Srpnové tradice
Čerchov
Shrňmež si dosavadní srpnové kolby: dva defekty najednou a krádež vlastního polemrdu, dva defekty a potupný dojezd vlakem. K tomu nádavkem krysa na apaluše plus roztrhané triko, že můžu být rád, že nade mnou držel ochranou ruku ať už anděl anebo kdokoliv jiný, kdo ji držel. Jiný rok, srpen a kolba z Apaluchy za doprovodu dvou defektů, z toho jeden opakující se díky nedodržení technologického postupu lepení duše a opětovně potupný dojezd vlakem. Tradice je sice tradice, avšak tyto všechny víše zmíněné bych si přeci jen raději odpustil a tak nějak nemám ten pocit, že by by bylo dobré šířit je mezi polemrdisty nebo nedejbože předávat z generace na generaci. A tak chca jako nic na světě tyto tradice porušit a protrhnout tradiční, každoroční srpnovou nepřízeň osudu jsem se zcela nudně a racionálně rozhodl jet na apuluchu a zpět automobilem. Jistěže svou roli sehrála tentokrát i vzdálenost, jeli jsme na Chodsko, drsného to kraje, kraje ještě drsnějších domorodých Chodů, kraje Chodského psa drsnějšího domorodců. Kraje, kde Jan Sladký Kozina proti Lomikarovi marně povstal. Kraje stran jakéhokoliv mobilního signálu, byť třeba jen v náznaku. O2, T-mobile, Vodafone - do roka a do dne
V Alpách se mi sice nezvedlo vrchařské sebevědomí, ani tempařské, sjezdařské a už vůbec ne spurterské. To poslední není ovšem žádné překvapení, já jsem ryzí vytrvalec. Rozhodně žádný spurter typu Džamolidina Abdužaparova. Mimochodem, jinak známý jako Teror z Taškentu pro jeho zabijácký spurterský styl a údajně se po ňom jmenuje jakási punková kapela. No proč ne. Budu si ji muset poslechnout. Punkových kapel není nikdy dost a už vůbec ne s takovým názvem. Na druhou stranu ale alpská kolba prvního dne a údolní kolby v domácí kotlině skýtaly jisté naděje. Zdravé sebevědomí, že bych se rád po celou Apaluchu držel na čele pelotonu a ba dokonce v příhodný okamžik i chrty v kopci pojezdil ze mne vyprchávalo tím více, čím více jsme se vozem nořili do Chodských hvozdů.
Malou dušičku ve mne umocnily ranní přípravy na kolbu prvního dne. Zcela nečekaně a hlavně bezdůvodně jsem se při oblékání zadýchal. V takovýchto bezvýznamně trapných situacích snad všichni na světě děláme mrtvého brouka, mě nevyjímaje. A snad u všech lidí na světě existuje v okolí nějaký dobrák, který musí tuto situaci vtipně glosovat a mermomocí upozornit ostatní. I mě se této pocty dostalo. Je-li to za každou cenu a tento jedinec je přehnaně vtipný, nikoliv však zábavný, stává se v partě členem neoblíbeným. Na druhou stranu jsem ty Alpy přece jenom nějak přežil. A když jsem přežil dvoutisícové velehory, tak tyhle hrby, kterým jsem doteď říkal kopce musím prostě dát. Občasný výlet za hranice naší české hroudy změní člověku perspektivu. Nejen co se kopců týče, to je nakonec to nejmenší. Ale hlavně životní perspektivu takříkajíc. Pohodová kolba prvního dne se blížila svému zdárnému závěru. První drobná vada na kráse hned od začátku byla ta, že se mi asi trochu zkazil zrak. Skokově, bez jakýchkoliv varovných signálů, bez jakéhokoliv předchozího upozornění. Divné, se zrakem nemívám vůbec nikdy žádné problémy. Při vjezdu do lesa trvalo pár vteřin, než se oči uzpůsobily a já chvíli hůře viděl. Na stařecké neduhy je ještě trochu brzy. Nu což. Někdy za druhou polovinou kolby mi z ničeho nic začal šaltr špatně řadit. Taktéž bez varování. Ale to byla maličkost, v depu na ubikaci v servisní zóně se vše poladí. Náladu zlepšila zastávka v jedné cukrárně. Jenže těsně po tom, co jsme se rozhodli si cestu malinko prodloužit se mi takhle najednou podivně zašmodrchal řetěz.
Tak nešikovně, že se jeden článek řetězu skoro až odnýtoval, jak se chytil za drát. Bližší ohledání vyjevilo příčinu. Upadla mi patka. Ale proč sakra? Sedřel se závit šroubu držícího patku. Do depa zbývalo nějakých patnáct km. Domluvil jsem se s jedním bikerem, že počkám v hospodě na dvoře, on to dojede po áčku a vyzvedne mě autem. Což zas až tak úplně nevadilo, trochu jsem se i příjemně prospal venku na sluníčku. Ostatní to vzali lesem oklikou. Zrovna panovala ona skličující tropická vedra. Zlí jazykové tvrdí, že je sebou přitáhli afričtí uprchlíci. Já si spíše myslím, že po úspěšném pilotním charitativním projektu Africa for Norway rozšířil na Africa for Europe. Say yes to radi-aid!
Druhý den jsme se vydali na Čerchov, což je pekelně do kopce. Mezi apalušáky panuje rčení, že každý kopec, když k němu přijedete, lehne. Vyjma falešných horizontů a velkých kopců a že jich zde pár bylo. Falešných horizontů bylo, že by se jich na prstech obou ruk nedopočítal. Byla to fuška, ale dali jsme to všichni. Na Čerchově je rozhledna, která vypadá stejně jako Šumavský Poledník, je to též bývalý vojenský a v minulosti nepřístupný prostor. Nevím, jestli byly za vlády kmene rudých Komančů instalované rušičky, dnes by rozhodně nebyly vůbec potřeba, není totiž co rušit. Na Čerchově jsme dali nějaký ten dlabanec a pitivo. Já si i trochu pospal. V součtu s prvním dnem se forma jevila dost dobře. Já byl snad jediný, nebo jeden z mála, který nadšeně souhlasil s tím, že cestu zpátky zkusíme po hřebeni. Přes další údolí, nebo dvě. Cestou dolů po panelové cestě, když jsem se začal blížit šedesáti km/h, tak jsem preventivně začal brzdit. Drncalo to jak na dé jedničce. Prostě typická panelka. Jak mají panely vyřízlé rohy pro oka, tak v jednom takovém hupu se mi přizavřela řidítka, já to viděl, ale nereagoval, až se mi zavřela úplně. Tentokrát se mi hlavou neprohnal tacháč, ale vzhledem k dopadu na betonové panely ve velké rychlosti jsem čekal velký náraz do hlavy a křupání kostí a doufal jsem, že nárazem do hlavy nevypnu. Ztráta vědomí by nebyla dobrá. I padat se musí umět a já už mám zkušenosti, bezvládné tělo by nepomohlo. Překvapivě rychle jsem se v letu o beton zastavil. Na tu rychlost žádné přehnané hoblování, kotouly, sudy, nebo bůh ví co. Cítil jsem, jak se hlava blíží k betonu. Naštěstí jsem o něj jenom lehce klovnul kšiltem, ne helmou. Uff, je to za mnou. Chvíli jsem vůbec nemohl uvěřit, že se to všechno seběhlo tak rychle. Kosti zdánlivě držely, takže jsem briskně vstal, abych zjistil, že se mi to nezdá a opravdu nezdálo. Celý rozklepaný jsem pozbíral kolo, brýle, ostatní, co byli okolo mi pomohli. Brýle, brýle... samoztmavovací brýle. To je ono, žádná nenadálá oční vada, ale samoztmavovací brýle! Asi se mi nárazem rozsvítilo. Pomalu jsme dojeli ostatní. Já cestou dolů strašil malé děti. Sedřené oba lokty, pravé stehno, levou zadní část sedací. Levé koleno ohoblované, velká rána vydřená hezky pěkně hluboko do masa. Polemrd také nepřežil bez úhony. Kosmetický škrábanec odnesly oba černé rohy, jeden je teď v ohybu zploštělý povrchovou úpravou broušeného hliníku. Rukojeť pevné zadní osy upadla úplně. Roztrhané tričko. No jó nó, do kopce to umí každý. Ale dolů to chce holt fištróna.
"Seš chlap, udělals chybu, tak buď zticha a trp!", uzemnil mě jeden biker mému vzpírání se nevyhnutelně nutné dezinfekci ran. Když máte půl těla sedřeného, tak se oprávněně bojíte, že po dezinfekci se nebudete moci hýbat, byli jsme přesně v půli cesty. Ale měl pravdu. Koleno mi bylo zavázáno.
"Hele, já ten hřeben klidně dám, to je v pohodě."
"Ani náhodou", zněla odpověď hlavního chrta, který s tímhle měl tu neblahou zkušenost z jedné nedávných Apaluch. Adrenalin vykonal své, nohy se mi třásly jako zmrzlému ratlíkovi a prý to na mě bylo vidět. Bylo mi i špatně od žaludku, což jsem vlastně zprvu ani nevnímal. Takže team začal tvrdě pracovat na tom, aby mne dostal co nejkratší cestou domů. Jenže mě to prostě přestalo jet. Adrenalin, psychika, nevím. Asi mišmaš všeho. Úsek s technickým sjezdem si všichni užívali, já při každém sjezdu tiše trpěl, mozek vůbec nechtěl jet. Kdyby to šlo, tak bych jel radši do kopce, ale na to zase nebyly pořádně síly. Jako kdyby se všechna moje energie rozplynula v pádu. Následující den jsem si naordinoval volno, další den jsem si dal cvičnou kolbu do blízké cukrárny. Ale až odpoledne, dopoledne jsem zůstal v posteli, krásný to den! Další kolby už proběhly bez nějakých extempore. Kdyby se stalo něco dalšího, tak bych si asi koupil výstroj na americký fotbal a kamión, v něm se mi nic stát nemůže.
V hospodě jsem se odvděčil celému teamu tatranským čajem. A dal si koleno, když jsem měl dojebané to moje. Škoda, že se nedělá loket... třeba by si se mi oba zahojily dříve. À propos, zkuste si sedět u stolu s oběma lokty odřenými. A jíst pečené koleno. Každopádně musím znovu poděkovat celému teamu a tomu tam nahoře, ať už je to kdokoli. Regulérně jsem myslel, že bude po mě, mohl jsem dopadnou opravdu ošklivě. Radši ani nedomýšlet. Určitě jsem si umazal několik dalších životů a nerad bych pokoušel štěstí znova. Asi v srpnu přestanu jezdit na kole.
Při hloubkové analýze jsem vyloučil srážku s Pivoňem Lesním (taktéž Šumavským, ani odborníci nemají jasno), je to extrémně plaché zvíře. Čerchov je totiž kousek od (vesničky) Pivoň, kde teče říčka Pivoňka.Tato zbytečná a stupidní nehoda vyplynula čistě z únavy.
Jsou všechny zadní osy stejné? Koupil jsem tu správnou? Kolik stojí kilogram hliníku? Jaká byla forma po zbytek Apaluchy? Může být dvoudeňňák třídenní? Od kolika sponzorských darů se biker stává profesionálním polemrdistou?
Lajkujte, foloušujte, šérujte na Facebooku anebo na Instagramu. Nic vám tak už neunikne a blog se dostane k více lidem a pro mě to je signál, že se vám to líbí: