty jen tak z plezíru. Další kolby slibují intenzivní zážitky!

     Vítr v zádech a kolbě zdar!


čtvrtek 18. srpna 2016

Bezpečnost především: Nepijte během kolby, můžete se i oženit

A-team se toho nebojí
     Přišlo čtyřdenní soustředění s A-teamem kdesi v Rakovníce. Je to vesnice o pár barácích, nemaje snad žádného stálého obyvatele. Náš obvyklý trasér si tak nějak sám zabral místo spolujezdce. Čímž pádem se tak nějak předpokládalo, že bude navigovat. On už tam jezdí řadu let, před tím s jinou partou, náš řidič znal cestu jen zběžně. Cesta by měla trvat třebas něco přes dvě hodiny. A tak se někdo po více jak dvou hodinách zeptal:

„Nejedem už nějak dlouho? Co na to navigátor?“
„Já nenaviguju, sedim vepředu, protože mi bejvá vzadu špatně“, odpověděl k překvapení všech navigátor.

     Během cesty bylo dost času probrat co a jak. A-team rozhodl, že královskou etapu dáme hned první den, ať máme to nejhorší za sebou. Mě znovu zlobí koleno. Stará známá písnička - pouze do bolesti… . Proto jsem si na druhý den naordinoval pauzu. První den to vskutku byla slušná etapa - 75 km a 1100 m nastoupáno.
     Já si dal druhý den pauzu, na oplátku jsem uvařil bramboračku, ta nebyla jako od maminky, tady mám co zlepšovat. Kynuté povidlové buchty, kachnu se zelím a knedlíkem. A to se sakra povedlo. Byl tam jeden s námi, co trénoval na maraton, místo kachny si šel zaběhat. To bude jeden z důvodů, proč na maraton v současné době netrénuji, holt lidi jsou různé.
     Den třetí propršelo, zejména já jsem z toho byl velmi smutný, museli jsme sníst zbytky kachny… . Den čtvrtý nebyla jen tak nějaká kolba, bylo to okolo šedesáti km a okolo 800 m nastoupaných. Trasér měl tip na hospodu v jedné vesnici, asi deset km od naší ubikace. Byly jsme už docela prošití, docházelo nám. Dorazili jsme o půl třetí odpoledne. V hospodě byla cedule, že je tam svatba a uzavřená společnost. Hospoda pro veřejnost až od šesti hodin. Už už jsme se chystali odjet, když v tom byl jeden biker vyslán na průzkum. Že prý nám pivko dají a možná i polévku. A tím vše začalo. A-team podává výkony jak na kole, tak na obžerstvovacích stanicích a nebojí se toho. Každý má někdy narozeniny. Začly se kupovat rundy panáků, popořadě jak má kdo narozeniny - zelená, rum, vodka. Sedm statečných bikerů, co biker, to runda. V našem čistém, vystajlovaném oblečení, celí navonění jsme na zahrádce ihned zapadli mezi svatebčany, rozdílu by nikdo nedohledal. A asi to tam ponejvíce roztáčeli.

„Co kdybysme se tu dneska ožrali a přespali?“, zeptal se hlavní provokatér.

     Hrobové ticho a koukání do země, do stropu. Nikomu se moc nechtělo, ale tušili jsme, že jestli takhle budeme pokračovat, při nasedání na kolo přepadneme, sotva na něj naskočíme. Už před šestou jsme byli přesunuti dovnitř. Servírka, mohu-li soudit, se nám všem líbila. Bohužel, všechny pokoje byly zabrané svatbou.

„Hoší, svatba potěší každou. V 18:00 jí požádám o ruku a v 18:02 bydlíme“, pravil jsem jakožto de facto jediný svobodný, obětujíc se pro A-team.

     Její otec má autobus, já bych přikoupil přívěs a měli bychom cyklobus. Bohužel, já neměl prstýnek, ani žádná matička nebo podložka z kola nepasovala a pokoje prostě volné nebyly. Příště to chce sebou aspoň desítku podložku! Ze svatby tudíž sešlo.

     Vítr v zádech a kolbě zdar!

úterý 3. května 2016

Praga Caput Regni neznamená Praha zničená deštěm

     Praga Caput Regni znamená latinsky Praha hlava království. Tento přívlastek byl používán od středověku a v roce 1518 byl vyznačen na Staroměstské radnici. Němčináři ho někdy mylně překládají, zejména o povodních, jako Prag kaputt Regnum, což znamená Praha zničená deštěm. Od roku 1927 byl součástí znaku Prahy přívlastek Praga mater urbium – Praha matka měst a od roku 1991 Praga Caput Rei publicae – Praha hlava republiky. Taktéž nese přívlastek Praha stověžatá, protože v 19. století měla skutečně věží okolo stovky, dnes je jich několik set až tisíc. A protože když se v Praze rozkopou tramvajové koleje a já vůbec netuším kudy kam a přijdu pozdě na kružbu, a protože přítelkyně kolegy z práce dělá v Praze průvodkyni a slovo dalo slovo, domluvil jsem si prohlídku Prahy.
     Abychom si rozuměli, předesílám, že jedna z nejlepších věcí v mém životě jsou mí kamarádi. Mám nejlepší kamarády na světě. V čem nejsou nejlepší na světě je dostat z nich odpověď, pořádá-li někdo nějakou akci. Takže já už jenom píši “doražte tehdy a tehdy, tam a tam“ a odpověď vskutku nečekám. To je marná snaha. Vždy dorazí. Ve slavení jsou nejlepší na světě, to zas né, že by né. Jednu dobu jsem uvažoval, že bychom se nechali najímat na svatební mejdany u kterých je vážné riziko bezbřehé nudy, protože svateb máme společně za sebou několik a některé by bez nás byly opravdu tuze nudné. Aby se neřeklo, dal jsem ve všeobecnou známost, že jsem si domluvil prohlídku Prahy. Ve světle těchto zkušeností jsem vůbec nečekal, že by někdo dal vědět, že má zájem. Zcela nečekaně se ozvala spousta lidí. A tak jsem se ujal organizace, nakonec víceméně oznámil datum a čas. Bylo úplně jedno kdo se vlastně zúčastní, ale jakožto organizátor je dobré mít přehled. Domluva kdy a v kolik jednu chvíli připomínala legendární scénku Felixe Holzmanna “Včera, dnes a zítra“, museli jsme se dohodnout jestli v sobotu večer, nebo v neděli ráno. Radši jsem zamluvil dvě prohlídky na včera, jednu na zítra a tři na pozítří... . Padlo to na sobotu odpoledne. Někteří dospělí vzali i svá děcka, jak velcí, tak malí mají můj obdiv.
     Z dětství si pamatuji, že orloj na Staroměstském náměstí je velkolepá show. Nám to akorát shodou okolností vyšlo na celou hodinu. Opak je pravdou. Hotovo je asi za půl minuty. Ještěže se neplatí vstupné, tedy spíše čumné. Jinak by ho chtěl plný Staromák cizinců určitě vrátit. Vypadalo by to zase jednou jako o nějaké revoluci. Jak to tak poslední dvě, či tři léta bývá, přes pracovní týden bývá hezky, aby se počasí na víkend zkazilo. Opravdu. Zrovna, když jsme čekali na Staromáku, tak se ukrutně rozpršelo. Ze by přeci jen Prag und Turisten kaputt Regnum? Naštěstí se vyčasilo. Děti měli sice problém udržet pozornost při delším výkladu, ale jejich průběžné dotazy k výkladu značí, že i je to přece jenom zajímalo. Nejvíc je naštvalo, že jsme je nenechali prohlídnout si paži Sv. Víta uloženou kde jinde než v katedrále Sv. Víta. 
     Druhou část prohlídky jsem si vzal na starost já. Byla už jen pro silně trénované jedince. Jal jsem se ukázat oblíbenou posilovnu na Žižkově. Proto si matky s dětmi zakoupili hromadnou ČD jízdenku zvlášť od jejich mužů. Spojení z hradu mělo být přímé, bohužel tomu tak nebylo, překopané koleje a tím i spoje nám přesun na druhou část prohlídky trochu zdramatizovaly. Konspirační teorie praví, že přímé spojení hrad – Žižkov přerušilo se, neboť hradnímu pánovi hrozilo akutní nebezpečí nákazy Žižkovskou virózou. Kdyby teroristi jenom tušili, že u nás v Čechii by stačilo hrad nenápadně zásobovat Becherovkou, pacient nula by byl hned naprosto jasný, od něj by se epidemie virózy rozšířila dále. Nakonec jsme se po peripetiích s pražskou MHD celí šťastni dostali do již mnou zamluvené posilovny. Zátěž se má střídat a tak jsme prokládali piva z produkce malých pivovarů, produkcí nevím koho, ale jmenovalo se to ořechoka, malinovka, kmínka a vítr z hor. Poslední jmenovaná je těžká váha z nejtěžších, je to padesáti procentní zelená. Byl to jeden z těch večerů, kdy jsem se neuváženě přetrénoval... . 
     “Když vim, kdy jede vlak, tak snad vyrazim včas, nejsem idiot”, tvrdil jeden účastník prohlídky. “No jasně, máš recht”, podpořil jsem ho, ale věděl jsem své. Jsme všichni idioti, vyběhli jsme z hospody tak akorát. Tohle na svém hlavním vlakovém nádraží doma nezkoušejte. Abychom měli jistotu, že poslední vlak stihneme, tak jsme to vzali úprkem přes čtvero perónů a kolejí, shod do kolejiště byl vždy asi dva metry. To jsem ještě nevěděl, že vlak jede o pět minut později, než jsem si myslel. Rychlejší půlka osazenstva těsně stihnuvší tramvaj, snad kvůli černému svědomí čekající na nás v přístupové hale, měla nakonec co dělat, aby vlak stihla! 
     Zvláštní poděkování zaslouží naše milá průvodkyně a tak, chcete-li se dozvědět v jakém stylu je vlastně postaven Obecní dům; jestli a proč něco chybí mozaice na Obecním domě; na jakém domě a proč je socha Mojžíše s rohy a ostatní sochy jsou takové placaté nic; co původně bylo na věži Chrámu Matky Boží před Týnem místo Panny Marie; proč a jaké podloží má Staroměstské náměstí a proč na to Holanďané nejdou stejně chytře jako my v minulosti; koho socha a proč byla omylem sundána z Rudolfina a dalších 100+1 zajímavostí z české historie, s radostí dávám ve všeobecnou známost kontakt na naší skvělou průvodkyni: 

Lenka Dvořáková,
www.Guide4advanced.eu 

     Zdar a sílu a Žižkovu zdar!

P. S. Víte co mi řekl kolega z práce, který za námi dorazil na Žižkov? “Když jsem viděl tvý kamarády, tak už vim, proč se nechceš stěhovat do Prahy. Těch se nevzdáš.”  

pondělí 4. dubna 2016

Už jsem potřeboval něco přeříznout

     Nová trenérka nešuká, trenéra na šukání s námi nikdy moc neužilo. Když, tak pouze sporadicky. A od té doby, co se oženil, vlastně vůbec. Může to být samozřejmě jenom náhoda, ale nabíledni je otázka jestli ženit se má cenu. Každopádně jsem po nějaké době potřeboval notně nutně něco přeříznout. Schválně píši něco a přeříznout, jak málo jsem tušil.
     Konečně dorazila. Po tom všem vybírání byla přesně taková jakou jsem si ji vysnil. Já budu její první. Už bylo na čase, abych skoncoval s obdobím bordelu. Zkusil jsem ty dvě dát dohromady, ale nedělalo to dobrotu. Stará na novou příliš tlačila. Zvolil jsem jinou taktiku. Starou prostě přeříznu. Pevně jsem ji chytil, sebe zapřel a svůj nástroj pečlivě přiložil. Delikátně jemnými, přesně definovanými pravidelnými pohyby nahorů a dolů jsem se pustil nedočkavě do díla. Hlavně ať z ní nástroj nesklouzne. Celý napjatý očekáváním jestli to vyjde. Šlo to nad očekávání hladce a rychle. Ke konci aktu jsem přirozeně zpomalil. Čekal jsem, až stará odpadne a nechtěl říznout vedle. Povedlo se. Přeříznutá byla raz dva. Já byl spokojený. Ještě očistit a mám hotovo. Snad jsem tím nic nezkazil a nebudu muset látat něco složitě dohromady, vůbec si nedovedu představit jak by to bylo možné. Doufám, že teď už bude moje stará s tou novou fungovat bez problémů. Skloubit je dohromady bývá nezřídka problém.
Už se vejde
     No to víte, když se ani po pečlivém měření stará sada nářadí nevejde do nové bedny na klumpy a harampádí na kolo a sada nářadí tlačí na stěny tak, že bedna nejde zavřít, je potřeba radikální řez. Doteď mám krámy na kolo ve vícero krabicích od bot. Už nebudu hledat věci ve špatném hrníčku špatné krabici. Žel bohu uříznutý kus slouží zároveň jako jeden ze dvou zámků, tak snad to nebude vadit. Dvakrát měř a jednou řež, říká se. A víte, co se říká u nás na vesnici? Aby pro samé měření došlo vůbec kdy na řezání!
     Držela stará? Jak se osvědčila nová? Je lepší mokrá a bílá z Francie, nebo suchá a růžová z Himálají? A kterého člena Dog eat dog, hudební ikony let devadesátých skateboard-punkové subkultury jsem de-facto zabil?

     Měřbě a řežbě zdar!

úterý 15. března 2016

Konec šukání s trenérkou

     Bylo zcela evidentní, že jako jediný z krouženců dělám všechny cviky učebnicově dobře. Ostatní nemehla trenér, či trenérka neustále opravovali. Trenérka vedla kružbu jeden den v týdnu. Tak jasně, vesloval jsem, trávil nějaký čas v posilovně, takže si troufám tvrdit, že nejsem tak natvrdlý jako ostatní. Stačí jednou vysvětlit, popřípadě předvést a já už si poradím. Žádný problém. Postupem času se ovšem zdá, zejména poslední dobou, že přeci jen má technika u několika málo cviků je takříkajíc suboptimální. Ba dokonce až hodně špatná, dalo by se říci. U hodně cviků. Je to patrně způsobeno tím, že jak dělám pokroky, tak si trenér začíná všímat mé vysoce vytříbené, leč atypické techniky. A tak jsem hodně opravován, v případě chladné reakce i důrazně okřikován. No jo, jenomže cviky správně prováděné jsou věru přetěžké. Navíc trenér vůbec nebere v potaz, že my ze severočeské mostecko-hnědouhelné pánve máme špatnou pohyblivost kloubů a nutí mne jít do krajních pozic, kam já se prostě nemohu v životě dostat. Budiž faktem, že trenér říkal, že každého jednoho cvičence zachrání pouze smrt nebo papír od doktora. Já ani jedno neobstaral. Jinak ale kružba vydatně pomáhá, zejména mému hexnšůsu. Záda jsou celkově pevnější. Až tak, že mne nedávno při rozcvičce znovu chytl. Naštěstí během pár dní odezněl. Ani ta není pro nějaká ořezávátka.
     Ono ani to šukání není  žádná jednoduchá věc. Až třeba šestnáct cvičenců a cvičenkyň šukalo s trenérkou. Pravda, postupně, maximálně dva lidi najednou. Střídali jsme se. Byly na nás kladeny nároky, aby bylo šukání prováděno kvalitně a s dlouhou vydrží. To vám není žádná sranda. Nemálo lidí muselo být poučeno jak správně šukat. Mnoho lidí zvadlo předčasně. Zejména únavné to bylo po cviku, který se provádí jako kdyby si měl člověk urvat koule. Marně přemýšlím, jestli toto názorné vysvětlení dámám pomáhá. Jestli vědí jak (si) je urvat.
     Tato trenérka pro nedostatek času přestala po nějakém čase vést kruháče. Přišla nová. S tou skončilo šukání i urvávání koulí. Nová trenérka s námi nešuká, nebo strašně málo, ani koule si nemusíme rvát. Ale marná snaha, ženská ruka je prostě znát. Dámy mají jiný přístup, v lecčems jsou drsnější, v něčem zase tak jemně ženské. Je to pro mě vítaná změna.  
     Kupříkladu stávající trenérka je více odpouštějící. Já přišel doposavad jednou pozdě, jednou mi strach nedovolil přijít radši vůbec a jednou jsem si spletl hodinu a přišel na posledních deset minut. Ale když jsou záludně a bez varování rozkopány tramvajové koleje, je zle. Byl tram zrovna trenér. "Ahoj", pozdravil jsem nahlas. Zrovna se nedíval a psal na tabuli trénink. Všiml by si toho, vidí všechno, tak jsem zvolil tento přístup. Za pozdní příchod je padesát angličáků, za ještě pozdější sedmdesát, nebo za kecy. Opozdil jsem se asi o minutu. "Tak teda tři angličáky", byl jsem nahlas vtipný. "Tak teda padesát a budu ti je za ty kecy počítat", přestal trenér psát na tabuli. "Padesát, čtyřicet devět, čtyřicet devět (to když se cvik neprovede učebnicově dobře)… třicet osm..., pauza, čtyřicet tři... další pauza, čtyřicet osm....". Já byl znovu nahlas vtipný. "Šedesát...". Od začátku února nemohu pořádně chodit a vlastně mě bolí celé tělo.
     Chytne mne znova hexnšůs? Zruší AC/DC po amerických i evropské koncerty, potažmo ten pražský? Mám radši prodat všechny tři lístky? Dosáhne hokejový Litvínov na double v této sezoně (titul v jednom ročníku, sestup v následujícím)? Mimochodem, o Litvínovu se traduje, že hraje dobře (když hraje dobře) do plesové sezony. Všechna čest, jak vloni, tak letos si podržel stabilní formu. Vypráší v play-off první ligy HC Slovan Ústí nad Labem Jihlavu stejně jako Kladno? Rytíři měli překvapivě hodně tupé šavle.
     Zdar a sílu a kružbě zdar!

pátek 1. ledna 2016

Zabij Biebera, zachráníš pop

     Poznámka redakce: Autor z tohoto článku nemá vůbec žádnou radost. Muziku má rád a rád zajde na koncert. Bohužel se stalo smutným zvykem, že autor svojí pouhou přítomností v lepším případě buď ukončí kariéru daného umělce, případně někomu z jeho kapely. Nebo v horším případě dojde k úmrtí umělce, případně někoho z jeho kapely. Autor Justina Biebera osobně nezná, proti němu ani jeho tvorbě nic nemá. Bieberovi přeje i nadále kvanta kvalitního fetu, hojnou přízeň fanoušků a spoustu úspěšných let jak v osobním tak profesním životě. 

     Názory jsem málo změnil, muziku mám rád... a tak občas vyrazím na koncert mých oblíbenců. Bohužel se zdá, že má přítomnost na koncertech má dalekosáhle neblahé následky, posuďte sami:
     To byl rok 2000. Británii zasáhla rekordní a největší sněhová bouře za posledních padesát let a já šel na koncert Deep Purple s orchestrem. Jako speciální host se představil Ronnie James Dio. Ten rok nikdo z nich nezemřel, ale čtěte dál. Rovněž jsem se zúčastnil s plzeňskou agenturou Ozzy a potkan zájezdu na AC/DC do východoněmecké Riesy. Ten rok nikdo z nich nezemřel, ale čtěte dál. 
     To byl rok 2005. Slovácký verbuňk byl prohlášen Mistrovským dílem ústního a nemateriálního dědictví lidstva UNESCO a já šel na koncert Phila Collinse. Bylo to turné na rozloučenou a já měl vstupenku na druhý, přidaný pražský koncert, oba koncerty se měly odehrát v první třetině turné. Collins ale, jak jinak, ztratil hlas a koncert se přesunul na samý konec tohoto turné. Jsem úplně poslední na světě, kdo viděl zpívat Phila Collinse, ukončil jsem mu sólovou kariéru.
     To byl rok 2008. Malajsijský ministr zdravotnictví Chua Soi Lek rezignoval po sexuální aféře a já šel na koncert Katapultů. Symbolicky jeli turné bez bubeníka, protože zrovna zemřel Tolja Kohout, který se před pár lety poněkolikáté vrátil do kapely. Pokud mě má paměť nešálí, ještě když jsem kupoval vstupenku, tak vesele žil a těšil se podlomenému zdraví s optimistickým výhledem.
    To by rok 2006. Zanikla Jemčinská lípa, nejmohutnější památný strom Třeboňska a Jindřichohradecka a já šel na koncert Jamese Browna. Bylo nám divné, že některé party vyzpívává nějaký mladík a vtipkovali jsme, že chceme vrátit deset procent vstupného. James Brown zemřel asi tak týden po pražském koncertu na rakovinu hrtanu. Všechna čest, obdivuhodný elán, celkově přístup vůbec, excelentní výkon. 
     To byly roky 2007, 2010, 2013. Nastala velká konjunkce planet, Měsíce a galaktického jádra; švédská korunní princezna Viktorie se provdala za svého přítele Daniela Westlinga; narodil se Taufaʻahau Manumataongo Tukuʻaho, následník tonžského trůnu a já šel tyto roky na koncert Joe Cockera. Měl tuhý kořínek, enfant terrible světového rocku přežil toho tolik, co by obyčejný člověk nezvládl. Ovšem nedlouho po posledním turné v roce 2013 skonal těsně před vánoci v roce 2014. 
     To byl rok 2012. Po parodii na prohibici a prezidentské volby jsme byli svědky parodie atentátu na prezidenta softwarovými kuličkami a já šel na ústeckou portu a koncert Olympiku k jejich padesáti letům na scéně. Na portě byli mimo jiné hosty Pavel Bobek a Petr Spálený. Popořadě: Pavel Bobek zemřel v roce 2013, Petr Spálený letos po vleklých zdravotních útrapách ukončil kariéru. Posledně jmenovaný mi zpívá leda tak maximálně v kuchyni, když nechám něco déle na pánvi. Bubeník Olympiku Milan Ferda Peroutka zemřel pár měsíců po koncertu, kde já jsem byl přítomen.
     To bude rok 2016 a já jdu na AC/DC. Ač je to má oblíbená kapela, jejich koncerty jsem pustil ze zřetele, protože to dlouho vypadalo, že k nám nedorazí. A tak mi bylo divné, že v roce 2014 je jejich bubeník Phil Rudd obviněn z přípravy vraždy a držení drog a že druhý kytarista Malcolm Young trpí nějakou formou demence a do toho musel podstoupit několik operací srdce a plic. Jemu čert opravdu nasral na jednu hromadu. Trio bratrů Youngových (zmíněný Malcolm, Angus - první kytarista, George - producent) doplní jejich synovec Steve Young, výměna za Malcolma. Kdo ví, jestli to nebude jejich poslední turné. Tyhle lapálie a mojí návštěvu koncertu děli hodně let a tak jsem nevěděl, jestli si tyto dva umělce mám počítat mezi své zářezy na pažbě. Nedávno jsem zakoupil tři lístky, záhada vyřešena!
     Mimochodem, Ronnie James Dio umírá v roce 2010 a John Lord z Deep Purple ho následuje o dva roky později. Jejich koncert a úmrtí dělí hodně let a tak nevím, jestli si tyto dva umělce mám počítat mezi své zářezy na pažbě.Tato záhada trvá.
     Toto se o mě ví. Kolega z práce měl kapelu, já tvrdošíjně odmítal zajít na jejich koncert. Právě tento a ještě jeden kolega za mnou přišli s takovým projektem. Že prý by ho dali na Startovač nebo Kickstarter. Uhradili by náklady, lístek a ať si řeknu taxu. Lístek na stání po pódiem. Čím blíž, tím líp, ať je jistota. Je mi jasné, že bych si mohl říci velikou částku. Ale ať to má styl, tak jsem si řekl o 666,- Euro. Ani je nemusím číst, ale je mi jasné, že pravidla crowdfungingovéhých serverů neumožňují projekty na zabíjení lidí, i když se jedná o Justina Biebera. Tento projekt by neprošel. Tím pádem se nejspíše Bieber dožije dalších spousty šťastných let a to přeji Visacímu Zámku, na kterých jsem byl na aktuálním turné, ale hlavně i vám a děkuji za přízeň!

P.S. A ano, na Mötorhead jsem se chystal někdy v budoucnu zajít! RIP Lemmy.