Kdo z vás to má?
. Kdo z vás to má? Není to ani dva týdny co jsem dal poslední článek ve všeobecnou známost a jedna kamarádka se mne na Facebooku ptala, kdy bude další. Takhle rychle to nejde, napsal jsem jí. Musí se něco dít a být inspirace. Je duben a já už smolím devátý článek. Myslel jsem si, že si vystačím tak se čtyřmi až pěti ročně. Nicméně zdá se, že s každou jízdou jsou nějaké zážitky, i když bych se bez posledních zážitků i obešel, ale… . A jak říká jeden kolega z práce, cokoli před „ale“ nemá smysl, takže hezky pěkně popořádku.
Po pár vyjížďkách a cca. 130 km si sedlo řazení a potřebovalo trochu seštelovat. Navíc kolo bylo špinavé, takže bylo jasné, že bude následovat údržba a když se v sobotu mělo ochladit a pršet, a také se ochladilo a pršelo, bylo rozhodnuto. Na těch internetech (památný výrok Věrušky bude mít příští rok 15 let výročí) jsem si zjistil, že na mytí kola je nejlepší kýbl s vodou a smetáček. V barvy-laky jsem ke smetáčku ještě přikoupil malý kartáček od SPOKARu, kdybych se se smetáčkem nemohl někam dostat. Záhy se ovšem ukázalo, že malý kartáček je drátěný kartáček. Nu což, alespoň jsem udělal SPOjeným KARtáčovnám kšeft - celých 30 kč! S dřevěnou rukojetí zatopím v kamnech a zbytek dám do sběrny a ještě vydělám. Ovšem, toto jako kdyby předznamenalo následující eskapády.Piešťanské Píšťanské jezero a námořní Shellka.
Vím o tom, že štelovat přehazovačku neumím a tak jsem se nechtěl pouštět do žádných větších akcí. O víkendu jsem chtěl zkusit švih okolo 50-60 km, abych věděl, jak jsem na tom. Měl jsem v plánu kopce, pojezd po vyhlídkách na Labe. Takže jsem v neděli vyjel a moc to kvůli přeházce nešlo a hlavně to takhle ani nebaví. Slavnostně a jak jinak, než v plné polní jsem se vrátil po marných pokusech o nápravu zpět, asi dva km od domova. Svými neumětelskými pokusy jsem to ještě více rozvoral. Dal jsem kolo do servisu a bylo.
Jak tak pročítám jedno bikové forum, tak hodně lidí řeší ohnutí patky přehazovačky. Mě se to nikdy nestalo a nevím, co by se muselo stát, aby se patka ohla. V servisu o tom též mluvili, nevím prostě proč. Přeci se normálním ježděním nemůže ohnout.
Jak už jsem psal, 40 km se zdá býti optimální a tak jsem odstartoval opět z Roudnice. To je nějak lehce přes 40 km. Tentokrát nepojedu přes kopce, z Litoměřic je prý udělaná cyklotrasa a dá se tam dojet po rovině, tvrdí mi různí kamarádi z více stran už asi 10 let. Trochu se mi nechtělo, ale počáteční nechuť vyrazit jsem překonal (a o to jde vždy především) a nakonec jsem byl rád. Tohle jarní počasí mám mě úplně nejvíc nejraději. 25°C, triko, kraťasy a mírný, jarní, osvěžující větřík. Benzín a nafta zdarma.
Na Slovensku V Čechách je všechno možné.Cesta ubíhala fajn, úplně bez problému, docela jsem si jí užíval a kochal se překrásnou krajinou labského údolí. V Litoměřicích jsem byl v cuku letu. Cestu někdo ověsil reklamou na cykloservis na cestách. Tomu říkám business plán! S ironickým šklebem jedu dál. Mám špatný orientační smysl, ale cyklotrasa je naštěstí celkem dobře značená a půl cesty už mám projetou. Přeci jen, v Litoměřicích lehoulince váhám, nakonec ale jedu správně. Takže s tím orientačním smyslem to není nakonec tak špatné. V Litoměřicích místo do kopců mířím k Labi. Před dolním nádražím v nulové rychlosti najíždím z boku na obrubník a lup ho, za halasného pokřiku „kurvááááá“, za který by se nestyděli ani indiáni právě vyrazivší na zteč, jsem šel nekompromisně a tvrdě k zemi. Tentokráte pravé koleno rozbité. Celé Litoměřice museli být v tu chvíli na nohou. Při nejmenším slečna drživší kolo, která stála asi metr ode mne. „Jste v pořádku?“. „Ano, jsem“, zamumlal jsem stále ležící jak široký, tak dlouhý a zpamatovávající se z této překvapivě nenadálé události. Vstal jsem a patřičně nasrán jsem prohodil směrem ke slečně, která na mě stále nevěřícně vírala, něco jako „bez obav“. Otřesen otřesem jsem úplně zapomněl simulovat výron kotníku a že by to spravila dvojdecka ve vinárně, či kafčo v cukrárně s tou slečnou, pročež Litoměřice jsou vyhlášené obým.
Mému bezradnému pokrčení rameny odvětila „Jako za mlada, co?“. Sakra, přeci mě nemůže znát, říkám si. Kartáček a septonex na silniční lišej doma nemám. Vlastně je nemám od té doby, co jsem přestal jezdit na kole. Jak tak kontroluji kolo a nahazuji zpátky řetěz spadnuvší z malé pili, zkouším přední kolo, vyluzuje o něco silnější zvuky než je zvykem, ale je vlastně v pořádku. Zkouším zadní kolo. Ozvalo se zlověstné a špatné kovové škrtání. Špatné v tom smyslu, že víte, že je zle, že se to jen tak nespraví. Ironický škleb je ten tam. Jak, že je to číslo na ten cykloservis? Zoufale prohlížím kotouč zadní brzdy, ten by měl být v pořádku, je na druhé straně, než jsem spadl. Ajaj, ohnutá patka přehazovačky. Zvuk vydávalo lanko končící u zadního šaltru škrtající o výplet na zadním kole jak byla ohnutá ta patka. Tak tohle, tohle se mi nikdy nemůže stát, patka přece nejde při normálním ježdění ohnout! V servisu při vyzvedávání kola mi říkali, že patka je měkčí, že se spíše ohne, než aby praskla, což je výhoda. Ovšem nevýhoda je, že se lehčeji ohne. No, zkoušet jsem to v plánu určitě neměl. Navíc na neděli je domluvený výlet v bandě UL bikerů a já bych se ho rád zůčastnil.
Nic, jedu dál. Cestu podél Labe jsem si naplánoval schválně, mimo jiné proto, že se jede přes Piešťany Píšťany, v kterých je Piešťanské Píšťanské jezero. Člověk ani nemusí na Slovensko. Jedu, šaltr přiměřeně funguje, jsem stále mírně v šoku. V Píšťanech je zdálky vidět Shellka, benzín a naftu mají zdarma. Fajn, sice nemám hlad a ani moc chuť, ale něco malého, sladkého, aby mě to vyvedlo z šoku, by se šiklo. Bohužel, zavřeno. Opouštím Píšťany a šinu si to podél Labe, jak jinak, že. Jedu, jedu a najednou koukám, že se vracím. Mám sice špatný orientační smysl, ale tohle snad nemůžou být ty slovenské Piešťany? Snad ne, na Slovensku jsou ty kopce okolo krapánek vetší. Rychlý dotaz na cestu a už chytám správný směr.
Která kurva mě před deseti lety uvedla v omyl, že z Litoměřic se nemusí jet přes kopce? Musí, musí a prostě musí! Asi budu musit někoho řádně vypeskovat. Opět stoupám okolo Kamýku, tentokrát z druhé strany, zase 12% stoupání. Dávám to na jeden zátah. Míjím odbočku s cedulí Kamýk 1 km. I když byl čas óká, protože jsem vůbec nikde nekufroval a kolo a já jsme byli absolutně v pořádku, tak jsem se rozhodl pro tentokrát Kamýk ignorovat a jet dál. Ani kašpárka jsem nemusel použít, prostřední pila to jistila. Cestou do Ústí už podél Labe míjím evidentně pár. On se chce asi vytáhnout a jede schválně přede mnou, chce mě vyprovokovat. Slečna byla řádně elastická a s helmou na hlavě. On na pohodu - volné kraťasy, triko, bez helmy a rukavic. Nemusel vedle ní tolik dřít, tak to asi tolik nehrotil. Já cyklo dres, rukavice, helmu, tak mi to asi chtěl ukázat. Ne, že by to asi na chvíli nešlo, ale jedno ze základních pravidel (při zátěži v aerobním režimu) zní - neblbnout, nezávodit. Dojde k zakyselení - vyšťavení a je finito. Já měl navíc necelých 40 km v nohách, tak jsem se zavěsil pohodlně do háku. Po chvíli viděl, že z toho nic nebude a přestal, stejně by nemohl jet daleko, neb tam měl sebou slečnu.
Kousek před Ústím je na cyklostezce VELHLUPANEBEBR (velmi hluboký a nebezpečný brod), kousek za Ústím je další VELHUPANEBEBR (modří už vědí). Jako kdyby tu výstražnou ceduli u brodu maloval vojín Kefalín pod dozorem majora Terazkyho. Pak mně pobavila další cedule hlásající mimo ČD. Byl jsem na vážkách. Můžu jet dál? Půlku cesty jsem jel vlakem a navíc mám u sebe platnou jízdenku. Snad nikde nebude hlídka MěP. Cestou domů po silnici na hladkém asfaltu se mi v zatáčce žvejknul přední plášť a přední kolo lehce podjelo. Teď už je to jasné. Další železné pravidlo zní - vždycky svádět vinu na vybavení a techniku. Za můj pád v Litoměřicích může žvýkavý přední plášť! Paradoxně mám pocit, že v terénu by k dosavadní ekvilibristice vůbec nedošlo. Je čas přestat gumovat áčko a rozjet se pořádně do terénu. To bude teprve rodeo. Doma se po dnešní obvzláště vypečené kolbě radši ujišťuji, že se dá dres prát na 40°C. A stěstí, že tak. Na 30°C. No aspoň něco. Zničený dres, to by tak ještě scházelo.
Takže to máme 5v=7p+2(ok). Pět vyjížděk. Sedm pádů. Dvě odřená kolena. Kdo z vás to má? Kolikrát ještě půkdu k zemi? Kolik dalších patek ohnu? Jak dlouho ještě vydrží tachometr a proč vlastně padám (o tom zase někdy jindy)?
Vítr v zádech a kolbě zdar!
Lajkujte, foloušujte, šérujte na Facebooku anebo na Instagramu. Nic vám tak už neunikne a blog se dostane k více lidem a pro mě to je signál, že se vám to líbí: