Jak jsem onehdá (ne)hledal novou práci
Belgičtí vědci zjistili, že až osmdesát procent lidí nemá rádo svoji práci. Je tedy lepší zařídit se jak pravil Konfucius: 果你找到了一份你热爱的工作, 你一生中的任何一天都不是在工作中度过的. Latiníci už vědí: “Najděte si práci, kterou budete milovat. A nebudete muset pracovat jediný den svého života”.
Tenhle článek ve mně zrál dlouho. Koukám, že je to těsně o pár dnů více jak dva roky, co jsem publikoval poslední. Tak pojďmež na to. Zasejc není o kolbě, ale nejen kolem je člověk živ, sem tam se na něj musí i vydělat. A k tomu je potřeba práce. A k tomu je potřeba sem tam zajít na nějaký ten pracovní pohovor. Kanadští vědci zjistili, že až devadesát procent získání nové práce je na osobní doporučení. A protože v roce 2026 konečně dorazí matka všech ekonomických krizí (není investiční doporučení), tak se tenhle článek může tou dobou někomu hodit, jak ty pracovní pohovory nedělat.
Ilustrační foto je vytvořeno genrativní AI, poháněné NVIDIA Picasso na iStocku a takhle to dopadlo. Fotografové nebudou mít co žrát.
2009: Získal jsem práci na osobní doporučení. Pohovor byl stylem „Kdy můžete nastoupit?“. Jenomže právě proto tam bylo úplně, ale úplně všechno špatně. Tudíž…:
Rok 2011, nebylo to poprvé co jsem sháněl práci, těch příběhů je víc, ale vypíchl bych několik následujících. Mimochodem, čekalo mě asi sedm pohovorů, tak jsem si naplánoval jeden pohovor na týden. Britští vědci zjistili, že změna práce je jeden z největších stresorů, tak to nechce ty pohovory moc zhušťovat.
Pohovor ve firmě K. Já s již seniorními zkušenostmi jsem se přihlásil na juniorní pozici. Čekal jsem odpověď ve stylu „Děkujeme, tato pozice se hodí pro někoho s menšími zkušenostmi“. Čti „Chceme někoho levnějšího“. Překvapivě jsem byl na pohovor přizván. První skvělý dojem a černý puntík. Já se potřeboval rozpohorovat, tak jsem pozvání přijal i když jsem na rozdíl od HR věděl, že mě nevezmou, byť jen kvůli penězům, pokud neseznají, že by přeci jen sáhli po někom seniorním. Nikdy nevíte. Je dobré, když vás životní kopanec vykopne vejš a vše má svou cenu, pod kterou nelze z různých důvodů jít. Pro sebe jsem si stanovil adekvátní plat, vzhledem k tomu, co potenciálnímu zaměstnavateli přinesu a na oplátku co od něj očekávám. Což je v každé firmě jiná, leckdy klidně i o dost tu větší, tu menší částka. Nesmíte se podceňovat, ani přeceňovat v té které firmě. Klasický letní hic. HR achichovala, kolik má práce. V neklimatizované zasedačce si skrzevá okno pronikajícím stínem od nějaké protější budovy chladila svačinu – plátek sýra a dvě kolečka salámu a notně okoralý krajíček chleba. Málem topinka. Možná to byla snídaně. Pohovor byl v brzkém odpoledni. Pro mne signál, že nemá čas si zajít někam na oběd, nota bene najíst se v kanceláři. Druhý skvělý první dojem a černý puntík. Její kolega Mikromanažer Samožer. Třetí skvělý první dojem a černý puntík. Vlastně ne bezvýznamný černý puntík, ale pro mě stopka, Ne děkuji. Ještě si vybavuji další střípek:
„Proč chcete změnit práci?“
„Nechci pomlouvat“.
„To chápeme, ale potřebujeme to vědět“.
Buď jsem to já špatně vysvětlil, nebo byla chyba u nich, následující konverzace byla pro mě zcela nepochopitelná. Co za blbost vypadlo z úst Mikromanažera Samožera, to bylo nad moje mo-mentální schopnosti. Koneckonců, i proto jsme se zcela správně na spolupráci nedomluvili. Poprvé se mi stalo, že jsem chtěl během pohovoru navrhnout se vším respektem jeho ukončení, myslím, že to bylo vzájemné. Pří otázce, kolik si představuji se jí na mojí zcela adekvátní odpověď protočili panenky. Žádný protinávrh, stejně bych nepřijal. Za mě špatná práce HR. Zase abych jenom nehanil, o práci věděla vše, tam byla na svém místě, tím si to u mě celkem vyžehlila. Tak tam jsem nenastoupil. Tímto pohovem jsem alespoň zjistil pro mě jednu velmi cennou zpětnou vazbu, kterou jsem dále použil, takže to celé pro mě nebylo zbytečné.
Pohovor ve firmě UNN (Už Nevím Název). HR totálně mimo, nepřipravená, maximálně neprofesionální. Tak neprofesionální, že ani neprofesionál nemůže být více neprofesionální. UNN dělá více oborů.
HR: „Já o této práci moc nevím, to si pak řeknete s kolegy. Řekněte mi o poslední práci“.
Já: Pro sebe: „Ty kráso, ta vůbec neví, která bije“. Nahlas: „No v poslední práci jsem dělal trochu něco jiného, asi jste se chtěla zeptat na předposlední zaměstnání“.
Bylo nad slunce jasné, že si můj životopis čte až během pohovoru, vůbec netuší, zhola nic netuší. Na běžné otázky odpovědi neznala. Do vytištěné A4 si na zbyteček místa okolo mého CV čmárala poznámky, viděl jsem jak malomocně kroutí zápěstím, do všemožných uhlů šteluje á-čtyčku. Ta neprofesionalita mě tak trochu namíchla, takže na její otázky jsem schválně odpovídal rychle, aby nestíhala zapisovat. Tahle HR tam byla úplně zbytečná. HR by tam s přehledem mohla dělat vrátná nebo popelář za půlku peněz a nejspíš by oba byli lepší. Sorry jako. Následný pohovor byl pak naprosto profi a v pohodě. Kdyby mi práci nabídli, tak bych měl dilema, protože už jsem nějakou práci chtěl, ale vyloženě jsem nebyl přesvědčený, že tam chci pracovat. Tenhle pohovor mi nic nedal, tohle byl zbytečně strávený čas, jinak to ale nejde. Předem nevíte. Tak tam jsem také nenastoupil.
Nakonec tam, kam jsem nastoupil na inzerát a bez osobního doporučení setrvávám doteď, tak nějak se při pohovoru a dál všechno potkalo, prostě to do sebe zacvaklo. Na otázku, kolik si představuji – to je hodně peněz, co takhle tolik? Oukej, beru. Když se dva chtějí domluvit, tak se vždycky domluví.
Nicméně:
Rok cca 2016 nebo tak nějak. Email od HR agentury (je fajn občas být s nějakými v kontaktu): Dobrý den, posílám pár pozic, v případě zájmu nám dejte vědět. Moje odpověď: Děkuji v současné době práci nesháním. Jenomže v tu dobu se u nás na můj vkus na už moc dlouho vytratil selský rozum. A na jeho návrat to nevypadalo. Tedy jsem se rozhodl, že se porozhlédnu, co a jak na trhu práce. Šel jsem do toho s tím, že je úplně jedno, jestli něco vyjde. Primární cíl byl zjistit, jak to vypadá jinde. Takže asi za hodinu píšu: Přeji znovu dobrý den, přeci jenom…
Byl jsem poslán do firmy N úplně naslepo. Jak životopis průběžně aktualizuji a zásadně v něm nelžu, že ano, tak jsem si neuvědomil, že tam zůstali dvě věci, když jsem před lety sháněl práci. Věc A co neumím a věc B co v dnešní době znamená úplně něco jiného a co všichni na mé pozici shánějí. Věc B mě ani v nejmenším nenapadla, že by bylo fajn jí smazat.
Jinak je samozřejmě potřeba CV upravit podle toho, kam a na jakou pozici se hlásíte. Lhaní to není. Nerelevantní věci na dané místo v té, které firmě nikoho nezajímají. Příklad: jste vystudovaný kuchař/číšník a hlásíte se na kuchaře. Nikoho nezajímají vaše zkušenosti jako číšníka. V životopise je to akorát bezcenný balast. Stačí jedna odrážka, jedna věta, že navíc umíte čišničit jako bonus navíc. Ostatní, nechť se týká pozice, na kterou se hlásíte. Dorazí několik desítek životopisů. Ty s balastem letí s tydýtama rovnou do koše.
Jenomže teď jsem životopis neupravil, byl jsem přesvědčený, že je v pohodě. Ve firmě N jsem měl bývalého kolegu, kterému jsem schválně řekl až v den pohovoru, že k nim jdu na pohovor. Firma N má skvěle propracovaný systém pohovorů. Napřed online test, ten odfiltruje úplné tydýty. Nějaké otázky, třeba na Věc A a Věc B jsem nechal nezodpovězené, protože jsem je nevěděl, u pracovního pohovoru si nevymýšlím, protože to nemá absolutně cenu, že ano. Při pohovoru se na vás vystřídá víc lidí. A dají vám ještě ten den vědět, jestli ano nebo ne. Ptali se mě i na Věc A a Věc B, leč marně, samosebou. S bývalým kolegou jsem se sešel asi hodinu a půl po, zjišťoval, jak jsem si vedl. Právem jsem dostal zjebáno. Já si nevedl dobře ve všech ohledech, pohovor se mi vůbec nepovedl. A že kdybych dal vědět dřív, že na osobní doporučení je to jiné a kdesi cosi. Ale Věc B mě vážně nenapadla, takže už jí v mém CV nenajdete. Poučen z přechozího nezdaru jsem si donesl seznam s pár body, proč chci změnit práci. Holandští vědci zjistili, že je pro zaměstnance jeden z největších stresorů dostat úkol, ale ne pravomoci vykonat ho. Toto a další body jsem přednesl.
„Chápu, já v tom také dělal“, přitakal jeden z přísedících. Při odchodu cestou k výtahu mi onen přísedící řekl, že ten seznam na pohovor nepatří.
„Ale patří“, chtěl jsem ještě skrz zavírající dveře výtahu odpovědět, „i proto jsme se nedomluvili“, ale už to bylo úplně zbytečné. Čistě věc názoru. Co mě ale hodně pobavilo, že se prý oný přísedící divil, proč že jsem ty věci nezměnil, kvůli kterým chci odejít. Jenomže během pohovoru mi říkal, že to úplně chápe! Cesty lidské jsou mnohovrstevnaté a nemá cenu si lámat hlavu, proč tamten pohovor nevyšel a proč zrovna tajiten vyšel. Jak vidíte, kolikrát to může být i z důvodu, které vás ani ve snu nenapadnou… . S tímhle nemáte šanci něco dělat. Pro mne spousty nadmíru cenné zpětné vazby. Tohle nikde nenatrénujete. A další důležitá věc:
“Slyšel jsem, že tadyto a támhleto děláte dobře, že stíháte termíny, proto mám zájem u vás dělat“. Na tohle se mi těžce vysmáli, čímž pádem můj hlavní důvod přechodu k nim padl. Asi už tušíte. Tak tam jsem také nenastoupil.
Ve stejné době se dva bývalí kolezi dověděli, že sonduji možnosti, tak říkali ať k nim nezávazně (sic!) zajdu na pohovor. Jeden z těchto dvou kolegů je, jak jsem se dočetl, tzv bumerangový zaměstnanec, protože se po kolečku jinde po několika letech zase vrátil. Touhle dobou bych byl prý dávno odejit a slunce od té doby vyšlo, zašlo nespočetněkrát, takže je vše promlčeno. HR byla s titulem Ph.D. tuším. A oprávněně. Normálně jsme si povídali a bez nějakých chytáků a záludností mne ohodnotila, že jsem pro ně osobnostně dobrý fit. Nepoučen z přechozího nezdaru jsem opět donesl seznam bodů, proč chci změnit práci. Zajímala mě zpětná vazba jinde. Dostal jsem pochvalu za přípravu na pohovor. Holt cesty lidské jsou mnohovsrtevnaté… . Nejlepší HR s jakou jsem měl osobně kdy čest. Den před pohovorem mi kluci řekli, na co se mám podívat, na co se budou jejich kolegové ptát. U pohovoru zásadně nelžu, že ano, a zásadně nemám rád Potěmkinovy vesnice a když něco funguje jak u blbejch na dvorku. Což mi to přečtení Wikipedie den před pohovorem přesně tak přišlo. Dodnes jsme v tomhle v rozporu a do smrti smrťoucí zůstaneme. Cestou na pohovor jsem skočil do přímé tramvaje. Cesta měla trvat půl hodiny. Po půl hodině zjišťuji, že jedu na opačnou stranu… Měl jsem časovou rezervu, ale zas ne tak velkou. Omluvný telefonát, mávnutí na jediné taxi široko daleko.
„Ja už skončil, dneska mám narozeniny, jedu slavit, ale když jste na mě mávnul“. Navzájem jsme si popřáli hodně štěstí. Pohovor jsem parádně posral. Při odchodu mi popřáli ať nasednu do správné tramvaje. Načež jsem dostal od bývalých kolegů několikrát nepochvalu za přípravu. Kolikrát i mnoho měsíců poté, co jsem to za…. Že prý jsem tím ukázal nezájem. No jasně, to také! Dyť to bylo nezávazně, a já jenom sondoval možnosti, já tam vlastně ani dělat nechtěl. A protože jsme chlapi, tak nestačilo zavolat:
„Jseš idiot, posrals to, ale známe tě, víme, že budeš v pohodě, máme ti poslat nabídku?“ Zdaleka nestačilo.
Museli jsme zajít do hospody, strašně se s prominutím ožrat, opět jsem dostal zhusta poněkolikáté naloženo, co jsem to za…. a ve tři ráno se mi dostalo oné otázky:
„Jseš idiot, posrals to, ale známe tě, víme, že budeš v pohodě, máme ti poslat nabídku?“
„Ne.“
„Oukej, v pořádku“.
Tak tam jsem, sic na osobní doporučení, také nenastoupil.
Občasné řetězce nešťastných událostí o kterých je tento blog mám v životě kompenzované nějak takhle: Zrovinka jsem si říkal, co bych asi tak dělal, kdyby dorazila nabídka na Takovou a Makovou práci, že bych asi přijal. Bylo by to v oboru, ale něco malinko jiného, než dlouhodobě dělám. Ale i do tohohle jsem na několik let malinko zabrousil. A koukám, v tu chvíli email s předmětem Pole-cyklista. Spam, říkám si. Ale ten divný předmět mi nedal, otevírám email a tam vzkaz od jedné paní HR z Dobré Firmy, jestli nechci přijít na pohovor na Takovou a Makovou práci! Pochválila blog (tak proto ten předmět emailu). Takhle přesně má práce HR vypadat! Já zaměstnanecké benefity i z principu neřeším. Ty benefitové firmy jsou akorát příživníci, co z jedné stokoruny dělají padesát korun. Řeším kolik budu brát, co to bude za práci, jací tam jsou kolezi. Můj přínos zaměstnavateli a jeho přínos mě. Důležité věci jsou pro mě důležité. Všechno ostatní je jedno. No ale tady byl jeden benefit, který normálně nebývá a mě by ušetřil desítky tisíc ročně. Bohužel jsem s díky odmítl s tím, že pokud budou v budoucnu do Dobré Firmy zase někoho shánět ať se ozvou. Já tou dobou řešil pitomé zdravotní problémy a na pohovory jsem neměl vůbec náladu. Tím tedy pozdravuji paní HR z Dobré Firmy a přeji všechno dobré! Pokud si článek přečte, bude vědět.
A nám přeji ať žádná velká krize nepřijde. Práci zdar!
Lajkujte, foloušujte, šérujte na Facebooku anebo na Instagramu. Nic vám tak už neunikne a blog se dostane k více lidem a pro mě to je signál, že se vám to líbí: