Krádež vlastního kola
Parádní značení
To jsme takhle jednou jeli v tom našem středohoří a jak si tak šlapu, tak se ke mně přiblížil jeden biker a povídá: „Hele, ty tam máš ten novej rychloupínák od DT Swissu, viď?“. To je možný“, odpověděl jsem. „Aha, tak zase někdy pokecáme.“ a zařadil se zpět vpřed na čelo pelotonu.
Načež jsem se, slušný čtenář promine, přisral na expedici Apalucha 2013, cca. 10 - 12 bikerů. Já si nechal dovést věci autem a stylově jsem vyrazil na kole. Na dovolenou na kole, jak jinak než na kole! Bylo to někdy v srpnu, když bylo přes 35 °C. Musím říci, že jak pořád pršelo a celou zimu a jaro bylo nejméně slunečního svitu za posledních asi 30 let, tak takové počasí mi přišlo tuze vhod. Jeden z hlavních chrtů a biker, který se na expedici Apalucha 2013 těšil ponejvíce (biker Z), vyhlásil, že kdo chce v den příjezdu vyrazit na úvodní oťukávací, pohodovou vyjížďku, ať dorazí včas odpoledne. Mě šlo vše podle plánu. Akorát cestou jsem potkal pocestného, zeptal jsem se jestli jedu správným směrem a zastavil v nedalekém hostinci s venkovní terasou na oběd. Mezi tím došel onen pocestný, tak jsme se dali do řeči. On, prý vyučený zedník, že dělal několik let kuchaře v hotelu, kde jsme ubytovaní. A že prý je to tam takové divné, že prý večer chodili jinam a dostal jsem doporučení na jednu místní hospodu. Trochu mě to zarazilo, ale budiž. Jestli náhodou, jakožto kuchař, taky někdy neprodával lyže, jsem se nezeptal. Vše, co řekl a naznačoval a zůstalo vyřčeno pouze mezi řádky, byla do poslední chvíle pravda.
Dorazivše na místo včas před hlavním konvojem bikerů a zároveň natrefivše na doporučenou hospodu, hned jsem se tam zastavil. Majíc v nohách necelých 70 km jsem si dal 0,5 Fanty, Budvárka 12°C a ovocný pohár se zmrzlinou. V tom horku bylo potřeba doplnit energii, čekala mě ještě ona oťukávací vyjížďka. Čekal jsem, co to se mnou udělá. Ale asi díky panující výhni se to do mne jenom vsáklo, načerpaná energie udělala puf a něco sil se mi vrátilo. Hlavní konvoj akorát dorazil. "To jsem zvědavý, jestli se něco o Apaluše objeví na blogu?", zeptal se mně biker Z. "Uvidím, záleží, jestli bude o čem psát", odvětil jsem. V určený velitelský čas jsme vyrazili. Tedy, vyrazili. Správný biker zásadně dělá údržbu před výjezdem a hlavně ji provádí před každým výjezdem. Takže v čas T se měnily a mazaly řetězy, přifukovala kola, měnily pláště. Kupodivu jsme přeci jenom nakonec vyjeli. Servisní zóna v penzionu.Zlý jazykové tvrdí, že biker Z byl přemotivovaný. Lesní cesta, šotolina. Přesně v půlce výpravy. Valíme to z kopce, určitě přes 40 km/h. Já to neviděl a dorazil jsem k hotovému. Dle očitých svědků během snad necelé sekundy jel, udělal kotoul a stál na vlastních nohou. Biker Z pomlácený, helma poškozená, šotolina - ostré kamenní vykonalo své. Inu, oťukávací vyjížďka. Dle vlastních slov bikera Z když cesta přecházela do kopce, tak se postavil a chtěl si přišlápnout, ale nevšiml si namotaného řetězu a bylo. Takhle já bych v životě nemohl spadnout, ve stoje nešlapu a už vůbec né z kopce. Padám, ale jinak (ach ty SPD, ach ty SPD). Nějak jsme to dojeli, Biker Z byl odvezen na pohotovost, tam ho sešili, ovšem na druhý den, kdy měla Apalucha vypuknout naplno vstal těžkopádně z postele, obvázán po celém boku - ruka, noha. Sotva schopen pohybu pro něj Apalucha skončila a je o čem psát...
Jak si tak jedeme v Lužických horách, biker M se vychloubal rychloupínákem ve stylu ráčny. Na to já jsem nebral zřetel, toto jde mimo mě. Nicméně biker A mně upozornil, že mám rychloupínak rukojetí dolů, že by bylo lepší ho nastavit tak, aby případně nepřekážel při jízdě. Zakroutil jsem očima a neochotně jsem se jal rychloupínák nastavit do lepší polohy. Načež jsem s překvapením zjistil, že zadní kolo bylo povolené. Nevím jak dlouho jsem s tím jezdil. Jak jsem zabral za rychloupínak, tak jsem zjistil, že mám taky ráčnu, což jsem dal najevo vítězoslavným zvoláním. Aha, tak to je ten rychloupínak od DT Swiss…
Co se stane na Apaluše, zůstává na Apaluše, takže i když nesmím ani naznačovat, ona doporučená hospoda se vyvrbila opravdu skvěle, za každovečerní útratu by byla docela pěkná dovolená. Všichni členové expedice měli každý večer tu menší, tu větší virózu. Dokonce sám pan majtel si nás považoval a občas nám poslal nějaké to štamprle a samozřejmě jsme se skamarádili s personálem.
Protože v Lužických horách jsou vražedné kopce, tak jsem si na sklonku sezony zajel do Třeboně. Když jsem ještě doma sedl na polemrd, překvapilo mě prázdné přední kolo. Dofoukl jsem, ale bylo jasné, že něco není v pořádku. A skutečně, přední kolo pomalu ucházelo, tak jsem duši vyměnil, ale měl jsem stále jednu volnou. Jedno příjemné pozdně letní ráno jsem vyrazil, po turistické do Jindřichova Hradce. Cestou jsem se stavil v jedné vesnici, jejíž jméno si už bohužel nepamatuji, možná to byla Stáž nad Nežárkou, ale jistý si nejsem. V každém případě, tato vesnice cyklistům nepřeje. Jeden pár po doplnění energie musel vyměnit duši. No a já taky. A zrovna zadní kolo. To nepochopím, v jižních Čechách jsou široké pohodové lestní cesty, žádné ostré kamenní, nic. Co se dá dělat, po výměně duše jsem pokračoval dál, dojel jsem do Jindřichova Hradce. Tam, jelikož jedno venkovní sezení bylo obsazené, jsem doplnil energii v nějaké hotelové restauraci. Na první pohled hogo fogo, obsluha v patřičných mundurech, ale ceny překvapivě přijatelné. V duchu druhého pravidla jsem zamkl kolo. Při zacvaknutí zámku mi vůbec nic, prostě vůbec nic nedocvaklo. V pohodě a v klidu jse se občerstvil, zaplatil a rozloučil. Ejhle! Tak rychle to nepůjde. Mám, respektive měl jsem, nacvákavací zámek, vozím ho nezacvaknutý, abych se při zamykání nemusel otravovat s klíči. Klíče. To je přesně to, co jsem u sebe neměl. Přesně ty klíče, které jsem nechal v penzionu, že je nebudu potřebovat. Sakra! Zámek jsem měl ten nejtenčí, co se prodává a opodál byla čínská restaurace, tam by se snad nějaký sekáček našel. No, nezbývalo mi, než se zeptat personálu hotelové restaurace. „Údržbář tu dnes není, ale kolega něco najde v dílně.“. Cukaly jim koutky, ale zachovali dekorum. No comment.Po chvilce přinesl pekně a čistě vyfintěný číšník pilku na železo. Tak jsem si ukradl vlastní kolo. Znechucen defektem zadního kola a krádeží vlastního polermdu jsem směle pokračoval v cestě. Chtěl pokračovat. No to je v autocenzura, autocenzura, autocenzura a v autocenzura. Ten pocit, když se vyhoupnete do sedla a zjistíte, že zadní kolo je prázdné, deja-vu! No to snad není možné. Chvíli jsem přemýšlel, jestli tam mám nechat stávající děravou duši, nebo dát tu méně děravou… pak mi hlavou proběhlo, že mám sebou lepení a v Jidřichově Hradci je Vajgar. V rybníce bych našel kde je díra a duši zalepil. Ale došli psychické síly a tak jsem na smartphonu zjistil, zda se dá z Hradce dostat do Třeboně vlakem - ano dá, a že jeden vlak jede za chvíli. Pokusil jsem se o indiánkou kolbu, ale duše ucházela příliš rychle, tak jsem prostě kolo spěšně dotlačil na nádraží. V penzionu, kde jsem byl ubytovaný jsem proměnil chodbu v servisní zónu, přeci jenom mi zbývalo ještě pár dní v bezkopcovité krajině, čehož jsem chtěl patřičně využít. I když by se na nich dalo krásně ještě něco najet, tak toto byl posledni hřebíček do mých stávajících plášťů a to do slova a do písmene! Nové pláště se zatím jeví velice příznivě a to i co do jízdních vlastností, jářku diametrální rozdíl.
Vítr v zádech a kolbě zdar!
Lajkujte, foloušujte, šérujte na Facebooku anebo na Instagramu. Nic vám tak už neunikne a blog se dostane k více lidem a pro mě to je signál, že se vám to líbí: