Rušivý element je někdy k užitku a zachraňuje životy
Já, jindy silně teamový, neřku-li A-teamový hráč jsem působil na letošní Apaluše jako rušivý element a rozkližoval morálku v teamu xcéčkařů, ač zcela nevinně. Jak jsem měl nehodu se sedlem, tak jsem prostě musel, jinak to nešlo, nejrychlejší cestou zpět. Radostně se ke mně přidal jeden znavený biker.
Poslední den jsme chtěli pokořit Borůvkovou Horu. Cesty nahoru jsou nevyzpytatelné, každá vede někam jinam a v Rychlebkách se vyznačují tím, že nevedou nahoru ani pozvolna, ani prudce. Jsou to táhlé, dlouhé, jetelné kopce. Deset, dvanáct kilometrů. Já na těhle kopcích po čase vadnu. Ve stoupání jsem si testoval formu, zkoušel jsem pro mě svižné tempo. K tomu přičtěte mne nevyhovujícím traily a hned bylo jasné, že tady formu neprodám, jezdil jsem tedy klidný střed pelotonu. Ale s formou u mne panuje spokojenost, oproti původnímu plánu jsem nakroužil o dost míň, ale tak to prostě bývá. Dá se říci, že tak jako naší žiletkářskou reprezentaci na LOH v Riu de Janeiru v silničním závodě překvapil samotný závod a fakt, že se závodilo, mne v Rychlebkách na kopcích překvapily samotné kopce.
Často navigujeme a vybíráme si cestu na pocit. Na pocit se nám líbila jedna cesta kamsi vzhůru, vypadala o mnoho lépe než ta, kterou jsme měli správně jet. A tak jsme dlouho stoupali a stoupali, až jsme museli slézt, a tlačili a tlačili. Navigace na pocit tohle občas přináší, s tím se musí počítat. Výšplh musel trvat dost přes hodinu. Samozřejmě kousek vedle, ale nahoře, byla ta správná cesta. Tohle dost ubralo síly. Dojeli jsme k rozcestníku pod Borůvkovou Horou. Pod Borůvkovou Horou znamenalo, že Borůvková Hora jest deset kilometrů evidentně do kopce.
„Hoší, má omluva, ale touhle dobou já počítal s hospodou. Kdybych to věděl, vzal bych si nějaký jídlo sebou. Mě už dochází a tady se oddělim, jedu rovnou do Javorníka, tam dám jídlo, pak budu v pohodě.“
V teamu xcéčkařů zavládlo hrobové ticho, pohledy do země, do vzduchu, do nikam.
„V pohodě hoši, dyť tam nemusíme, jsme na dovolený“, zachoval se moudře náš trasér.
Team xcéčkařů pohltila úleva. Měli jsme v nohách etapu z předešlého dne - 60 km a nastoupáno 1300 m, stejně tak i naklesáno a bylo to setsakra cítit. To nám nezabránilo rozjet osmikilometrovou teamovou časovku do Javorníka, ta se ale rychle místy přehoupla do časovky individuální. Nicméně, ještěže jsme Borůvkovou Horu vynechali. Cestou do Jarovníka dostal trasér trochu hlaďáka, snažil jsem se na něj čekat a dotáhnout ho, jenže on měl velkou krizi. To se tak v teamu dělá a dost to pomůže, jenomže když vás chytne takováhle krize, tak holt už musíte za svý, není pomoci.
Zakoupil jsem sobě příčníky na podélníky od Thule, patřičné patky a držák na kolo jakbysmet. Thule má na svých stránkách konfigurátor, který vám vybere správnou délku příčníků na podelníky a patky. Stejně měli jenom jednu délku, aspoň nebudu muset kupovat delší příčníky na podélníky, když budu mít jiné auto. Důležité jsou správné patky, aby pasovaly na podélníky, mají dva typy na jiné rozměry podélníků. Thule je Švédské provenience a kdo někdy montoval nábytek dle návodu z Ikei, ten ví. Nejsem žádný velký montér. Kupříkladu, smontovat jednoduchý hifi stolek, jestli švédský, nevím, mi zabralo až moc podezřele času. Stolek byl hotový, návod jsem odložil. Bylo mi divné, že stolek sedí přímo poličkou na zemi a nohy mají přesah nahoře. Vše napravila až návštěva o několik týdnů později, vůbec mě netrklo, že mám stolek vzhůru nohama. Kouknul jsem na zadní stranu návodu a ejhle, poslední bod byl opravdu otočit stolek. Samou radostí, že je stolek hotový, jsem návod tenkrát odložil a nedočetl. Ale montáž Thule jsem zvládl i já. Ale jestli je tu někdo, kdo si myslí, že Thule se kupuje proto, že je odolný proti krádeži, je na velkém omylu. Na tý trubce je video, jak lze ukrást kolo z nosiče Thule během osmi sekund. A já se vůbec nedivím. To takhle když jsem po Apaluše vyjížděl s kolem na střeše, úplně jsem zapomněl, že na jedné straně u stropu výjezdu visí zrcadlo, jaké bývá ve výjezdech a křižovatkách. Zákon schválnosti zapracoval a já ho kolem samozřejmě trefil. Kousek jsem popojel a ano, řidítka byla pootečena a přední kolo nesedělo v nosiči. Stačí jednoduše trochu zapáčit. Koneckonců Švédi donedávna měli nízkou kriminalitu a když v Södertälje nebo Skelleftea někdo převrhl popelnici, ihned vyjela jednotka Piketen či nedejbože Nationella Insatsstyrkan. Thule nemuselo být nějak extra odolné.
Vítr v zádech a kolbě zdar!
Lajkujte, foloušujte, šérujte na Facebooku anebo na Instagramu. Nic vám tak už neunikne a blog se dostane k více lidem a pro mě to je signál, že se vám to líbí: