Rohožka
Teď už to mohu napsat. Když jsem se přistěhoval, tak po minulých majitelích bytu zůstala přede dveřmi rohožka. Doma žádnou nemaje, dal jsem si jí do vstupní chodby místo botníku. Jako provizorní řešení. Mimochodem, provizorium už trvá pár let. Ještě chvíli a bude to provizorium takzvaně definitivní. Jednoho dne mě překvapila nová rohožka přede dveřmi. Ujistil jsem se, že nemám vlčí mlhu a že nevidím dvojmo. Pak jsem potkal sousedku a ejhle, ona mi prostě jen tak koupila rohožku. Já jsem jí na oplátku koupil víno a o další kolo výměny rohožek jsem se postaral já. Tak jsme si vypěstovali takový pěkný, vřelý, sousedsko - rohožkový vztah.
Důvod, proč jsme vloni prošvihli začátek Krušnotonu byl ten, že jsme se ho vůbec neměli v plánu zúčastnit, ba dokonce jsme ani nevěděli, že nějaký Krušnoton existuje a také jsme vyrazili ráno pozdě. Někdy před jedenáctou dopolední, neklame-li mne má vetchá paměť. Na rámu drží zaschlé bahno jak židovská víra i při velmi hrubé manipulaci. Ovšem zaschlé bahno na pláštích to je úplně jiná situace. Zrovna před touto kolbou se prostě bahno z plášťů nevysamočistilo. Do výtahu se vejde pouze jeden polemrd a jeho pilot, takže jsme jeli každý zvlášť. Bylo pozdě, já si začal uvědomovat, do jakého průseru se ženu. Nebylo času nazbyt a nerad na sebe nechávám čekat. Neuklidit bahenní spoušť na chodbě před výtahem zkrátka a dobře bylo právě jediné možné řešení. Koneckonců bahno neuteče, uklidím ho až se vrátím. Jenomže ho uklidila mezitím sousedka a oprávněně se čílila. Mám image slušňáka a tím pádem jsem já nebyl a priori hlavní podezřelý. Máme-li předsudky, lidská mysl je předem nastavena tak aby viděla a slyšela jenom to, co vidět a slyšet chce. Já jsem se přiznal, že jsem to byl já. Ale ona to přeslechla: „To jsou ty sousedovic parchanti zezdola. Lítaj tady sem a tam a dělaj bordel. Určitě je to hlína z květináčů. Já čekám jenom na záminku, abych je mohla seřvat. Až je potkám…“. V hlavě mi to šrotovalo a nechal jsem to tak být. Totiž jednalo se o klasický scénář výhra - výhra, kdy toto řešení prospěje všem. Já zůstanu za slušňáka. Sousedka postaví sousedovic parchanty zezdola do latě (já je neznám, jak jsem koupil, tak prodávám). Což v konečném důsledku prospěje všem lidem ze dvou - tří pater (dělají-li bordel i patro pod nimi) a v neposlední řadě i jejich rodičům. Jak to dopadlo nevím. Teď už jsem to mohl napsat. Pozemská pouť sousedky nedávno skončila a v hádce na infarkt to prý nebylo. Duše její nechť nerušeně odpočívá v pokoji a povznese se se do nebes odproštěna od přízemních, pozemských problémů. S tím, že přijdu do pekla, ač s imagem slušňáka, jsem se už smířil. Učím se latinsky (Mluví se vůbec v pekle latinsky? Dobrý Bože, snad ne Ugrofinsky, to bylo peklo!) a zvykám si na horko. Zajímavé je, že v době psaní článku, právě když jsem dospal tuto pasáž, jsem měl účet za nákup 666,40 Kč... .
Zmíněná kolba nebyla vůbec v terénu, ale po pohodových lesních cestách. Tuto sezonu jezdím s bandou, která taktéž nejezdí moc v terénu. Abychom si rozuměli, já za terén nepovažuji lesní cestu s občasným drncnutím. Mimochodem, jednomu z této bandy též zajíždí sedlovka. Poradil jsem mu fintu se zubní pastou s mikro granulemi. On to zkusil, ale nepomohlo mu to. Pak z něj ale vylezlo, že použil něco jako Perličku s jahodovou příchutí. Alespoň mu kolo vonělo po jahodách, když už nic. Kolik třešní, tolik višní. Stejně jako vloni i letos na podzim jsem měl už kola dost. Že podzim využiji opět ke zlepšení pilotáže. A zatesknilo se mi po pořádném teréně. Domluvil jsem si kolbu s chrty na fullech, před nedávnem objevili skvělý trail. Na tenhle trail pak navazuje další kratší, ale stejně výživný jen s kraťoučkým přejezdem. Ten druhý je jen tak, na vyjetí. Hmm. Jak se ukázalo, je tam úplně všechno - šutry, moje oblíbené koleje, je to celé z prudkého kopce, jsou tam skokánky, klopenky, v různých místech různý povrch… úplný sjezdařův a frýrajdistův ráj. Něco pro mě s ne úplně dokonalou technikou a hardtailem. Oni všichni mají all mountain / enduro biky a nebojí se je použít. Já jsem tak sedmdesát procent obou trailů tlačil, respektive padal s kolem po zadnici dolů. Tam to jde buď sjet, nebo slanit. Nicméně tím málem, co jsem dokázal sjet jsem si posunul hranice techniky a smrti. Celý nadšený jsem měl velké podzimní plány. Ovšem člověk míní a život mění. Stejně višní jako vloni třešní se letos neurodí. Ale o tom, kružbě a internetových profesionálech zase někdy jindy.
Vítr v zádech a kolbě zdar!
Lajkujte, foloušujte, šérujte na Facebooku anebo na Instagramu. Nic vám tak už neunikne a blog se dostane k více lidem a pro mě to je signál, že se vám to líbí: