Fatbag
Fatbag jako kráva
Blížil se srpen a to znamená na kole tam a vlakem zase zpátky. Zdá se, že už se z toho stal pravidelný rituál s roční periodicitou. Ale nepředbíhejme. Suchá (kolba) i mokrá (kalba) příprava probíhala bez problémů. Kamarádem mi byl vnucen i přes moje vehementní protesty na zkoušku jakýsi gel pro cyklouše. I když gel… byla to jakási hnědá, hustá, po hromadě držící hmota. Ano, připomínalo to hovno (jenom zahřát!) a mělo to příchuť lesního ovoce. Nu což, tuto příchuť mám tuze rád a vyzkoušet se má všechno. Je pravda, že pro něj je to vzhledem k okolnostem jeho práce užitečná věc.
Abych se oklepal z ryze mokrého tréninku a učinil tradici za dost, tak jsem opět vyrazil na Apaluchu na kole. Bydlení v místním pivovaru slibovalo další týden mokrého tréninku, takže jsem se chtěl před Apaluchou protáhnout. Otázkou bylo, jestli není zbytečné tahat s sebou polemrdy. Naštestí se ukázalo, že jsme klucí veskrze rozumní... Cílem byly Mutějovice u Rakovníka. Hodilo se neplést si je s Mutěnicemi na Moravě, v tomto se často chybuje a trochu bych si zajel, asi tak o dva až čtyři dny. Podle Seznamu to mělo být 77 km a 1300 m výškových a to znamená hodně kopců. Těsně se totiž mine Milešovka, překoná se České střehodohoří, před a za Louny je chvíli klid a pak zase kopce. Kdo chtěl stihnout oťukávácí vyjížďku, měl dorazit do tří hodin odpoledních. Ač jsem se snažil vyrazit dříve, vyjel jsem až v deset hodin. Ale co už, stejně se nevyjede pátou, času dost. První půlku cesty jsem znal. Akorát v Bílém Újezdě jsem hledal kudy na Velemín. Vzpomněl jsem si, že vloni jsem tam též bloudil cestou z Milešovky.
„Dobrý den, nevíte kudy na Velemín?“, ptám se jedné paní.
„Tady ale jste ve Velemíně!“ („...Mlho“, slušelo by se dodat).
V tom případě nevím, proč je to značené jako Bílý Újezd. No bylo mi divné, že je to taková velká víska. Asi je to nějaký místní paradox a alespoň příště už budu vědět. Každopádně s paní jsem se nakonec domluvil kudy dál. Byl tam motorest, ale na obžerstvovací zastávku bylo zbytečně brzy, jel jsem dál. Vesnice, kudy vedla cesta jsem nechával jednu za druhou za sebou a tak cesta příjemně ubývala. S najetými kilometry a zdolanými kopci ale nepříjemně ubývaly i síly. To už je holt taková přímá úměra, někdy až moc přímá. Teď by se nějaká hospoda hodila. Avšak chyba lávky. Ve vesnicích buď hospody nebyly, nebo když byly, tak byly buď zavřené, nebo otevíraly až od tří, čtyř hodin odpoledne. A pro jistotu se v nich povětšinou nevařilo. No paráda! Čas najednou začal ubíhat nějak rychleji a bylo jasné, že do tří ani do čtyř hodin nedojedu. Zatracené kopce! Umdévajíc vyčerpáním bylo jasné, že dojedu až někdy v šest, sedm hodin v podvečer. Dělal jsem mrtvého brouka a mobilní signál byl stejně jenom ve vesnicích, mezi nimi ani ťuk (a za tohle platíme!). Ale začali mě nahánět telefonem. Po peripetiích se signálem se nakonec spojení zadařilo. Donluvili jsem se, že oťukávací vyjížďka povede skrz vesnici, kde se právě nalézám.
V místní hospodě jsem vzal za vděk syrovým lunchmeatem s octem a cibulí, protože světe div se, samozřejmě nevařili. Terminologií maminek z webu mimimabazar to určitě už teď je ta nejhorší óóóbr mňamka roku 2014, co jsem pozřel. Jestli by si nějaký manža počvachtal, to skutečně nevím, ale doufám, že ne!
Když všichni dorazili, většina vyměkla a jela zpět s tím, že mají hlad. Jenom nás pár tvrďáků si jelo oťuknout okolí. Cestou necestou jsme najednou začali stoupat na Pravdu, kde já už musel potupně tlačit. Ovšem uznali jsme, že je škoda se tam sápat bez ostatních, takže jsme to vzali dolů.
Technický sjezd po úzké pěšince mezi vysokými keři s trním. Nechávám si rozestup. Stejně ale dojíždím kolegu před sebou. Přibržďuji zadní brzdou. Leč k mému nechápavému údivu promačkávám páčku brzdy až k řidítkům. Brzda nebrzdí, snažím se věnovat pilotáži. Zároveň řeším co s tím. Periferním pohled zachytává kořen. Všechny šestadvacítky přede mnou ho překonávají bez problému. Takže mu věnuji sníženou pozornost. Když v tom se zasekává přední kolo a za hlasitého klení padám k zemi. Něco pode mnou křuplo. Je po mě. Ne, není. Je po kole. Ne, není. Rychle se klidím z cesty a okolo mě v pohodě prosviští další šestadvacítka. Marně si lámu hlavu, kde se stala chyba. Pak se ke mně dostal citát kohosi, že kola se musí točit. To je ono! Hloubkový rozbor ukázal, že je to jako při letecké katastrofě. Jedna jediná chyba nezapříčiní pád, vždy je to řetězec nešťastných událostí. Takže, jak jsem začal dojíždět kolegu, mojí pozornost upoutala mimořádná událost v podobě nebrzdící zadní brzdy. Tudíž jsem pilotáži jsem nevěnoval plnou pozornost a karambol byl na světě. Inu, oťukávací vyjížďka. Časem se ukázalo, že to, co křuplo, byl asi kořen o moje záda, protože ta mě v inkriminovaném místě mě bolela ještě čtrnáct dní po Apaluše.
Ale nebyl jsem sám, lehkých pádu, i několik, utrpělo sedmdesát procent našeho pelotonu. Někdo to svádí na techniku, ale většinou je to právě chyba pilota, nebo již zmíněný nešťastný řetězec událostí. Cestou na ubikaci ještě začalo pršet. Na jedné cestě bylo několik louží, pár jsem jich bez problému projel. Před tou největší dávám převod prcek - macek. Do louže a do ženy není vidět, může tam být cokoliv a tak je nutné moci v případě potřeby pro hladký průjezd zabrat. Dojel jsem přesně doprostřed, zabírám a nic. Jak jsem přehodil na nejmenší pilu, tak mi spadl řetěz a mě nezbývalo nic než si hezky pěkně šlápnout do louže. Takže suma sumárum, za 88 kilometrů a okolo těch výškových 1300 m jsem všechny kopce vyjel, počasí bylo ideální a polemrd sloužil naprosto bezproblémově. Na posledních deseti kilometrech jsem tlačil, zmokl, zadní brzda přestala brzdit, spadl mi řetěz, kvůli čemuž jsem šlápl do louže. To sice leccos naznačovalo, ale vše šlo naprosto hladce, až jednou...
Až jednou jsem pojal myšlenku, že si zlepším techniku ve sjezdu. Totiž, to bylo tak... co jsem si koupil tenisovou raketu, tak jsem přestal tenis hrát. Z té doby mám tři tenisová funkční trika a na kolo jsou fajn. Jsou dlouhá přes záda, což je na kolo potřeba. Nevím, jestli se tenisové oblečení rozděluje dle povrchu - vhodné na trávu, beton a antuku. Pokud ano, já měl asi to na antuku. Nejsem sprinter, ale vytrvalec a tak je jasné, že sprinter typu Džamolidina Abdužaparova (též Teror z Taškentu) ze mne nikdy nebude. A díky fyzičce jsem špatný vrchař i tempař. Ale i sjezdař, to je zase špatná sjezdová technika. Ve sjezdu mi všichni ujíždí, tedy na asfaltu. V terénu jak kdo, jak kde a záleží, jak se zrovna v tom kterém terénu cítím. Na Apaluchu s námi jezdí kolega, který je díky vzrůstu znám svými rychlými a pekelně nízkými průlety v zatáčkách, protože má nízko položené těžiště. Jak kdosi směrem k jeho velikosti rámu glosoval: „Tohle není kolo pro člověka, ale pro Hobita.“. On jel zrovna přede mnou.
OOTP - fatbag mě zachránil
Áčko, sjezd. Nedělal si násilí a celé to klasicky proletěl. Nastal vhodný okamžik potrénovat techniku ve sjezdu. Když pojedu v jeho stopě, nic se nemůže stát. Rychlost stoupá někam k padesátí km / h. Zatáčka mě překvapuje. Je jasné, že je zle. To se pozná hned a jde jenom o to minimalizovat škody především na zdraví. V zatáčce jedu celkem rovně... Mířím do lesa. Brzdím o sto šest. Vybírám si pro bikera mezi hrdinou smrtí v lese nebo potupnou na áčku. Takhle zkurvenej les jsem dlouho neviděl. Stromy u cesty, z kmenů hned od země škodolibě trčí suché větvě. Tam to napálím buď do stromu, nebo se napíchnu na větve. V zatáčce je bahno a podél cesty jsou naskládané kmeny stromků. Nemám šanci, přední kolo podklouzne, nebo zajede mezi kmeny. Buď jak buď, je po mně. Alternativou je vystoupit z kola na asfalt a domlátit se tam. Povedlo se mi to celkem zbrzdit, šance na přežití se zvedá. Vyhrává áčko. Ze dvou špatných možností je to ta lepší. Ani nevím, jestli to bylo schválně, nebo přední kolo podjelo. Najednou kolo letí do lesa a já kloužu po břiše na áčku. Při pádu koukám smutně na tachometr a před očima mi proběhl životní cyklus mých dvou tacháčů. Ani ten tachometr po mě nezbude, letí mi hlavou poslední myšlenka mého života. Ano, tak to se mnou je. Když padám, zoufale koukám na tachometr, jestli budu muset kupovat nový (pravidelný čtenář chápe). Připraven na smrt, kloužu po břiše. Au, au, kolena, dlaně v hajzlu. Ty voléééé, dyť mě nic nebolí, rozjasňuje se mi obraz. Ty volééé, dyť já beztrestně jedu po břiše a nic mi není! Doklouzajíc vstávám a oklepávám se ze šoku. Ty volééé, já hodil čistokrevného Capirossiho! Vracím se několik metrů pro kolo. Je v pořádku a tachometr drží překvapivě na řidítkách a nic mu není. V klidu dojíždím. Zjišťuji, co se vlastně stalo. Moje sněhobílé, tenisové triko je od bahna ušpiněné přesně tam, kde mám OTP. Evidentně mě zachránilo moje břicho. To je poprvé, kdy jsem za něj rád! Jak bylo v zatáčce bahno, tak jsem spadl tak šikovně, že jsem to po bahně doklouzal po břiše. Měl jsem akorát trochu škráblé lokty. Štěstí v neštěstí a od teď budu jezdit pouze v tenisovém oblečení. Evidentně je uzpůsobené na skluzy tenistů na antuce! OTP tímto překřtívám na OOTP - okrasný a ochranný tukový prstenec!
!Ty vole, ty máš fatbag.“
„Co?“
„Fatbag, jako airbag“, glosoval to jeden kolega. „A není lepší trénovat techniku, tam kde to znáš?“, zeptal se ještě chytře. „Myslíš, že jsem to tak chtěl?“ blesklo mi hlavou, ale vpravdě řečeno jeho poslední poznámka mě nechala zcela neschopného slova. Nicméně, nějakou dobu nehodlám nic trénovat ani tam, kde to znám!
„Mě ta zatáčka taky překvapila. Čuměl jsem na tachometr, jeslti udělám padesátku. Měl jsem taky co dělat.“, říká ten, co jel přede mnou. „Kurvááá“, chce se mi zařvat.
Ani toto fiasko mě neodradilo od cesty domů na polemrdu s tím, že zdolám Milešovku. Ale o tom zase někdy jindy. Koneckonců i mistr profík se někdy přepočítá, viz. Nairo Quintana na letošní Vueltě. Dle jeho komentáře už předem věděl, že to nedá a na videu je krásně vidět, jak zoufale a křečovitě brzdí, kolo jde těsně před nárazem do smyku. Ano, ano, přesně tak to je, já to musím vědět.
Vítr v zádech a kolbě zdar!
Lajkujte, foloušujte, šérujte na Facebooku anebo na Instagramu. Nic vám tak už neunikne a blog se dostane k více lidem a pro mě to je signál, že se vám to líbí: