Zbylo nás pět
Kolik vás jede?"
"Osm."
"Kam, že to jedete?"
"Do Korutan."
"A kam tam, někam ke Klagenfurtu?"
"Nevim, někam k Villachu, asi." "Kolika autama jedete?"
"Jedním, prej."
"A to se vejdete?"
"Hele, já to neorganizuju a je mi to jedno. Dám ti na někoho číslo, jestli tě to tak zajímá... ."
Takhle nějak vypadala moje konverzace s okolím, které pokládalo všemožně všetečné otázky. Pravdou je, že nás mělo jet osm, ale B-team odpadl, pak ještě další dva. No jo, B-team. Někomu se to tak prostě schumelí, někdo zase vyměkne. Takže nás zbylo pět. Pojištění jsem nechal na poslední chvíli. Já se dlouho nepojišťoval, většinou jsem zapomněl, když už jsem někam jel. Nová doba, pojištění jsem vyřídil vcukuletu online, od soboty do neděle. Pro jistotu jsem zvolil o něco dražší variantu - vysokohorskou turistiku do 3 000 m n. m. Tuhle partičku už nějakou tu dobu znám a vím čeho jsou schopní, těch pár kaček navíc za to rozhodně stálo. V sobotu před odjezdem jsem poslal SMS, že jsem připraven večer odjet, jeli jsme na noc. "Super", byla odpověď. Akorátže jsme nejeli v sobotu, ale v neděli, no nic. V sobotu jsme naložili kola a bágly. Při odvozu domů po vyložení bagáže jsem si vážně promluvil s drahocennou manželkou našeho řidiče, kdy jsme v autě měli chvilku o samotě: "Já chtěla ještě uvařit guláš a tiramisu a upíct koláč, ale on mi to zakázal, že prej je to zbytečný." "To se určitě neztratí ", bezděčně jsem odvětil. Cítil jsem tam takový ten rafinovaně ženský deal, že ona uvaří a já navrhnu dřívější odjezd, protože řidič byl v den návratu pozván na svatbu. "Ty vole, cos jí to řek, že prej se to neztratí! Celej zbytek soboty vyvářela!". Musím ale konstatovat, že se to rozhodně neztratilo.
Dorazili jsme v pondělí v 6:30 do Korutan, Dd Taborhofu v Pletschnitzen u Villachu v Korutanech v Rakousku, aby bylo jasno. Je to na hranicích se Slovinskem a dvojjazyčné cedule a především to, že naše ubytování bylo v Taborhofu přinejmenším na mne lehce dýchalo domovinou, to bylo příjemné. V takovou brzkou ranní dobu jsme nechtěli otravovat Herr Taborhofa, pana domácího, tak jsme zkusili nedaleký Rock House, kde to vypadalo, že je stále život. Vzhledem k názvu zařízení jsme nevěděli, jestli Rock House byl už vzhůru, nebo jestli ještě nešel spát. Druhá varianta se nám zdála pravděpodobnější, ale první byla pravdou. Dali jsme gáblík a kafčo a bez problémů se ubytovali. Z terasy jsme měli výhled přímo na kopce. Všichni na ně se zalíbením hleděli a kdosi vztyčil ukazováček a: "Tam dneska pojedeme", rada starších bikerů nadšeně a unisono souhlasila. Nahoru jsme se škrábali bahnitou lesní cestou, přičemž někdo zažertoval, že by to byla velká sranda, kdyby to byla ta cesta na mapě, která zrovna nikam nevede. No a byla to ona. Zkusili jsme co je za rohem a museli jsme trochu traverzovat, abychom vzápětí narazili na něco jako žlab o velikosti jednoho údolí Šumavy. Chtěli jsme ustoupit, ale než jsme se nadáli, jeden byl už dole a nějak jsme to sešli. Já si aspoň udělal další bikie (bikie, bikíčko - fotka kola, něco jako selfie, selfíčko). Co s týče bikíčka, tak to je můj nový byznys plán, budu prodávat Bikiestick®, Bikietyč® v různém designu a samozřejmě s podporou nejnovějšího Bluetooth 4.2! Překonali jsme tedy všechny překážky, dostali se konečně na silnici, z které vedla správná odbočka asi tak za sto metrů... . Škrábali jsme se nahoru na horu, ale už bylo pozdě odpoledne a přijeli jsme na místo, z kterého mohli dál již jen horolezci. Kopec se jmenoval Mittagskogel, nedobitý vrchol 2145 m n. m. Má menšího bratříčka Mallestiger Mittagskogel, též Klainer Mittagskogel, 1801 m n. m. Ale ten je pro sraby.
V předzvěsti náročnějších etap s velehorskými dojezdy jsem si další den naplánoval volno. Posvačil jsem hory (slovní hříčka je čistě náhodná) koláče a tiramisu, cukry budou třeba. Zde byl rozdíl oproti Apaluše, že když se řekne, že se jede v devět (ráno), tak se jede v devět. Když má člověk dva páry černých rukavic a vezme si obě pravé, tak musí v devět nula jedna (fakt ráno) prosit Pačese (náš biker-klíčník je přibližně stejného vzrůstu jako tato postava z Pevnosti Boyard a mívá kvůli tomu záchvaty vzteku), aby mu otevřel barák. Na Apaluše se řekne v deset třicet, dorazí se v devět čtyřicet a ještě se dalších deset minut čeká. V itineráři jsme měli naplánovaný Dobratsch, 2 167 m n. m., po Villacher Alepnstraβe, 16,5 km dlouhé stoupání s maximálním stoupáním 10%. Ihned dole ve stoupání pohled na tachometr mě uvrhl v zoufalý pocit. Průměrná rychlost znamenala, že nahoru pojedu dvě až tři hodiny. Jenom si to představte, šouráte se hlemýždí rychlostí do kopce deset minut, dvacet minut, třicet minut a už jenom dvě a půl hodiny a jste tam. Cestou jsem se míjel na výhledech s nějakou rodinkou, která doufám jela autem a ne pěšky! Taktika byl jasná, jet a pravidelně odpočívat na výhledech, místech, odkud se dá kochat (kochání rovná se pauza, prokrastinace). Zákruty to byly takové, že se v nich dalo odpočívat a i cestou byly úseky, kde se daly pošetřit cenné síly. Zhruba někde v půlce slyším rychlé ssssst, neznačícího nic dobrého. Rakouský had to nemohl být, ten dělá stejně jako německý mit mit mit. Já čekal defekt, ale ten se nedostavil. Nezastavoval jsem a pokračoval dál, zdálo se mi, že kolo má najednou podivnou geometrii, ale po dvou hodinách šlapání do kopce průměrnou rychlostí asi tak pět kilometrů za hodinu jsem to přičítal psychice. Nebudu napínat, všiml jsem si toho krátce před dojezdem, vidlice nevydržela a odešel všechen vzduch. "Ta vydrží", slyším slova mého čerstvě nejneoblíbenějšího mechanika. No nic, jet se s tím dá. Chrti na mě čekali hodinu, já to jel nakonec opravdu tři hodiny. To je tak - v deset dopoledne pod kopcem, v jednu hodinu na kopci. Takže jsem do sebe rychle hodil pivo, polévku a kafe. Obžerstovací stanice byla v 1680 m n. m., dál jen pěšky. Vyrazili jsme dobít náš první vrchol, mě se cestou nahoru trochu připomnělo to pivo. Villacher není dobré pivo. Lepší je pivo, kteréhož název nejsem s to přečíst, pročež jeho jméno je psáno švabachem s rakouským dialektem. To já poznám hned. Těsně pod vrcholem byly lavičky, dál to nemělo smysl. Dolů to trvalo dvacet minut a byl to pěkný sešup, to jsou ty kopce, kdy se to bez problémů rozjede na šedesát a víc kilometrů v hodině. Večer se mi zdálo o zeleninovém ragů s celerovým dipem giganticky velké bílé čokoládě. V partě byli dva vyučení automechanici a jeden (asi) strojař, jeden automechanik se tím i živí. Ihned identifikovali a spravili problém a já byl nespravedlivě obviněn ze sabotáže. Jenom se povolil montážní šroub ve vidlici, který drží všechen vzduch. Banální záležitost. Protože každý správný biker nevjíždí do Alp bez pumpičky na vidlici - já jí měl jako jediný - tak nebyl vůbec žádný problém. Další den byla pohodová, rovinatá etapa okolo Ossiacher See. Akorát dva chrti mají ve zvyku závodit, dokud nevyprchají jejich oblíbené čtyři kousky piva. To už je takový zvyk. Že pili Villacher jim vůbec nevadilo. Jako poslední velehora na nás čekal výšlap na Gerlitzen, 1 909 m n. m.. Tam vede několik cest, my si vybrali jednu z těch kratších, ale o to intenzivnějších. A sice Gerlizen Aplenstraβe, 12,5 km. Tahle hora byla obtížnější, to byla stojka od začátku. V zatáčkách se odpočívat nedalo, neboť byly takové, že vás vynesly o několik metrů víš a ani nikde cestou nebyla možnost pošetřit unavené nohy. Já se škrábal nahoru tři hodiny. Přiznám se, po půlhodině jsem to chtěl vzdát. Kolega biker na mě nenápadně počkal u jahod, které rostly cestou. Co jsem mohl tedy dělat, kousnul jsem se a dal to. Tímto mu patří velký dík. Na vrchol to zase nemělo cenu, obžerstvovací stanicí byla horní stanice lanovky s příjemnou restaurací. Dolů to trvalo opět okolo dvaceti minut. Pro představu, jedna horská etapa vypadala asi takhle: odjezd v devět hodin (přesně tak, ráno), tři hodiny nahoru, pro mě krátká pauza, protože jsem to jel asi tak o hodinu déle, než chrti. Dávalo-li to smysl, tak procházka v tretrách do kopce na vrchol, pak pěšky zpátky. To už byly třeba dvě hodiny odpoledne. Dvacetiminutový sjezd dolů, zastávka na jídlo a doma večer všichni odpadli a ani se moc nečuřilo. Kopce byly hodně vydřené a chrty bolely stejně jako mě, akorát nahoře byli rychleji. Ze sjezdu jsme měli myslím všichni velmi zdravý respekt. Protože únava vykoná své a jedna jezdecká chyba by v té rychlosti způsobila velké nepříjemnosti, radši ani nepomýšlet. Nahoru se dá vždy nějak dostat, ale dolů, dolů to chce fištróna. Protože co v šedesáti kilometrech za hodinu neubrzdíš, to neukecáš. A za takovou typickou velehorskou etapu jsme najeli 60-80 km, nastoupali 1700 metrů a dostali se do 1800 - 2000 m n. m. Já za celý ten týden nastoupal, řečeno odbornou novinářskou mluvou, 41,67 až 55,56 fotbalových hřišť, tedy 5 000 m. Rozptyl je to poměrně velký, protože dle pravidel může být fotbalové hřiště různě veliké. Kolega Adámek se tomuto problému zevrubně věnuje. Stejně tak to je s další novinářskou jednotkou, s Fábiemi. Jestli je jako jednotka použita Fabia I, II, III nebo jejich RS verze se vůbec neobtěžují sdělit! Jaká byla forma na Apaluše? Byly kopce vydřené? Chtělo to dolů fištróna? Kolik a jakých Fabií jsem na Apaluše nastoupal?
Vítr v zádech a kolbě zdar!
Lajkujte, foloušujte, šérujte na Facebooku anebo na Instagramu. Nic vám tak už neunikne a blog se dostane k více lidem a pro mě to je signál, že se vám to líbí: