Toho bohdá nebude
Motto: Dělám to pro radost a pro dobrou stolici. Toho bohdá nebude, aby se polemrdista v teréně či na áčku závodu v životě zúčastnil.
Vloni na podzim jsem už měl kola dost. Ale zase abych úplně nezahálel, jsem se rozhodl, že se vrhnu do pilování akrobatického pilotování, aby ty mé krysy dostaly alespoň nějaký umělecký nádech a řád. Ale hlavně za účelem zlepšení jízdní techniky v terénu. Takže jednu kolbu jsem si dal Varhošť a pro velký úspěch a hlavně za účelem zlepšování pilotáže sjel jsem z rozhledny dolů dvakrát. Pak jsem si domluvil s jendím kamarádem kolbu. Že jeden podzimní pátek dorazí z Mostu na kole a ještě tentýž pátek se lehce projedeme a v sobotu pořádně zakolbíme. Představte si typické podzimní počasí. 12 – 15 stupňů celsia. Muž na kole. V krátkém triku a možná někde po těle schované mikině. Nezbytnou součást mundůru dotváří krátičké elasťáčky. Takové ty končící hodně nad koleny. Pozdě, už není kam se schovat. Ještěžě není obut v kroksech. Každopoádně se schylovalo k nevšednímu zážitku v dobrém, či ve zlém. Zkrátím to. Začala padat tma, ochlazovat se. On si rád udržuje kolo čisté a jezdí prý zásadně po rovině, protože kopce jsou dřina a je-li možno, tak po áčku, či jakémkoli povrchu kromě hlíny, bláta. Dost nadával, cestou bylo bahno a sem a tam menší kopec. Tvrdí, že ne, ale podezřívám ho, že jak mu blátíčko třemi kapkami ošplouchlo vyleštěný rám jako kdyby se právě chystal s kolem na výstavku, tak se snažil bláta zbavit různým za jízdy poskakováním, rámu třesením a chytil defekt. Samozřejmě, že lepení neměl. Těch dvacet gramů je totiž velká zátěž, zvláště při jízdě po rovině a hladkém povrchu. Takže si hezky počkal u silnice, já vzal duši a jel k Labi hledat díru. Povedlo se.
U mě doma jsme konzultovali sobotní kolbu. Sic vnímaje, leč zcela neprozřetelně nečinil jsem tomu patřičnou pozornost. A sice tomu, že kolba bude asi tak kilometrů devadesát a tak trochu do kopce. Most, říkal jsem si, je přece za rohem. Kdybych to byl býval věděl, tak bych hodně panikařil a sháněl jídlo. Totiž s vůbec žádným jídlem se 90 km a 1600 m nastoupaných nedá ujet. Nebo že by ano?
Tento expert, který je ještě stále můj kamarád, neměl ani nic najeto. Takže ačkoli je tak o třicet kilogramů lehčí, fyzička veškerá žádná a bylo to znát. Toto je jediný člověk, na kterého jsem já musel kontinuálně čekat a ujížděl jsem mu do kopců. Stoupák na Komáří Vížku jsme zdolali. Tam jsem začal panikařit a objednal si kávu a limonádu, bílou a normální klobásu, zmrzlinu a tatranku. Bílá klobása se ještě jakž takž sníst dala. Ta druhá ne. Holt Babišovy dobroty. Pak jsme jeli na Klínovec, ale cestou zakufrtovali čistě kvůli tomu, že se panáčkovi nechtělo v lese umazat kolo. Jedno minutí odbočky a klesli jsme o cenných a ztuha vystoupaných pár set metrů dolů. Pročež jsme museli stoupat po silnici. V tu chvíli jsme se připojili do asi místního pokleslého závodu silničních kol. On vedl. Tedy svoji leštěnku vedl. Já o něco napřed hrdě šlapal v sedle. Oba dva jsme málem dostali rýmu z toho, jak nás ostatní zarputilí bojovníci o třísté šedesáté páté místo přejížděli. Nahoře na kopci čekal dav kamárádů závodivších a fotograf. Měl jsem tu čest cílové fotografie za pokřiku „Já nic, já jen projíždím“. Bez vykřičníku, na ten už jsem neměl sílu. Představte si urputné a rtuťovité žiletkáře. Mezi nimi já. Já, ve volných (to je teď v enduru móda) kraťasech, volnějším (to je teď v enduru móda) vršku, na horském kole a s baťůžkem na zádech (batoh je na polemrdu součást povinné výbavy). Jednalo se o Krušnoton, jehož střední (sic!) trať má cca. 180 km a převýšení 3500 km, dlouhá trať 250 km / 4900 m. A to nás všichni předjížděli!
Na obžerstvovací zastávky jsme neměli moc času, protože jsme vyjeli pozdě, ale hlavně žádné vlastně po cestě nebyly. Flájská vodní nádrž je moc hezká. Jen by byla hezčí, kdyby tam byl býval poblíž nebo cestou nějaký ten stánek. Co já bych dal za tu nejedlou klobásu. Nějaká ta tatranka, o kterou jsem se musel samosebou rozdělit nás zachránila od smrti vyčerpáním. Jakékoli jídlo je přeci nadměrná zátěž!
Vcelku prudký a několikakilometrový sjezd do Litvínova to ale všechno vynahradil. Mimochodem, v Litvínově u zimního stadionu parkoval třinecký autobus. Litvínov ten večer prohrál. Ale letos to je jiná. Jenom si myslím, že ještě nakonec budou rádi, když postoupí přímo do play-off, protože se prý v Litvínově hraje hokej jenom do začátku plesové sezóny. Gumě a Růčovi bych ten titul v jejich poslední sezóně nadmíru přál, stejně tak Francouzovi před jeho očekávaným přestupem po sezoně. Každopádně dojezd z Litvínova do Mostu byl vyšperkovaný zimou, tmou a špatným osvětlením nás dvou. Světlo jsem měl – jak jinak - jenom já. Světlo je přeci (všichni se mnou!) nadměrná zátěž. Hlavně po rovině na asfaltu. Co na tom, že je tma. Vskutku, zážitek nadmíru nevšední. Ale konec dobrý, všechno dobré. Letos jsme spolu nevyjeli…
Vítr v zádech a kolbě zdar!
Lajkujte, foloušujte, šérujte na Facebooku anebo na Instagramu. Nic vám tak už neunikne a blog se dostane k více lidem a pro mě to je signál, že se vám to líbí: