To si ze mě děláš prdel?!
Fatbag jako kráva
Někdy mám pocit, že výživoví poradci jsou fenoménem dnešní doby, ostatně stejně jako poradci finanční. Že to dneska dělá kde kdo a s hodně proměnlivou kvalitou. Třeba mi nedávno jeden taxikář, už ani nevím, jak jsme na to téma zabrousili, povídal, že mimo taxikaření dělá právě výživového poradce, asi prý už rok a půl. Tak jsme dali řeč, podle něj je potřeba vypít denně už nevím jaké množství vody na 1 kg hmotnosti. Mě vyšlo, že bych snad měl vypít 5,5 litrů vody denně. Děkuji pěkně. Vypili jste někdy třeba dva až tři litry vody za den? Nic moc, co? Navíc jsem četl, že devět litrů vody je smrtelná dávka. Tělo jí nestačí zpracovat a máte po žížalkách. Slušně jsem poděkoval, vyfasoval časově omezenou slevu na špekoměr a už se nikdy neozval. S taxikáři mám vůbec veselé historky. Jeden mi jednou za jízdy na mobilu ukazoval fotky, kterak jezdí lovit ryby do Norska, čímž pádem trpěla pozornost řízení. Náhodou to byl majitel tamní taxislužby a prý péruje své šoféry, aby jezdili pouze s taxametrem a neokrádali ho. No ale já se s ním předem domluvil a jel bez taxametru... . Nebo jsem si jednou normálně sedl dopředu. To jsem zrovna trpěl hexnšusem. „Jé, vy jste si mi sedl na brýle, jakto, že jste si jich vůbec nevšim?“ „Já se nemůžu moc vohejbat, mám hexenšus, pardón“. Po počátečním ping pongu asertivity jsme našli společnou řeč: „Jedna ženská mi rozsedla brejle za desítku a ani mi nic nedala, píča. Tyhle stály trojku, to je lepší.“ „Jo hochu, když ses nepoučil…“ znělo mi hlavou. Ukázalo se, že je rozvedený a po rozvodu si našel přítelkyni v Ústí, kde koupil byt a odstěhoval se z Prahy. S přítelkyní se mezitím rozešel, občas se navštíví, ale už spolu ani nespí. Nakonec jsme se srdečně loučili, nechal jsem mu asi stovku tuzera na nové brýle a v neposlední řadě nás pojilo pouto stejné vesnice. To všechno se dá zjistit za přibližně půl hodiny v taxíku. Ještěže to nebyl Háma. Mimochodem, Trávníčkův Slovník jazyka českého z r. 1952 upřednostňuje tvar „ještěže“ před „ještě že“, přípustné jsou prý oba tvary.
Každopádně nějaké měření svalů, špeků a co já vím čeho je u mne momentálně zbytečné. A vlastně ani nevím, k čemu by mi to kdy bylo, když se hýbu pro zábavu? Je na čase posunout projekt PBT (přestávám být tlustý) na další úroveň. Není to předsevzetí, je to prostě další fáze zmíněného projektu - od ledna jsem si dal za cíl chodit třikrát týdně na kruháče. Je to všechno pečlivě promyšlená taktika. Nultá sezona na rotopedu abych zjistil, jestli se hodlám hýbat. Dvě sezony na kole jako fyzická a psychická příprava na další fázi projektu PBT. Protože jsem moc dobře věděl, že je za potřebí hýbat se daleko více a nejlépe v aerobní zátěži a procvičovat celé tělo, což kruháče hravě splňují. Bolí mne i svaly na prstech u nohou o kterých jsem nevěděl, že je vůbec možné, aby kdy bolely! A začal jsem uvažovat právě i o změně, nebo spíš nástřelu správné stravy, abych se dozvěděl alespoň nějaké základy. Úderem nového roku poslal trenér email s nějakými organizačními změnami, z kterého zároveň vyplynulo, že si lze od něj nechat udělat jídelníček. Ozval jsem se a byl zvědav. Dostal jsem příkaz si tři dny psát, co piju a jím. V sobotu jsem se k tomu dokopal, v emailu vznesl dotazy typu co jíst před a po kružbě, před, během a po kolbě a nastínil dlouhodobý cíl a taktiku jak se k tomu dopracovat. Náhoda tomu chtěla a musel jsem si zapsat i posilování na Žižkově, které mimochodem proběhlo mimořádně v Karlíně. Pondělní kružba: „Čoveče, celej víkend jsem přemejšlel, co ti na to mám napsat. Začal jsem větou: To si ze mě děláš prdel?! A u ní jsem taky skončil.“ „No já ti to řikal…“ Domácí úkol zněl během dalších čtrnácti dní jakékoliv tři dny nepít alkohol a přestat sladit. Pak se zase ozvat. Často piji černý čaj a kafe a tak přibližně poslední rok sladím. Dostatečným množstvím kofeinu si udržuji vyšší srdeční činnost, čímž posiluji kardiovaskulární systém a vynahrazuje mi to běhání a jiné podobné aktivity. Ostatní věci zatím vůbec neřešit. Cílem je postupná změna, nikoliv skoková. Né měsíc bláznit a pak zpátky do starých kolejí, ale dlouhodobě u toho vydržet. Takže jsem se v úterý rozloučil s jedním kamarádem v hospodě, oznámil to na Fejsbůku a také kumpánům v posilovně na Žižkově v Karlíně něco naznačil. Další týden: „Tak jak to jde bez cukru?“ „Bez cukru v pohodě, ale s alkoholem to je horší.“ „Dyť máš jenom tři dny nepít.“ „No jo, ale v hospodě na obědě se mě ptali: Je vám špatně, nebo jste nemocnej?“ pobavil jsem celou tělocvičnu. Rozhodl jsem se, že budu za drsoně a pokud možno nebudu pít vůbec po zbytek oněch čtrnáctí dní. Vydržel jsem týden. Musím se bez ostychu přiznat, že jsem alkoholik. Neboť podle Prim. MUDr. Karla Nešpora, CSc., SRPŠ et CCS je i bažení příznak závislosti. A já bažím zejména u oběda, kdy si ostatní objednávají zlatavý mok.
Není kružba jako kružba. Jsem si zrovna tak přemýšlel, že cvičení v sériích (říkejme tomu třeba hranatá kružba) je fajn, ale že by nebylo od věci zkusit opravdový kruháč, vyloženě na čas. Půl minuty, minutu cvik a pak na další. Říkejme tomu třeba kulatá kružba. To jsem ale vůbec nevěděl, že i to se může stát. A zcela nečekaně se to stalo. Něco úplně jiného je jet si série svým tempem a něco úplně jiného je tahle bejkárna. Chtěl jsem se zajít rozloučit s dalšími kumpány, a sice volejbalisty. Ne, že bych s nimi hrál volejbal, pouze s nimi chodím zápasy rozebírat následně do restauračního zařízení. Ale tahle kulatá kružba mě zaskočila úplně totálně docela nepřipraveného, vůbec jsem s tím nepočítal. Zpráskaný jako starý pes, psychicky a fyzicky, utahaný jako šňůra od hajzlu a z posledních sil jsem se doslova odšoural domů, na hospodu ani pomyšlení. Tak na tohle prostě ještě nejsem připravený. Asi holt nebudu chodit ve čtvrtek. Ale trochu to v hlavě uzrálo a vlastně by to mohl být skvělý mix: dvakrát týdně hranatá kružba a ve čtvrtek kulatá. A jak jinak mám natrénovat takovouhle zátěž, než že ji budu trénovat? Leč, další týden mě v pondělí opět zaskočila kulatá kružba. Ve středu něco podobného. Tak jsem se ptal, co bude ve čtvrtek nebo v pátek. Že prý je to tento týden jedno, neboť je kondiční týden! Během kraťounkých přestávek se dají slyšet podobné perly: „Dejte si pauzu, napijte se.“ Po snad asi deseti sekundách: „Jenom abyste věděli, už jste se napili, teď už žízeň nemáte.“ Kondiční týden by snad měl být jednou měsíčně. Takže prostě jeden týden to snad přežiji, mezi tím to namixuji. Toť můj ďábelsky vychytralý plán. Ironií osudu jsem si dal předsevzetí, že to s tím chlastem další rok vydržím a jak se záhy ukázalo, už ho porušuji. Nevím, jak vy, vážení čtenáři, ale já když něco někde dělám, tak nemohu být zároveň ve stejném čase na jiném místě a dělat něco jiného. A tak na alkoholismus není mnoho času. Navíc před kruháčem snad ani nikdo pít nechce. Pak se cvičí strašně špatně, nebo se občas ani vůbec necvičí.
Vítr v zádech a kolbě zdar!
Lajkujte, foloušujte, šérujte na Facebooku anebo na Instagramu. Nic vám tak už neunikne a blog se dostane k více lidem a pro mě to je signál, že se vám to líbí: