Poločas rozpadu
Prvních zimních tisíc km je za mnou, pomalu načítám druhou, zdá se, že také zimní tisícovku. V jednom rozhovoru nějaký meteorolog říkal, že pokud to nezkazí červenec a srpen, tak nás čeká pěkná, dlouhá zima. Počet kilometrů není důležitý, důležité je, kolik hodin týdně strávím na kole. Ale přeci jen, tisíc km je takový milník a tak proč si nezabilancovat. Ježdění na kole sebou přináší různé zážitky a situace.
A tak se stalo, že týden o povodních jsme si domluvili kolbu, do Jílového a zpět. Tam jsme nenašli žlutou turistickou z Malého Chvojna, ale nevadilo, nevěděli jsme, jak bude cesta vypadat po týdnech dešťů. Vyjeli jsme v pět hodin odpoledne, měly to být dvě, tři hodinky pohodové kolby. Leč cestou z Jílového po zelené jsme vyjeli kdesi na louce, kde prostě zelená skončila, ač měla vést dál. Směr jsme měli, ale lesík oddělující pole nešel projet. Letmým pohledem do mapy jsme se vydali směrem do Čermné, když jsem chytil první letošní defekt. Přehodil jsem duši a znovu se ozvalo zlověstné sss… Následovala kolba na indiánský způsob - pět minut pumpování, pět minut jízdy. Pár km od baráku při velmi opatrném zatáčení se mi žvejknul plášť, rozsekal jsem si zrovna zahojené koleno, duše se definitivně cvakla a vypustila. Zbytek jsem dotlačil, vrátil jsem se asi v jedenáct hodin večer. Vydržím hodně. Seč ouha, ať v batohu šátrám, jak šmátrám... prohledávám ho jak to jenom jde... kde jsou kurva ty klíče? Následoval telefonát osobě blízké a důrazné vysvětlení, že jsem opravdu velmi v hajzlu, že ač bych moc rád, tak s prázdným kolem nemohu pro klíče přijet. Jakože nesladím, tak jsem si udělal kafe a jako na potvoru cukr došel. Chvíli jsem přemýšlel, jeslti budu v polemrdistické kariéře pokračovat. No pokračuji, pokračuji.
Potřeboval jsem si spravit chuť, což se povedlo kolbou v Kokořínsku, krásných šedesát km, jezdili se terénní vraždy nahoru, dolu, i po rovině. Půlka našeho sedmičlenného pelotonu byla postupem času psychicky nebo fyzicky zdecimována, každý z jiného důvodu. Zakončili jsme to v picerce ve Starých Splavech, kde mají skvělé domácí limošky a čaje, dezerty a i normální jídlo. Po tomto výkonu jsem druhý den naivně vyjel na Trés Monumentos - Plešivec, Kamýk a Kalvárii. Ale nohy nejely, doškrábal jsem se ke hradu a pak dále, od hradu dále po červené na Novou Ves. Tam, vyjíždějě z lesa, už na louce jsem pozdravil kohosi na kole. Byvše utahaný jako šňůra od hajzlu, vybral jsem si místo, že to zapíchnu do trávy a že si klidně i pospím. Byla modrá obloha, krásné počasí jaké už dlouho, předlouho nebylo. V tu chvíli, jak jsem sesedával z kola ke mně přijel onen cyklista, kterého jsem pozdravil a „Neveslovals?“. Takhle slavný jsem nikdy nebyl, to musí být nějaký veslař. Z posledních sil zvedám a zaostřuji unavený, třesoucí se zrak člověka málem skonavšího smrtí vyčerpáním: „Nazdááár, ty vole!“. Příjemné shledání, ovšem ze spánku nebylo nic. Trochu jsme pojezdili a Trés Monumentos domluvili na přístí víkend. Mimo jiné jsme si zajeli na novou rozhlednu na Střekově, o které jsem vůbec nevěděl. Je z ní bezvadný pohled na město.
Přišel čas výměny řetězu a vydal jsem se na sólo výpravu na Milešovku, nejvyšší to horu Českého Středohoří, 838 mnm. Když zdolám Milešovku, pak vyšlápnout jakýkoli kopeček bude malina. Vyjel jsem a řetěz podivně šustil, jako by o něco dřel. Nu což, však ono se časem ukáže, co je za problém. Mimochodem, akorát se mi zahojilo koleno. Cestou na Milešovku jsem jel po červené, kterou jsem ztratil, pak jí zase znovu našel. Zpátky jsem to chtěl vzít buď na Lovoš, nebo aspoň do Opárenského údolí po modré. To podle času a chuti. I když jsem jel podle ukazatele, tak jsem se vrátil stejnou cestou pod vrchol. Tak jsem to vzal zpět po žluté, abych nejel stejnou cestou. Tu jsem sice ztratil, ale zase našel červenou, z které jsem sjel cestou tam. Znovu jsem si rozsekal čerstvě zahojené koleno.
Druhý den jsem mazal do knihkupectví a lékárny, zakoupivše si dezinfikaci, sterilní obvaz a takové ty polštářky. A také mapu Českého Středohoří. Smartfoun se neosvědčil. Jednak GPSka ukazuje, že jsem někde jinde a jednak je mimo větší města pomalé internetové připojení, takže se mapa kolikrát ani nenačte, a když, tak ukrutně pomalu. Není nad staré, dobré, offlajnové, papírové mapy. Následující den jsme měli domluvené Trés Monumentos, já, veslař, kterého jsem potkal a ještě jeden biker. Byl jsem jmenován velitelem výpravy. Já cestu neznal, ale měl jsem mapu. Oni cestu znali. Já jel poslední, protože tady je to všude do kopce. „Hele, velitel výpravy má jezdit první.“. „Hmm, tak to nevím, jak to uděláme“. A tak jsem byl degradován z velitele výpravy do role pouhého slimejše. Jelikož oni znali cestu, jeli jsme na jistotku. Leč bohužel, Plešivec jsme těsně minuli. Ale Kamýk a Kalvárii - Tři kříže jsme trefili. Pod Plešivcem si kdosi všiml mého řetězu, který stále šustil a trochu špatně to přehazovalo. „Ty máš na šaltru tři kolečka?“. „Né, dvě, proč?“. Kolega v práci mně varoval, ať si dám pozor, že se řetěz musí provléci mezi dvěma kladkami pod (nebo nad?) takovým železem, které brání řetězu v přílišném kinklání. Tak to bylo ono, dal jsem ho samozřejmě špatně. Při výpravě Trés Monumentos konečně došlo i na mě s pořekadlem „Každý správný závodník, má na noze převodník“. Hezky pěkně jsem si obtiskl všechny tři pily pod lýtko. Dezinfekce přišla vhod.
Jelikož je kolo nové, tak jsem počítal s investicí nutnými do údržby a spotřebáku. Ale je taková podsedlová objímka spotřebák? Nebo tachometr? S tou objímkou se to má totiž tak. Namazal jsem sedlovku, aby nezarostla do rámu. Jenomže mi pořád zajížděla. Taková teleskopická sedlovka stojí šest tisíc korun. A já jímám zadarmo! Akorát je to dost otravné. Takže jsem ji zase i rám pečlivě od vazelíny očistil. „To musíš pořádně utáhnout“, radili mi všichni. Tak jsem ten rychloupínák utahoval a utahoval, až jsem ho ohnul. Koupil jsem si tedy novou podsedlovou objímku. Sedlovka pořád zajížděla. Tato objímka měla z jedné strany rychloupínák, z druhé imbus. Tak jsem jí vždy dotáhl imbusem na multiklíči, což není to pravé ořechové a tak jsem ten imbus na objímce dost poškodil. Pak jsem si na těch internetech přečetl dvě skvěle punkové finty. Pod objímku dát kus ustřižené plechovky od piva, nebo sedlovku namazat zubní pastou. Já používám pastu s mikrogranulemi, takže se zubní pasta zdála jako ideální řešení. Koneckonců, každý správný technik ví, že všechno se dá spravit kladivem nebo elektrikářskou páskou. To, co se hýbe a hýbat nemá, tak na to je elektrikářská páska. No a to, co se nehýbe a hýbat má, na to je kladivo. A opravdu, sedlovka držela. Akorát byla stržená hlava imbusu a kdybych jí potřeboval povolit, tak je zaděláno na problémy. Objímku jsem vyměnil, koupil jsem stejnou. Ale tyto jsou aušusové, hned při výměně jsem opět strhl imbus. Tak jsem koupil další, kvalitnější, na imbus, žádný rychloupínák. Jen jsem to trošilinku přehnal s utahováním, protože se šroub přerval ve dví. Koupil jsem další dvě objímky, momentálně je tam jedna z nich a druhá je náhradní. Všeho všudy mám již pátou podsedlovou objímku.
S tachometrem to bylo překvapivě rychlé. Jak sem tam neustále padám, tak se tachometr načal a za nedlouho pozbyl všechny čtyři tlačítka. Naštěstí je funkční a jde přepínat předměty jako jsou klíče, nebo propiska. Ten ohnutý čep nové nýtovačky, při snaze o výměnu řetězu ani nepočítám. A tak až konečně nasadím řetěz jak má být, budu se těšit na další zážitky. Koneckonců čeká mne týdenní dovolená na kolech. Doufám, že budou zážitky převážně veselé.
Vítr v zádech a kolbě zdar!
Lajkujte, foloušujte, šérujte na Facebooku anebo na Instagramu. Nic vám tak už neunikne a blog se dostane k více lidem a pro mě to je signál, že se vám to líbí: