Rychlebské stesky
Rychlebské hory jsou nádherné samy o sobě. Nějakou náhodou po tom, co jsem byl v Rychlebkách na letní Apaluše, se rovněž Áčko kolektivně usneslo, že podzimní soustředění bude tamtéž. Jelikož jsem měl lokaci dobře oskautovanou, tak jsem rozhodnutí s radostí vehementně podpořil. Kluci z áčka, dychtiví po zlepšení techniky, si domluvili dvoudenní bikerský kurs. Ne, že bych zlepšit techniku nepotřeboval, ale chtěl jsem si zejména vyčistit hlavu, a pak jsem na to neměl úplně kolo. Ostatní rovněž ne, ale nebojí se ničeho. První den jsem ráno jel okolo, když instruktor s kolem v náručí obíhal pumptrack a názorně ukazoval ideální lajnu: „Hele jo, tady najedeš, takhle tu klopenku projedeš“, stihl jsem zaslechnout snad zcela jasnou věc. No dobrá, když je to baví… . Zamávali jsme si a já si dal krásných sedmdesát kilometrů přenádhernou přírodou. Při večeři došlo na sdělování dojmů. Co hůř, došla jedna láhev, i došla druhá láhev, i došla třetí láhev. Došlo na Fernet Z. Okolo čtvrté hodiny ranní došlo na rychlebského medvěda – šampaňské s borovičkou. Silně nedoporučuji. V jakoukoli hodinu.
Jeden musel odjet domů, nicméně ostatní byli drsňáci a to stejné ráno se seřadili u pumptracku. Instruktor názorně předvedl a ať si to jeden po druhém vyzkouší postavit na zadní, to je základ na bunny hop. Čtyři bikeři v rozmezí asi třiceti sekund prostě popadali jako žoky slámy. Jako přes kopírák. Jeden, doteď nevíme co přesně utrpěl, se během výuky několikrát ptal kde je kolega, co jel domu a kde jsem já, pak se na půl hodinky během instruktorova výkladu vyspal, možná v pololeže na sluníčku v trávě omdlel, to nevíme, mezitím si ve třicetistupňovém vedru vytrpěl krátkou zimnici… . A pak vzhůru na Velrybu, sjíždět šutráky! Samozřejmě, že nedílnou součástí je si uprostřed kolmého boulderu přibrzdit ideálně do úplného zastavení a zkusit rovnováhu. Prostě bratrstvo neohrožených! A kde jsem byl já? No já zkušeně vstával v klidu druhý den, těsně po poledni, okolo druhé hodiny odpolední. Minul jsem jídelnu, kde na mě od snídaně čekala hromada rybí pomazánky a okoralý chleba, došel si do místního krámku pro mléko a suché rohlíky.
Večer došlo na sdělování dojmů, došla jedna láhev, došla druhá láhev… . Když v tom jsme zbystřili asfaltéra zvelebujícího místní komunikace III. třídy, jehož firemní černo-neonově zelený vršek barevně pasoval jednomu z nás k cyklo kraťasům a ke kolu. Došlo na nerovný souboj v šipkách o dres. Co vám mám povídat. Nikdy nedávejte všanc svršek v souboji v šipkách s asfaltéry!
Vítr v zádech a kolbě zdar!
Lajkujte, foloušujte, šérujte na Facebooku anebo na Instagramu. Nic vám tak už neunikne a blog se dostane k více lidem a pro mě to je signál, že se vám to líbí: